Vyjádření velevážené pocty důstojnému panu Vojtěchu Rufferovi 

Rok 2020 se na Vyšehradě odehrává ve znamení kulatých výročí. Kapitula si připomíná úctyhodných 950 let od svého založení a na podzim uplyne šest set let od husitské bitvy pod Vyšehradem. Trochu ve stínu pak zůstává dvojice jubileí spojených s někdejším proboštem Vojtěchem Rufferem (1790-1870).

 

Pro Vyšehrad a jeho důstojnou existenci byl Ruffer přelomovou osobností. Abychom si uvědomili proč, je potřeba vrátit se o stovky let do minulosti. Ve středověku představoval Vyšehrad druhé nejvýznamnější duchovní centrum v Českých zemích, což bylo dáno především přízní některých Přemyslovců a Lucemburků. Ovšem po husitských válkách a tím více po Válce třicetileté Vyšehrad o svůj někdejší význam přicházel. Vyšehradská kapitula sice stále požívala výhradu z arcibiskupské pravomoci, takže v církevní hierarchii byla podřízena přímo papeži. Nicméně počet kanovníků, obzvlášť těch sídelních, klesal společně s počtem chrámů, které na Vyšehradě zůstaly věřícím k dispozici. Budování barokní pevnosti pak dokonce vyhnalo kanovníky až do podhradí, odkud služebníci Boží udržovali při životě alespoň kapitulní chrám sv. Petra a Pavla.

Barokní podoba baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
Kapitulní bazilika sv. Petra a Pavla v barokní podobě za časů Vojtěcha Ruffera.

Duchovním správcem a nejvyšším představeným Vyšehradské kapituly byl a dosud je probošt. Od 12. do 16. století zastával zároveň funkci nejvyššího českého kancléře, tudíž šlo o prestižní místo. S poklesem významu kapituly však proboštská hodnost o kancléřství přišla a začala se udělovat „zpravidla chudším šlechticům, aby tím došli žádoucího zaopatření, aneb co zvláštní odměna za platné služby, státním zájmům prokázané“. Těmito slovy charakterizuje praxi v 18. a 19. století Mikuláš Karlach v knize Paměti proboštů vyšehradských.

 

Možná si říkáte, co to mohlo být za „zvláštní odměnu“, působit jako probošt na chřadnoucím Vyšehradě. Je potřeba si uvědomit, že Vyšehradské kapitule náleželo množství statků. Proboštové měli v užívání mimo jiné panství v Žitenicích s malebným zámečkem. Není proto divu, že řada z nich poskytovala duchovní péči raději odtud a na Vyšehrad se příliš neobtěžovala. Mikuláš Karlach označuje Vyšehrad v této souvislosti za „bohatou nevěstu“, která si bývala zasloužila lepší nápadníky.

 

Ke změně kurzu došlo až v roce 1858, což bylo do velké míry způsobeno atmosférou doby. Po revolučním roce 1848 sílily obrozenecké tendence a touhy po české emancipaci, které nedokázal zcela utlumit ani Bachův absolutismus. Když tedy v roce 1858 zemřel vyšehradský probošt Josef Alois Jüstl, zazněly hlasy, aby se novým představeným kapituly stal po staletích opět rodilý Čech. Kdo ví, jestli by se to tenkrát podařilo prosadit, nebýt mazané diplomacie pražského arcibiskupa Bedřicha ze Schwarzenbergu.

Bedřich ze Schwarzenbergu
Pražský arcibiskup Bedřich ze Schwarzenbergu.

Právě jemu se podařilo osobní intervencí u císaře přiřknout uvolněné proboštství Vojtěchu Rufferovi, třebaže mocnář už před tím podepsal jmenovací dekret s jiným jménem. V jednání Schwarzenberga byla jistá dávka zdravého pragmatismu. Větší záruku rozvoje Vyšehradské kapituly totiž skýtal člověk, který na Vyšehradě už dlouhodobě působil, než další cizinec bez jakéhokoliv vztahu k místu. V tom měl pražský arcibiskup naprostou pravdu.

 

Vojtěch Ruffer byl rodákem z České Skalice a na Vyšehradě bydlel už od roku 1817. Nebylo mu ještě sedmadvacet let, když se nastěhoval do vikárky u kaple Panny Marie Šancovské. Mladého kněze už od školních let podporoval vyšehradský kanovník Josef Dittrich, taktéž Skaličan, který v něm viděl žádoucí omlazení vyšehradského věkového průměru. Vojtěch Ruffer ze všeho nejdřív upřel svou pozornost ke kapitulnímu archivu. Podařilo se mu uspořádat a katalogizovat všechny vzácné listiny a knihy, což byla skutečně mravenčí práce. Vedlejším produktem tohoto snažení se stala také kniha Historie vyšehradská, zřejmě nejucelenější pohled na tisíciletou minulost místa.

 

V Rufferově literárním díle je Historie vyšehradská spíše výjimkou. Velice plodný autor se jinak soustředil na církevní spisy, kterých během života vydal několik desítek. Ostatně i proto je v některých slovnících a encyklopediích uváděn v první řadě jako český spisovatel.

Jedna z dobových ilustrací v Rufferově knize Pravý vůdce duše do nebeské vlasti.

Vedle vikáře se Ruffer stal též katechetou, tudíž měl na starosti vyšehradskou školu. Tvrdí se, že u školní mládeže požíval značnou oblibu. Po zásluze se později stal školním dozorcem pro Nové Město Pražské a řada pedagogů ho žádala o rady.

 

Díky Rufferově píli a úsilí stoupala jeho vážnost vně i uvnitř kapituly. V roce 1843 byl zvolen za kanovníka, od roku 1847 byl farářem a od roku 1850 děkanem. Vše vyvrcholilo jeho povýšením na probošta, jak už bylo zmíněno výše.

