Vyšehradští jezdci – padouchové, nebo hrdinové?

Bájný Vyšehrad je opředen rozmanitými mýty. Nejen těmi starodávnými o Šemíkovi či Bivojovi, ale i relativně nedávnými. Například pověstí o Vyšehradských jezdcích, kteří v ústech lidu získali charakter jakýchsi pražských Fanfánů Tulipánů.

 

O Vyšehradských jezdcích se tradovalo ledacos. Že po druhé světové válce vylovili z Vltavy spoustu zbraní, které tam předtím naházeli ustupující Němci. Že na Vyšehradě přepadli a ztloukli ministra Čepičku se sovětskou delegací. Nebo že před policisty prchali po strmých vyšehradských skalách, kam si strážci veřejné bezpečnosti netroufli. Každý si k odposlechnutým historkám ledacos přidal, takže legenda postupně bobtnala a rodokapsovatěla.

 

Jak to ale s Vyšehradskými jezdci bylo doopravdy? Jednalo se o předchůdce disidentů, kteří svéráznými metodami bojovali proti odpornému komunistickému režimu? Anebo to byla jen skupina vandalů a pouličních rváčů, kteří by se dnes po zásluze stali terčem hněvu na sociálních sítích? Odpověď na to by měl přinést následující text. Při jeho psaní jsem čerpal z autentických výpovědí a policejních protokolů, uložených v archivním soudním svazku k případu.

Jezdci versus Kozina

V celém případu není úplně jednoduché zorientovat se, a to z jednoho prostého důvodu. Dohromady se u soudu projednávalo dvanáct různých trestných činů a na lavici obžalovaných usedlo dvacet dva pachatelů. To mělo zřejmě vyvolat zdání organizované zločinecké tlupy, nicméně jednotlivé případy spolu souvisely pouze velmi volně. Někteří obžalovaní se navzájem vůbec neznali a také povaha jejich přečinů se lišila.

 

Z dochovaných výslechů je zcela jasné, že oněch dvaadvacet obžalovaných patřilo ke dvěma různým skupinám – Vyšehradským jezdcům a Kozinově partě. V obou případech se jednalo o mladíky (a jednu dívku) kolem osmnácti let; někteří byli tou dobou ještě mladiství. Kromě přátelských vztahů je vzájemně spojovalo i to, že pocházeli z nižších sociálních vrstev a nepříliš uspokojivých rodinných poměrů.

 

Kdo všechno patřil mezi Vyšehradské jezdce? František Šulc přezdívaný Čert, který vyrůstal v Podskalské celnici na Výtoni. Jen o kousek dál ve Vratislavově ulici bydlel Jindřich Kadrnoška zvaný Harry. Za rohem v Libušině zase Jaroslav Münzberger. Zbytek party tvořili Podskaláci Ivan Crnko, Václav Novák, bratři Zdeněk a František Dobiášovi a Emil Janošek vulgo Apač. Původně se jednalo o partu spolužáků z jednoho ročníku střední školy Na Hrádku, na kterou se nabalilo pár dalších kamarádů. Dohromady se dali už kolem roku 1948, jezdili společně trempovat a sem tam se v rámci tradičního klučičího soupeření poprali s konkurenční partou.

 

Zlom přišel ve chvíli, kdy se Jezdci na trempu seznámili s Jindřichem Procházkou – nechvalně proslulým Kozinou. Byl přibližně o rok starší než většina z nich, měl neoddiskutovatelné charisma a také raubířskou minulost. Už v patnácti letech si poprvé odseděl čtyři měsíce za krádež motocyklu, načež strávil víc než rok ve vychovatelně pro mládež. Možná i tam se zdokonaloval ve svých bitkařských dovednostech, které pak rád předváděl na veřejnosti.

Kozina kolem sebe soustředil pestrou směsici sígrů. Někteří z nich měli pletky se zákonem už dříve – například kvůli pokusu o ilegální přechod hranic nebo domácímu násilí. Jmenovitě do Kozinovy party patřili Antonín Vodrlint alias Šilhavej Tony, Josef Dvořák zvaný Dawson a Jaroslav Čermák s přezdívkou Hombre. Zbylí výtečníci, kteří zasedli u soudu, nebyli členy ani jedné ze dvou zmíněných part. Spíš se řadili k jakémusi volnému „sdružení Kozinových přátel“.

