Vzpomínky pamětníka – Mé srdce pohřběte na Folimance
Další pamětnické vzpomínání na staré Nusle tentokrát nese podpis Jiřího Kadlečka (1951). Jeho text je znamenitým historickým průvodcem mezi Divadlem Na Fidlovačce a ulicí Na Slupi. Pro dokreslení dobové atmosféry jsem použil několik snímků fotografa Františka Čiháka a Jana Bajera.
Rád si prohlížím staré plány Prahy, od středověkých vyobrazení přes barokní mapy až po ty protektorátní a poúnorové. Zkoumám dobová jména ulic, kudy co vedlo, jak co bylo, a už není, kde stály pražské hradby a jejich brány, jak město rostlo a pohlcovalo okolní vesnice. Můj zrak ale vždy jako první padne na místa, kde jsem se narodil a vyrůstal – do Nuselského údolí a na mou „rodnou“ Folimanku protkanou Botičem.
Už desítky let žiji jinde, ale přes Folimanku jsem šel nedávno. Vystoupil jsem u Divadla Na Fidlovačce a podél potoka mířil k Výtoni. Chtěl jsem projít z Vratislavovy ulice onou „tajnou cestou“ k Vyšehradskému hřbitovu, stoupající ve směru původní historické komunikace.
Na kraji Folimanky jsem minul Sportovní halu, kde za mého dětství byla zahrádkářská kolonie a také sběrna železa, hadrů, papíru i kostí. Ano, kostí. Tam jsme se snažívali tajně vplížit a nahledat si zajímavé vyhozené věcičky, drátky či plechové krabičky anebo ukořistit jinou klukovskou trofej, kovovou nebo papírovou.
Botič býval tou dobou jako chameleón – jednou sytě zelený, jindy červený, podle toho, co se do něj právě vypouštělo na horním toku. Obzvlášť jsme měli rádi – Zelení v tuto chvíli asi omdlí –, když se do koryta čas od času z bočních stok začaly s hukotem valit tuny splašků. Byla to zajímavá podívaná, po které ale dlouho zůstala spoušť v korytě, na kamenech i skloněných větvích. Přitom můj strýc vyprávěl, že zamlada s kluky v Botiči ještě chytal ryby.
Když byl nízký stav vody, dalo se na dně mezi kameny ledacos najít – jednou jsem tam objevil zbytky zrezivělých nábojnic poměrně velké ráže. Botič se také leckdy zvedl, a to pak byla podívaná. Lidé stáli na můstcích a koukali na ten zpěněný hukot. Jednou – rok si nepamatuji – to ale voda přehnala. Vystoupila z koryta a zaplavila i sousední Sekaninovu ulici.
Na cestičce podél Botiče se hrála čára – velká zábava a gambling mého mládí. Na zem se narýsovala čára a pak se podle daných pravidel z určité vzdálenosti házely mince co nejblíže. Dodnes pamatuji tu radost, když se mi podařilo původní vklad zmnožit, občas docela významně. Největší machři byli velcí kluci, naše idoly – k nelibosti našich rodičů většinou známí místní sígři. Jejich atributem byl velký hřeben zastrčený do zadní kapsy u kalhot – každý jsme takový museli také mít. A později k němu i cigárka (Lípa, Letka), tajně schovávaná před rodiči v rafinovaných skrýších v našich domech.
Nad Sportovní halou se terén strmě zvedal. Byl tam jakýsi skalnatý ostroh s malou jeskyňkou. Nad ním potom ústil jeden ze vstupů do velkého podzemního krytu pod Folimankou. Ten nás zajímal eminentně – přes mocná nedobytná vrata nebylo do tmy vidět, ale přitisknuti k jejich okrajům jsme na tvářích cítili tajemný chlad vanoucí zevnitř. Ještě výše je jedna z velkých betonových kupolí větracích šachet. Krycí mřížky z boků byly vždy poškozeny a my jsme dolů házeli kameny. Snažili jsme se podle délky pádu počítat, jaká je hloubka. Dnes to vím přesně, protože jsem se nedávno během dne otevřených dveří do krytu dostal a celý si ho prošel. Překvapilo mne, jak je rozlehlý.