 

Co dále můžeme přičíst k Rufferovým zásluhám? Měl „čuch na lidi“, takže díky němu na Vyšehradě zakotvily takové osobnosti jako Karel Alois Vinařický nebo Václav Štulc. V druhém jmenovaném si Ruffer vychoval zdatného nástupce, který jím započaté dílo korunoval.

Vojtěch Ruffer
Portrét probošta Vojtěcha Ruffera z kapitulní obrazárny.

Krátce po dosednutí Ruffera do proboštské funkce započala proměna Vyšehradského hřbitova v národní pohřebiště. Nejprve Václav Hanka a rok po něm Božena Němcová našli místo posledního spočinutí v blízkosti kapitulního chrámu. Václava Štulce to tenkrát přivedlo na myšlenku soustředit na Vyšehradě i další české velikány. Ruffer tomu nebránil. Na naléhání Štulce dokonce postoupil část proboštských pozemků k rozšíření hřbitova, a tak náhrobků utešeně přibývalo.

 

Sám Ruffer žil nanejvýš skromně. To nejlépe dokládá Heinrich Kopetz v knize Plaudereien eines alten Pragers, když v poznámce pod čarou popisuje Rufferův domov: „Malá komůrka, v ní postel, stůl, ani zdaleka ne psací, tři vysoké židle, na jedné z nich hliněné umyvadlo s černým mýdlem, to byl přepych, kterým se obklopoval druhý zemský prelát království Českého.“  Co Ruffer uspořil, věnoval z větší části na dobročinné účely. Vytvořil nadaci na přilepšenou vyšehradským učitelům, ale především v roce 1865 koupil staré pekařství v dnešní Vratislavově ulici. Dům, ke kterému ho z minulosti pojil sentimentální vztah, proměnil v chudobinec pro třicet nemajetných vyšehradských občanů. Nízké stavení dosud stojí jako poslední připomínka původní uliční zástavby. A z výklenku na střeše žehná kolemjdoucím soška sv. Vojtěcha.

Chudobinec ve Vratislavově ulici
Někdejší chudobinec ve Vratislavově ulici dnes slouží jako Dům dětí a mládeže.

Ruffer zemřel na Vyšehradě 15. června 1870 půl roku před svými osmdesátinami. Na svůj odchod ze světa byl dobře připraven. Posledních šest let života měl prý ve své ložnici umístěnou rakev, ve které byl nakonec pohřben. Spočinul v jednom hrobě se svým dávným dobrodincem Josefem Dittrichem, ovšem po čase byly ostatky obou přeneseny do nově vybudované kapitulní krypty v arkádách Vyšehradského hřbitova.

 

Památku Vojtěcha Ruffera bych rád oslavil stylově. Před časem jsem v jednom pražském atnikvariátu objevil drobnost z proboštovy pozůstalosti – oslavnou báseň, kterou na jeho počest sepsal vděčný žák. Stalo se tak u příležitosti Rufferových jmenin v roce 1856. Několik stran veršů je napsaných ozdobným rukopisem v německém jazyce. O transkripci a překlad jsem požádal Františka Fortina, který byl tak laskav a překlad zároveň přebásnil. Dovolte mi tedy při této vzácné příležitosti oprášit letitou poezii…

 

Vojtěch Ruffer, oslavná báseň

 

Vyjádření velevážené pocty u příležitosti jmenin veledůstojného, vysoce ctěného, přemilého pána, pana Vojtěcha Ruffera, ceremoniálního preláta, děkana kapituly na Vyšehradě, spr. nadace sv. Jana Nep., šiřitele základů Jež. humanity atd. atd. atd.
1856.
Jménem mnoha vděčných ctitelů sepsáno a pokorně věnováno A. Benj. Dvorským, nejoddanějším žákem.

 

Jaký šťastný den – nebeskou slastí,
jež prýští proudy nesčetnými, lze zvát?
Radostí v hrudi opilé štěstím
s tlukoucím srdcem mu dlouze zajásat!

 

K jmeninám zde naše blahopřání
z děkovné mysli nyní přijměte!
Nejvyšším z nebes dobrožehnáním
nechť Vaše cesta radostí prokvete!

 

Dobrotivý Bože v záři hvězdné!
Ještě po mnoho roků zachovej ho!
Nechť ryzí láska osladí něžně
nebeským svazkem příkré života jho!

 

Ať se Vám nikdy nebe nezkalí,
nikdy trudy chmurné mysl nezastřou!
Žijte dlouho ve víru zbožných dní,
blaho, spokojenost, radost pokvetou!

 

Jež naše srdce hýčká, přijměte přání,
co blaženost života nahlas velebí!
Přijměte jej a též nebes požehnání,
v němž samozřejmě dobro nikdy nechybí!

 

A po čem srdce Vaše touží přece jen,
to splniti mohlo by nebe milostivé!
Spokojeností musí kořenit se den,
stále veselou myslí hodiny krátit své!

 

V sluncem blaženém údolí radosti
život Vám nezkalí žádné trápení!
Sladké kochání ze srdce vyhostí
každou mrzutost a každé soužení!

 

Kromě toho požehnání věčné!
Ve spokojenosti musí naše přání kvést!
Naplnění Vás čeká radostné –
a jásot se poté bude Vaší duší nést!

 

Každý nový Boží svit sluneční
probudí života radost, štěstí, ples,
trpkou slupku života na zemi
navždy vyžene dohledný zrak nebes.

 

Půvabný anděl v ústrety přináší
velebnou zářící korunu svatou Páně,
a s vděkem nebeským mu ji položí
na skutky laskavými rozjasněné skráně.