Vyšehradské mosty padací i spadlé

Bývaly doby, kdy na Vyšehradě stálo víc mostů než v Praze přes Vltavu. Pojďme spolu spočítat ty, které jsou historicky doložené.

Hned ten první je asi nejslavnější. Dodnes můžete na okraji vyšehradského parku obdivovat zbytky románského kamenného mostu, který archeologové odkryli začátkem třicátých let minulého století. Vznik mostu datují do období vlády prvního českého krále Vratislava, což z něj dělá jednu z nejstarších památek svého druhu v Evropě. Most kdysi překlenoval mělký hradební příkop, který odděloval královskou akropoli od kapitulní baziliky. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo jen o královskou zkratku na bohoslužby, ovšem archeologové přikládají mostu velký význam v souvislosti s tehdejšími panovnickými rituály.

Další trojice mostů se vztahuje k vyšehradským branám, potažmo k opevnění jako takovému. Když Vyšehrad obkroužily gotické hradby, vévodila jim mohutná brána Špička směrem k Pankráci. Vyrostla v nejužším místě vyšehradského skalního ostrohu, kde bylo nejsnazší zbudovat hradební příkop. Jak bývalo ve středověku dobrým zvykem, do pevnosti se pak vjíždělo přes padací most, který bylo možné v případě potřeby vytáhnout a znemožnit nepříteli přímý vpád. Architektonickou rekonstrukci bývalé brány včetně mostu vypracoval v roce 1905 Antonín Wiehl. O sto let později podobu upřesnil František Kašička.

Při barokní přestavbě opevnění zůstal hradební příkop víceméně zachován a použit k vybudování dvojice výpadních branek k Nuslím a Podolí. Tuhle utajenou zkratku přes Vyšehrad dodnes překlenuje most o dvou polích, pod nímž míval druhdy dílnu zdejší bednář.

Svůj padací most měla také Leopoldova brána, ale s tou je to nepatrně složitější. Jak jsem před časem popisoval v samostatném článku, brána byla zprovozněna až sto šedesát let po svém dokončení. Teprve tehdy došlo k přeložení staré vyšehradské cesty, která původně vedla nedalekým průlomem v hradbě. A právě do tohoto průlomu ústil další z místních mostů. Respektive dřevěná lávka, jejíž podobu zachytil na kresbě Vincenc Morstadt.

Leopoldova brána se otevřela provozu až roku 1841 v souvislosti s celkovým přebudováním hlavní vyšehradské cesty napříč pevností. Průlom v hradbě byl zazděn a dřevěný most se přesunul ve směru nové cesty. O něco později byl pak nahrazen náspem, po němž vede cesta dodnes.

Vyšehradský archeolog Bořivoj Nechvátal ve svých publikacích uvádí, že krátký most stával i před Táborskou bránou. V tomto případě se jednalo o zděnou konstrukci, jejíž pozůstatky jsou možná dodnes ukryté pod dlažbou současné vozovky.

Na úplný závěr jsem si nechal jednu kuriozitu, jejíž existenci dosvědčují staré plány Vyšehradu. Jde o můstek přes hlavní vyšehradskou cestu mezi někdejším kapitulním dvorem a kaplí Panny Marie Šancovské. Bohužel se mi nepovedlo nalézt žádnou podrobnější kresbu, dokonce ani zmínku v Rufferově Historii vyšehradské. Podle několika zobrazení na archivních mapách se mi však podařilo jeho existenci spolehlivě doložit v rozmezí let 1769-1822.

Zbudování této lávky zřejmě souviselo se vznikem barokní kaple v roce 1765, ke které se v následujících letech konala četná procesí. Vyšehradský úvoz býval tou dobou velice strmý, blátivý a kamenitý. Proto je pravděpodobné, že lávka skýtala poutníkům větší komfort. Kaple však nebyla „v provozu“ příliš dlouho. Dvacet let po vysvěcení byla císařem Josefem II. zrušena. Dřevěná lávka přesto zůstala zachována ještě minimálně další čtvrt století. K jejímu definitivnímu zániku možná došlo až při přeložení vyšehradské hlavní cesty začátkem čtyřicátých let 19. století.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!