 

Jestliže byli Vyšehradští jezdci označováni dobovým tiskem za „pásky“, bylo to především Kozinovou zásluhou. I z policejní fotografie lze na jeho hlavě identifikovat prvotřídního emana, čili typický páskovský účes. Jeho kumpáni pak ve výsleších několikrát uvádějí, že se s Kozinou seznámili na Václavském náměstí v pasáži Alfa, tedy v místě páskům zaslíbeným. V trestním oznámení je dokonce samostatný odstavec, který obviněné paušálně označuje za tzv. zlatou mládež: „(…) o čemž svědčí to, že nosili kalhoty zvané trumpetky a krátká saka se širokými límci a účesy zvané havly a žili po způsobu mládeže západních států.“

Ring volný!

Všechny skutky šetřené policií se odehrály v rozmezí pouhých dvou měsíců roku 1953. I tak by ale vystačily na román. První rvačka proběhla 23. dubna v Grébovce, řádění pak vyvrcholilo 15. června hromadnou melou ve vyšehradských sadech. Za tu dobu stihli obvinění v různých sestavách napadnout přibližně dvacítku lidí. Některé „pouze“ okradli, ovšem jiné ztloukli až do bezvědomí. Kromě toho odcizili také tři motocykly, z nichž jeden sice vrátili, ale zbylé dva rozprodali na náhradní díly. Pojďme si v krátkém souhrnu přiblížit, co všechno měli Jezdci a Kozinova úderka na svědomí.

 

23. dubna – Havlíčkovy sady

Kolem desáté večer byl u rybníčku v Havlíčkových sadech napaden Jan Jenšovský. Cizí mladík mu bez zjevného důvodu zasadil několik ran pěstí do obličeje, načež Jenšovský upadl na zem a vzápětí i do bezvědomí. Nevěda jak, dostal se ze sadů pryč na ulici, kde ho zastihl pochůzkující strážník. Ten nechal napadeného převézt k ošetření do Vinohradské nemocnice. Úraz si vyžádal dvoutýdenní pracovní neschopnost.

(Už při sepisování policejního protokolu uvedl Jenšovský, že útočníkem byl nejspíš Jindřich Procházka zvaný Kozina. Ten se k činu později doznal a tvrdil, že šlo o nedorozumění. Prý si napadeného spletl s někým jiným, s kým měl nevyřízené účty.)

 

3. května – Vyšehrad

Ve vyšehradských sadech byli napadeni Jan Vyšinka ml. a Jan Vyšinka st., kteří si sem vyšli na rodinnou procházku. U altánu v parku míjeli skupinu mladíků, kteří se bavili pliváním před sebe. Když je Vyšinkové napomenuli za nevhodné chování, stali se nejdřív terčem vulgárních poznámek a následně i pěstních úderů. Oba napadení museli vyhledat lékařské ošetření.

(Na inzultaci ctihodných občanů se podíleli Šenkýř, Kadrnoška, Janík a Pecivál, jimž to bylo přičteno na pomyslný soudní účet.)

11. května – Leninova třída

Zaměstnanec pražské stavební údržby Václav Tůma oznámil toho dne krádež služebního motocyklu, ke které došlo před jeho domem v tehdejší Leninově třídě (dnešní Nuselské). Druhého dne se pohřešovaný motocykl našel zaparkovaný před pankráckou továrnou Jawa. Z předního kola byla vytlučena část drátů nejspíš následkem nárazu.

(Ačkoliv protokol o spáchaném skutku je součástí soudního spisu, ve výsledku za něj nebyl nikdo potrestán, protože se nepodařilo jednoznačně prokázat viníka.)

 

15. května – Táborská ulice

Zaměstnanec podniku Regula Jan Rožánek oznámil krádež motocyklu. Stroj byl zaparkovaný před Ústavem národního zdraví v Táborské ulici, odkud zmizel neznámo kam.

(Krádež zosnoval Jindřich Procházka spolu se svým kamarádem Karlem Kujalem, kteří pak motocykl po součástkách rozprodávali. Za podílnictví byli odsouzeni další tři mladíci, kteří se součástkami obchodovali, třebaže znali jejich nelegální původ.) 

16. května – Karlovo náměstí

Toho večera slavil Jindřich Mercl svátek sv. Jana Nepomuckého v hostinci U Jungmanna. Když se o půlnoci vracel domů přes Karlovo náměstí, zastavil před kostelem sv. Ignáce, aby si zapálil cigaretu. Vtom ho někdo zezadu uhodil pěstí. Mercl pozbyl vědomí, a teprve když přišel k sobě, zjistil, že mu byla odcizena náprsní taška s doklady a penězi.

