Z historie pražských plováren – Mejzlíkárna

Podolský háfn vznikl v druhé polovině 19. století jako vorový přístav a zimoviště parníků. S postupným utlumováním voroplavby a výstavbou velkorysého smíchovského přístaviště však přestal plnit původní účel a místo toho se stal Mekkou pražských sportovců. Jachtařům a kanoistům tady velel Josef Rössler-Ořovský, zatímco plavce měl na starosti František Mejzlík.

 

Rodák z jihočeského Týna nad Vltavou žil už od dětství jednou nohou v řece. Vyučil se sice pilařem, ale po přestěhování do Prahy se v letních sezónách živil jako plavčík na vyšehradských a podolských plovárnách. V roce 1922 se pak udělal sám pro sebe. Na ochranné hrázi podolského přístavu postavil převlékárny a na hladinu řeky spustil typické dřevěné plato. Provoz mohl začít.

Plovoucí bazén s mělkým dnem pro neplavce.
Plovoucí bazén s mělkým dnem pro neplavce.

Jako vášnivý plavec měl František Mejzlík velmi dobré vztahy s pražskými sportovními kluby. Záhy po otevření se tedy domluvil s nedalekým ČSK Vyšehrad 1907, že plovárna bude zároveň fungovat jako klubové tréninkové centrum. Sportovní plavci tu měli vyhrazeny vlastní kabinky a nad jejich přípravou bděl olympionik Alois Hrášek. Není tudíž divu, že podnik nesl oficiální název Sportovní plovárna. Už za pár let jí ale nikdo neřekl jinak než Mejzlíkárna.

Mejzlíkova plovárna na obrazech Jaromíra Jindry a Jindřicha Stehlíka z 50. let.
Mejzlíkova plovárna na obrazech Jaromíra Jindry a Jindřicha Stehlíka z 50. let.

Otec zakladatel se bohužel nestačil plovárny pořádně nabažit. Zemřel čtyři roky po jejím otevření ve věku pouhých 50 let. Naštěstí ale vychoval zdatné nástupce. Provoz plovárny převzal syn Josef a dcera Marie, která byla vynikající československou sprinterkou. Také další dvě Mejzlíkovy dcery se prosadily ve sportu – jedna závodně plavala a druhá hrála házenou.

 

Mejzlíkárna prošla ve 30. letech rozšířením a modernizací, aby obstála v konkurenci ostatních říčních plováren. Zásluhu na tom nesl především Josef, neboť Marie přijala v roce 1939 nabídku na místo ředitelky nově vybudovaného koupaliště v Prachovských skalách. Každopádně v tomto období probíhala na podolském břehu zlatá léta.

Jeden a půl roku starý Pepíček Mejzlík vylézá z vody po plaveckém tréninku pod dohledem svého otce. (Pestrý týden, 1940)
Jeden a půl roku starý Pepíček Mejzlík vylézá z vody po plaveckém tréninku pod dohledem svého otce. (Pestrý týden, 1940)

Když se po druhé světové válce vrátil život jakžtakž do starých kolejí, přišlo neštěstí. V roce 1949 náhle zemřel Josef Mejzlík. Zbytek početné rodiny byl ovšem odhodlaný udržet plovárnu stůj co stůj. Nicméně proti znárodnění v následujícím roce nezmohl lautr nic. Mejzlíkárna přešla do správy Lázeňské a rekreační služby hl. m. Prahy.

 

V rukou lidu fungovala Mejzlíkárna až do začátku 60. let, kdy definitivně zanikla. K tomu významnou měrou přispěla výstavba Vltavské kaskády, kvůli které se voda v řece nestačí cestou do Prahy pořádně ohřát. Dnes na místě bývalé plovárny kotví soukromé jachty a k posezení zve restaurace Podolka.

 

Příběhy dalších plováren: Žluté lázněVyšehradské říční lázně