Představte si, že dřív mívaly parky své úřední hlídače. I Folimanka měla svého. Dodnes si pamatuji, že to byl pan Kadlec, starší pán (nám klukům ale tehdy připadal každý dospělý starý). Bydlel hned vedle v domě. To bylo neštěstí, protože se znal s mým dědečkem i rodiči a každou moji lumpárnu hned zatepla nahlásil. Jejich propojení bylo o to pevnější a vražednější, protože i můj děda byl shodou okolností hlídačem parku – Letenských sadů. Byl to válečný invalida z první světové války, bývalý podolský pošťák. Chodil sice o holi, ale to mu nebránilo, aby se stal postrachem letenských kluků. Nezřídka je vodil za límec do jejich školy předhodit učitelům nebo i řediteli. Tenkrát panoval respekt – jak k autoritě, tak k věku. A nejspíš i ta hůl fungovala…
Hlídač Kadlec měl svoji strážnici tam, kde je dnes malý bufet. Když jsme prováděli nějakou velmi významnou lumpárnu, byl nejprve vyslán zvěd, aby prověřil, zda je hlídač „doma“, nebo v terénu. Dnes by člověk mohl s úsměvem říci, že pan Kadlec i můj děda bývali takoví pražští „rangeři“ ve stylu amerických národních parků.
Kousek dál směrem k Vyšehradu se později instalovaly kovové sochy dětí, o nichž jste jistě četli jinde. Já jsem měl vždy nejraději kluka s krajícem chleba. Po letech jsem pak každé ráno chodil přes Folimanku do práce na Zvonařku. Jednou v únoru – bylo brzy, ještě skoro tma a mrzlo, jen praštělo – vidím z dálky na lavičce nehnutě sedět osobu. Zpomalil jsem, skoro zastavil a v hlavě mi hned naskočilo, že tam přes noc někdo umrznul. Se strachem jsem se přibližoval – a on si tam vesele seděl kovový kluk s krajícem, protože ho vandalové v noci odmontovali a posadili na lavičku.
V zadní části Folimanky bývala rovná louka, která se v zimě polévala a fungovalo tam hezké kluziště. Tam jsem se učil bruslit, ale měl jsem jen šlajfky – brusle upevňované na podrážku bot pohyblivými čelistmi a kličkou. Nešlo mi to, byl jsem nemehlo a často jsem padal. Ale frajeři jsme bývali, to zas ano – ze svahů Folimanky se běžně sáňkovalo, ale některá obzvlášť strmá místa se polévala vodou a po ledových „sjezdovkách“ se jezdilo na bobech (vypolstrované prkénko pod zadek s připevněnými bruslemi a postranními madly). Kurážní hoši to sjížděli vestoje na bruslích. Také jsem vylezl na kopec, nasadil šlajfky a vrhnul se na dráhu… Jelo to ďábelsky rychle. Málem všechno vyšlo nebýt spodního bubnu, který jsem neustál a při pádu si sedl na ruku. Tak jsem poprvé (a snad naposledy) poznal zlomeninu končetiny a sádru.
Nad kluzištěm byla další zajímavá oblast. Všechno zde bylo tenkrát silně zarostlé, zanedbané, neprostupné, pro kluky doslova prales. Svah nahoru k hradbám byl strmý a v jednom místě skalnatý. Tam byla „Skála mužnosti“, jak jsme jí říkali. Patřilo ke klukovskému bontonu ji zdolat. Když jsem na ta místa tuhle koukal, po více než šedesáti letech, musel jsem se smát – nic strmého mi tam nepřišlo, skálu jsem neviděl.
Na Folimance se od těch dob hodně zapracovalo a skoro vše vypadá dnes jinak. I ty hradby, kam nebylo zespodu vůbec vidět a kde se dalo prolézat po celé délce skrz mnoho tajemných zákoutí. Od velkého nápisu „Volte č. 1“ (volební číslo komunistů ve volbách roku 1946; bílý nápis na hradbách vydržel mnoho let) až pod Karlov a bývalou nemocnici (odstřelenou během stavby Nuselského mostu).
Místa pod hradbami pro mne byla zajímavá i v dalších letech – to už jsem byl středoškolák a „mladý chemik“. S kamarádem jsme tam odpalovali naše pyrotechnické výtvory, které často dosahovaly velice slušné tonáže. Rodiče pak doma hlásili, že odpoledne slyšeli nějaké šlupky směrem od Folimanky. Já věděl své.
Jen si říkám, kde jsme na tohle všechno brali čas – vždyť jsme byli pořád venku. Práskli jsme taškou ze školy a honem ven… Kamarádi, party, dobrodružství dvorků a průchodů, eldorádo Folimanky. Často jsme vyráželi i na nedaleký Vyšehrad, místo našich dalších skvělých dobrodružství. Znali jsme tajný vstup do kasemat, tehdy ještě uzavřených pro veřejnost. Ale o tom zas někdy jindy.
Jiří Kadleček
Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