(Z loupežného přepadení byl obviněn Kozina, který se na úkor Mercla obohatil o 450 Kčs. Kratší tresty za podílnictví si odnesli Karel Kujal a Alena Lajerová, kteří vykouřili několik cigaret, ačkoliv věděli, že je Kozina pořídil z uloupených peněz.)

 

22. května – Zdařilá ulice

Plzeňský občan Vratislav Tajč přijel toho dne na vypůjčené motorce navštívit svého známého do Nuslí. Motocykl nechal zaparkovaný před domem ve Zdařilé ulici, odkud ho kolem desáté hodiny večerní odcizil neznámý pachatel.

(V případě tohoto motocyklu se „modus operandi“ dokonale shodoval s týden starou akcí v Táborské ulici. V krádeži měli opět prsty Procházka s Kujalem, kteří přivlastněnou motorku rozebrali a následně po součástkách rozprodávali.) 

 

11. června – Havlíčkovy sady

Ve večerních hodinách seděl Miroslav Michal se svou přítelkyní v Havlíčkových sadech poblíž Neptunovy jeskyně. Okolo třičtvrtě na deset, když chtěli odejít, vrhla se na Michala skupina zhruba deseti mladíků a se slovy „Na něj!“ ho ztloukla do bezvědomí.

(Ačkoliv napadený uváděl vyšší počet útočníků, aktivní účast se podařilo prokázat pouze Šulcovi, Dvořákovi a Vodičkovi.)

11. června – roh Čermákovy a Koperníkovy ulice

Jen co rozkurážená skupina výtržníků opustila po přechozí rvačce Grébovku, vyhlédla si na ulici další oběti. Bratři Antonín a Jaroslav Šmejkalovi se právě vraceli v doprovodu svých manželek domů, když byli přepadeni skupinkou asi dvanácti mladíků a bezdůvodně ztlučeni.

(Soudě podle počtu odsouzených za tento konflikt, čelili bratři Šmejkalové kruté přesile. Proti nim stáli Procházka, Dvořák, Šulc, Šenkýř, Vodička, Vodrlint, Kadrnoška, Dobiáš, Novák, Crnko a Münzberger.)

 

11. června – Riegrovy sady

Třetí a čtvrtou šarvátku během necelých dvou hodin rozpoutali útočníci v Riegrových sadech. Okolo půlnoci oslovil jeden z mladíků Antonína Řehu, který zde randil se svou dívkou. Když mu Řeha na jeho žádost sdělil přesný čas, dočkal se místo poděkování dvou úderů do tváře. Na nic nečekal a utekl pryč, přičemž si u restaurace Vzlet všimnul skupiny dalších zhruba osmi osob.

Podobnou zkušenost učinil vzápětí Eduard Šaroch, který v Riegrových sadech hledal červy k rybolovu. Těsně před půlnocí k němu přistoupila skupina mladíků a žádala po něm cigarety. Když jim nevyhověl, zmlátili ho mladíci do bezvědomí a utekli.

(Obě napadení byla přičtena na vrub „sedmi statečným“ ve složení Procházka, Dvořák, Šulc, Šenkýř, Vodička, Vodrlint a Kadrnoška. U soudu se navíc podařilo prokázat, že obvinění šli do Riegrových sadů s výslovným záměrem uloupit někomu náramkové hodinky.)

 

12. června – Vyšehrad

Celá eskapáda té noci vyvrcholila kolem půl druhé ve vyšehradských sadech. Zdenka Jedličková a Vladimír Beran si zde užívali jarní romantiku, dokud je skupina mladíků neoloupila o peníze a náramkové hodinky. Jako donucovací prostředky použili vůči Beranovi několik ran pěstí a vůči Jedličkové pohrůžku, že ji svléknou do naha, nevydá-li dobrovolně svou kabelku.

(Při výsleších se ukázalo, že na Vyšehrad už nedorazila celá původní společnost, ale jen Procházka, Dvořák, Šenkýř, Vodička a Vodrlint. Škoda na ukradených náramkových hodinkách byla vyčíslena na 850 Kčs, z kabelky bylo ukradeno 200 Kčs v hotovosti.) 

