Z historie pražských plováren – Vyšehradské říční lázně

V dalším díle seriálu o pražských plovárnách se dočtete o lidových lázních pod Vyšehradem, jejichž historie se začala psát už na sklonku 19. století.

 

V Praze do té doby fungovalo šest veřejných plováren – Občanská, Vojenská, na Františku, pod Křížovníky, na Střeláku a na Žofíně. Zejména první tři však trpěly tím, že stály níž po proudu Vltavy, takže voda v řece bývala v těch místech už řádně špinavá. Neexistovala moderní kanalizace, natož čističky odpadních vod, a tak nebývalo výjimkou, že si člověk z koupání přinesl tyfus nebo úplavici. Vyšehradské říční lázně měly v tomto ohledu výhodu – nacházely se v místě mezi železničním mostem a vyšehradskou skálou, kde Vltava bývala ještě čistá. Dokonce i Botič se do řeky vlévá až o několik desítek metrů níže.

 

O vznik lázní se roku 1894 zasadil Jan Podlipný, pozdější pražský primátor. A třebaže šlo o obecní říční lázně, od svého vzniku se pravidelně pronajímaly soukromým provozovatelům. Tím prvním byl hostinský Václav Paul, který podepsal nájemní smlouvu na tři roky za roční poplatek 550 zlatých. Osud mu ovšem dopřál jen jednu sezónu. V říjnu téhož roku zasáhla Prahu povodeň, která plovoucí dřevěnou konstrukci strhla od břehu a hnala napříč městem. Větší část plovárny se naštěstí zachytila za pilíř Palackého mostu, ale zbytek byl vyloven až v Holešovicích a Libni.

Vyšehradští „hombres“ na plovárně. Poznáváte někdo svého pradědu?

Následujícího roku se museli Vyšehradští obejít bez plovárny. Čekalo se na rozhodnutí speciálně ustavené komise, která měla za úkol posoudit bezpečnost dalšího provozu. Její verdikt zněl: posunout lázně zhruba o 30 metrů dále po proudu řeky a nahradit čtvercový půdorys obdélníkovým. Zároveň se výrazně zlepšilo ukotvení dřevostavby, neboť do pobřežní navigace byly zabudovány žulové kvádry s železnými kruhy, kterými se provlékaly kotevní řetězy. O správnosti takových opatření všechny přesvědčila další povodeň roku 1896, kterou už lázně přečkaly bez potíží.

 

Nové lázně patřily k největším v Praze. Sestávaly ze tří prostorných bazénů (zvlášť pro muže, chlapce a ženy) a 33 kupadel. Tak se označovaly uzavřené kabinky, ve kterých se zájemci mohli oddávat koupeli v soukromí a bez okukování ostatních. Ostatně snad všechny plovárny bývaly v těch dobách obehnány ohradami, aby nikdo zvenčí nebyl pohoršován polonahými koupáči. Výstižně to okomentoval spisovatel Eduard Štorch ve svém fejetonu „Nový řád – jezovité vodní“ z roku 1911, v němž pražské říční lázně připodobnil k rybářským haltýřům pro uchovávání nalovených ryb.

Vyšehradská plovárna po sezóně na konci 40. let.

Spádovou oblastí Vyšehradských lázní byla větší část Nového města, Vyšehrad, Vinohrady, Nusle a Podolí. Není proto divu, že během vrcholící letní sezóny občas přeplněná plovárna nevydržela nápor zájemců a pod jejich tíhou se začala potápět. Z toho důvodu vartoval před vstupem v kritických dnech policista, kontrolující počet návštěvníků a dbající na bezpečnost vodních radovánek spolu s plavčíkem. Přesto se v Praze k pobavení vyprávěla hádanka: „Jaký je rozdíl mezi podmořským člunem a Vyšehradskou plovárnou? Žádný. Oba jsou ponorné!“

 

V roce 1907 musela plovárna na čas změnit místo působnosti kvůli výstavbě nového nábřeží pod Vyšehradem. Dočasný azyl našla na protějším smíchovském břehu u vorového přístavu. Už rok předtím se ale na v lázních zrodila sportovní tradice, která s drobnými přestávkami vydržela přes 30 let. Je řeč o plaveckém závodu Napříč Prahou, který se odehrával každoročně mezi Vyšehradskou a Občanskou plovárnou, potažmo Čechovým mostem.

 

Inspirací mu bylo podobné distanční zápolení na Seině s názvem Napříč Paříží. Délka trati měřila zhruba 3500 metrů a soutěžící museli během závodu překonat dva jezy. Jelikož se soutěžilo v tekoucí vodě, výhodu měl ten, kdo dobře znal vltavské proudy. Tatáž skutečnost ale zároveň znemožňovala objektivně porovnávat výsledky jednotlivých ročníků. Vltava pokaždé tekla jinak rychle, a tak se do výsledkových listin zaznamenával také její aktuální průtok podle podskalského vodoměru.

Medaile Rudolfa Richtera za 2. místo v plaveckém závodě Napříč Prahou. (Ze sbírky Národního muzea)

Soutěžilo se o putovní stříbrný pohár, který po první světové válce věnoval nestor českého plavání Alfred Nikodém. Na startu se pravidelně objevoval výkvět českého plaveckého sportu, doplněný mezinárodními účastníky. Hned prvním vítězem se stal Srb Bogdan Žagar, reprezentující klub AC Sparta. Tradice závodu překonala dokonce i útrapy druhé světové války, takže poslední zdokumentovaný ročník se odehrál roku 1946.

 

Jak jest popsáno výše, ačkoliv lázně patřily městu, bývaly pravidelně pronajímány soukromníkům. Například mezi lety 1915-18 plovárnu provozoval František Mejzlík, pozdější majitel nedaleké Mejzlíkárny na opačné straně vyšehradské skály. Až v roce 1935 se magistrát rozhodl Vyšehradskou plovárnu prodat z důvodu neustále se zvyšujících nákladů na provoz. Majitelem se stal tehdejší nájemce Antonín Špaček z Podolí, který za ni nabídl víc než 50 tisíc korun. Po něm pak plovárna získala své neformální pojmenování „Špačkárna“.

 

Krátce po válce stihnul plovárnu stejný osud jako ostatní její pražské sourozence – znárodnění a postupný zánik. V provozu zůstala až do šedesátých let. Poté její dřevěná konstrukce sloužila jako loděnice vodáckého oddílu.

 

Příběhy dalších plováren: Mejzlíkárna, Žluté lázně