15. června – Vyšehrad

Okolo jedenácté večer se ve vyšehradských sadech strhla hromadná rvačka. Početná skupina mladíků postupně fyzicky napadla zhruba deset lidí bez ohledu na to, zda šlo o muže, či ženy. Agresoři si počínali obzvlášť agresivně a byl z nich výrazně cítit alkohol. Někteří napadení se ukryli v budově Jedličkova ústavu, odkud zavolali policii. Ještě před jejím příjezdem ale situaci vyřešil projíždějící důstojník československé armády, který útočníky zahnal výstražným výstřelem z pistole.

(Poslední akce Vyšehradských jezdců se zúčastnili Šulc, Kadrnoška, Dvořák, Janík, Pecivál, Biederman a Dobiáš. Kromě napadení a úmyslného ublížení na zdraví se pak u soudu projednávala také krádež hodinek, které Dvořák v zápalu boje sundal jedné oběti z ruky.)

 

Jak už jsem předeslal výše, bylo by bláhové domnívat se, že vyjmenovaná trestná činnost byla jakkoliv organizovaná. Kozinova parta ani Vyšehradští jezdci neměli žádnou klubovnu, kde by se scházeli a hlasovali o tom, koho zmlátí nebo co ukradnou příště. Víc záleželo na tom, kdy a kde se příště opijí a komu rupne v makovici prvnímu. Právě alkohol bývá zmiňován na stránkách trestního spisu velice často. Výtržnické výpravy zpravidla začínaly v některé hospodě, například v Grébovce nebo U Šrytrů. Šulc s Kadrnoškou byli tou dobou čerstvě plnoletí, což se projevilo i na jejich nápojovém lístku. To pak mohlo mít za následek, že v opojení nedokázali plně ovládat své běsy a překračovali hranu zákona.

 

Těch nejhanebnějších skutků se navíc obvinění dopouštěli, když měli viditelnou převahu. Početná společnost jednak děsila napadené, jednak dodávala agresorům pocit relativního bezpečí. Tím spíš, pokud byl na místě přítomný Kozina. S výjimkou dvou případů byl vlastně u všeho, proto také u soudu slíznul největší flastr. Z chronologie případu se ovšem zdá, že Kozina našel učenlivé žáky v Josefu Dvořákovi a Františku Šulcovi. Ani oni nenechali své pěsti zahálet a osmělovali se k čím dál větším dobrodružstvím. Poslední výtržnická akce na Vyšehradě se odehrávala v jejich režii, a tak je možná dobře, že v ten moment spadla klec. Kdo ví, kam až by byli schopni zajít?

Poslední výstřel

Dovolte mi, abych se ještě podrobněji zastavil u poslední akce Vyšehradských jezdců, která předcházela jejich zatčení 16. června 1953. Právě v souvislosti s ní se objevuje řada mylných tvrzení, která bych rád uvedl na pravou míru. Lidová slovesnost praví, že ruka zákona vyhmátla Jezdce v hospodě U Šrytrů ve Vyšehradské ulici. Tak tomu není. Vyšehradské řádění zde neskončilo, ale naopak začalo. Kolem páté hodiny odpolední se tu sešel Šulc s Kadrnoškou, aby poklábosili u piva a u večeře. Asi o čtyři hodiny později dorazil do lokálu také Dvořák s dalšími čtyřmi kumpány. Všichni byli už tou dobou opilí, ale dál si objednávali rum, k čemuž se Šulc s Kadrnoškou rádi připojili.

 

V notně podroušeném stavu se pak všichni vydali na vyšehradské hradby. Cestou došlo mezi Dvořákem a jedním z jeho kumpánů k hádce, která v místech u Francouzské brány přerostla ve rvačku. Opodál zrovna stáli dva cizí mládenci. Nastalé situaci věnovali několik uštěpačných poznámek, čímž vyprovokovali další dvojici Dvořákových nohsledů k napadení. Šarvátka netrvala dlouho, ale jakmile skončila, Dvořák už obtěžoval jiné návštěvníky parku. Byl natolik v ráži, že postupně vyzval na souboj pět různých mužů. Kamarádská čest velela ostatním klukům nenechat Dvořáka ve štychu, a tak se chtě nechtě do konfliktů také zapojili. Někteří napadení se s nimi pustili do křížku, jiní se snažili uprchnout a přivolat policii. Jeden z nich raději obětoval vlastní kabát, aby se pobudům vysmýknul ze sevření a vzal do zaječích.

 

Musela to tenkrát být opravdu bláznivá skrumáž, kterou Vyšehrad dlouho nepamatoval. Přítrž všemu řádění učinil až nejmenovaný důstojník československé armády, který přes Vyšehrad projížděl ve svém voze. Když zahlédl rvačku, výstražně vystřelil do vzduchu, načež se útočníci v panice rozutekli. Šulc s Kadrnoškou se chvíli ukrývali na vyšehradské skále, a když byl vzduch čistý, vydali se zpět. U kostela potkali zraněného Dvořáka, který se potácel po ulici a krvácel z tržné rány nad okem. Odvedli ho tedy z Vyšehradu dolů k řece, aby mu ránu omyli. Pak se všichni rozloučili a dali se na cestu domů.

Po chvilce ale přiběhl Šulc zpátky celý vystrašený. Před Podskalskou celnicí zahlédl policisty, kteří se po něm ptali u rodičů. Bylo jasné, že celý případ praskne. Proto se Šulc s Kadrnoškou a Dvořákem rozhodli raději dobrovolně vydat spravedlnosti. V doprovodu Šulcova otce dorazili krátce po půlnoci na stanici SNB v Krakovské ulici, kde byli vyslechnuti a vzati do vazby. V následujícíh dvou dnech pak na základě výslechů proběhla další zatčení, čímž se zkompletoval okruh podezřelých až na dvacet dva osob.

 

Nejdřív do rádia, pak do lochu

Vyšetřování probíhalo relativně rychle, a tak soud mohl zasednout už v první polovině září roku 1953. Komunistický režim měl snahu proměnit soudní přelíčení v exemplární proces s problémovou mládeží. Proto byl v soudní síni po celou dobu rozhlasový mikrofon, který vše zachycoval slovo od slova. Následně z pořízeného materiálu vznikla zhruba hodinová reportáž, kterou opatřil průvodním slovem mladý Luděk Munzar. Bohužel záznam se v rozhlasovém archivu nedochoval. Soudní výslechy jsou tak dostupné pouze v těsnopisné podobě v archivním svazku.

 

Dvanáct projednávaných trestných činů bylo klasifikováno jako loupež, ublížení na zdraví, rozkrádání národního majetku, krádež a podílnictví na krádeži. Pravděpodobně nepřekvapí, že nejvyšší sedmiletý trest si od soudu odnesl Jindřich Procházka čili Kozina. Měl toho na svědomí nejvíc a navíc byl recidivista. O něco méně vyfasovali jeho blízcí kumpáni – Josef Dvořák pět let, Alois Vodička čtyři roky, Antonín Vodrlint tři roky a Miloslav Šenkýř dva roky. Z Vyšehradských jezdců se nejvážněji provinili František Šulc s Jindřichem Kadrnoškou, kteří od soudu odešli s čtyřletým a tříletým trestem. Zbytek obviněných byl odměněn pouze několika měsíci, případně podmínečnými tresty. Ty jim byly zčásti odpuštěny a vymazány z trestních rejstříků během prezidentské amnestie o rok a půl později.

Sedmička odsouzených s delším než jednoletým trestem nastoupila k výkonu trestu do věznice v Ostrově nad Ohří. Pouze Dvořák si kroutil svou „pětiletku“ ve Vinařicích a ve Rtyni. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat, zda si všichni jmenovaní odseděli skutečně celé vyměřené tresty. Soudní spis obsahuje několik zamítnutých žádostí o prezidentskou milost, přesto považuji za pravděpodobné, že část trestů mohla být pachatelům odpuštěna. Z neověřeného zdroje jsem se dozvěděl, že František Šulc byl z vězení propuštěn po dvou a půl letech, tedy krátce po polovině trestu.

 

Zatímco Vyšehradské jezdce se podařilo úspěšně pochytat a pozavírat, problémová mládež tím nezmizela. Odstrašující propaganda šířená rozhlasovým éterem zafungovala přesně opačně, než jak bylo zamýšleno. V Rudém právu z roku 1957 se doslova píše: „Tak například reportáže v rozhlase i jinde z procesu s Vyšehradskými jezdci se setkaly s nežádoucím ohlasem. Vytvořila se nová tlupa pásků – Mstitelé Vyšehradských jezdců. Problém je tedy mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo.“

 

Jezdci na útěku

Co se dělo s Vyšehradskými jezdci po návratu z vězení? Na to zavzpomínal Jindřich Kadrnoška zvaný Harry v roce 2004 pro článek v Reflexu. Část bývalé party zůstala v Praze, ale řada z nich emigrovala při první příležitosti pryč z Československa. Harry utekl nejdřív do Jižní Afriky, pak žil v Itálii a Kanadě, ale nakonec zakotvil ve Vídni. Pokud vím, je to jediný dosud žijící Vyšehradský jezdec. V posledních letech jsem se ho snažil několikrát kontakovat, leč marně. O to větší radost mi udělalo, když se mi ze Spojených států ozvala Hana Šulcová – sestra Františka Šulce vulgo Čerta.

Přirozeně mě zajímal další Čertův osud, neboť Harry o něm ve svých vzpomínkách zmínil řadu dramatických skutečností. Například že utekl do Spojených států, kde se zapletl do obchodu s drogami a nakonec skončil s prostřelenou hlavou kdesi ve Washingtonu. Jeho sestra Hana mi k tomu napsala následující: „Franta byl o 13 let starší než já a moje dvojče Eda. Byl ženatý, měl dceru, ale moc se s námi nestýkal. Ani mamka neměla možnost vídat svou vnučku, a to jsme všichni bydleli na Vyšehradě. Takže o Frantovi jsem toho před svou emigrací moc nevěděla. Potkali jsme se spolu až v roce 1969 v New Yorku, kam jsem utekla spolu se svým přítelem, pozdějším manželem. Franta emigroval už o rok dřív a zpočátku jsme u něj asi čtrnáct dnů bydleli, takže jsme měli příležitost trochu se seznámit. Jemu bylo třiatřicet a mně jednadvacet. Franta byl podivín a neměl moc trpělivosti. Jak se tady říká, měl ‚short temper‘. Jeho největší láskou bylo rybaření a příroda, to měl v sobě od dětství.

 

Z New Yorku se zhruba po dvou letech od našeho příchodu odstěhoval do San Diega v Kalifornii. Ale asi to pro něj nebylo ideální místo na rybaření, a tak odjel do státu Washington. Tam se mu prý rybařilo dobře. Často jsme si tenkrát volali. Někdy zapomněl, že mezi námi byl tříhodinový časový rozdíl, a volal třeba ve tři ráno. Měl malý domek, a protože žil sám, tak mu to stačilo. Ale byl tam bez českých kamarádů a místní ho asi neměli moc rádi, takže ke konci tam nebyl spokojený. Říkala jsem mu, seber ten svůj camper a přijeď za námi na Floridu. Jsem tu já a tvoje neteř a synovec a taky spousta kamarádů, se kterými jsme se znali už z New Yorku. Ale nevím, proč nechtěl.

Franta jel po hodně dlouhé době na dovolenou do Prahy navštívit mamku a Edu. Po letech se také potkal se svou dcerou a vnoučaty. Ke konci se mi ale zdál divný. Povídal, že po něm někdo jde a že ho chtějí dát do blázince. Ale takové věci se přes telefon nedají řešit. A pak ke mně v srpnu 1988 přišli policajti a oznámili mi, že Frantu našli mrtvého ve svém domečku. Musela jsem tam letět a bylo to hrozné… Když jsem vystoupila z letadla, skoro všichni věděli, kdo jsem, a to jsem v tom městě nikdy nebyla. Vyhledala jsem Frantova advokáta a pak jsem musela na policii, kde se mě ptali na různé věci. Ale jak Franta doopravdy umřel, to jsem se dodnes nedověděla.

 

Škoda jeho života, bylo mu jen 53 let. Měl přání, abych jeho popel vysypala do Vltavy, a tak jsem mu to přání splnila. Přivezla jsem urnu s jeho popelem do Prahy a na Vyšehradě nad železničním mostem jsem ho vysypala do řeky a hodila za ním květiny. Teď v létě to bude třicet let a pořád mě trápí, že nevím, jak to všechno bylo. Vím jenom to, že teď už Franta určitě našel to pravé místo na rybaření…“

 

Smutně a sentimentálně se uzavírá příběh Vyšehradských jezdců. Věnujte jim někdy na Vyšehradě tichou vzpomínku a pošlete jim do oblak odpuštění za skutky, kterých se kdysi na zemi dopustili.

 

---

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!