Stařešinka vyšehradského podhradí

Vyšehradské podhradí změnilo na přelomu 19. a 20. století zásadně svůj ráz. O posledních zbytcích původní zástavby ve Vratislavově ulici se v roce 1928 rozepsala Popelka Biliánová v Národních listech.

 

Nejmenší a jistě nejstarší jeho domek U Herynků již také dožil; právě byl zbourán. Za stara „býval vyšší“ – to jest, stál na svahu k Botiči blíže zmolu, kudy vedla cesta z Vyšehradu přes Botič do Slup a na Karlov a kudy tekl potok z Vyšehradu od kostela sv. Jana Stětí, kde byla až do roku 1650 nádrž vody, vedená sem potrubím z Jezerky u Michle.

 

Tak tomu bylo před rokem 1650, než byla vystavěna nynější pevnost a kdy bylo od dob Jiříka Poděbradského městečko na hoře na hradišti Vyšehradu a zde dole na podhradí bylo jenom několik málo domů v zahradách a dole u Vltavy při kostele sv. Alžběty. Teprve když za Leopolda přeloženo bylo městečko z hradiště vyšehradského sem dolů na svah hory k Botiči, když stráň hory pod hradbami byla odkopána a navezena na stranu protější, čímž vzniklo nynější náměstí (domy na straně školy postaveny byly na 6–9 metrů vysoké navážce a z protějších domů ze druhého patra jde se do zahrad), změněna byla tvářnost těchto míst v nynější podobu.

Jan Minařík - U Herynků na Vyšehradě
Domek U Herynků na dvojici obrazů Jana Minaříka. Vlevo pohled z Vratislavovy ulice do uličky, která vedla podél domku směrem k hradbám. Vpravo je pak vidět zadní dvorek.

Stará cesta, kteráž od nejstarších dob vedla od Vltavy pozad nynější radnice přímo ke hradu a kostelu, vedena byla potom dolním městečkem k bráně Jeruzalémské, kteráž postavena byla na zmolu, v němž potok zanikl, když výstavbou nynějších hradeb vodovod z Jezerky byl přerušen. Cesta ke bráně Jeruzalémské vedena byla potom dnes ještě patrnou uličkou U Hrnčířů tak, že čelem k ní ocitla se záď zdejších domků na svahu.

 

Tak tomu bylo až do roku 1842, když zazděna byla brána Jeruzalémská, dosud patrná v koutě hradeb na zálomu dnešní silnice, na bývalé cestě založeny zahrádky, k nimž ze dvorků vystupovalo se po schodech, a zdejší domky ocitly se opět průčelím na nově utvořené ulici, ale byly „utopeny“ – to jest, ocitly se přízemím pod úrovní ulice. Náš domek U Herynků je tak vysoký, že dvanáctileté dítě dosáhne mu rukou na střechu, a protější u druhých Herynků měl okna pod chodníkem a rovněž tak doleji vedle Holubů, což všecko jest již zbořeno.

Kříž na Vyšehradě
Dřevěný kříž u tzv. Libušiny cesty, který sem byl přemístěn od domu U Herynků. Ten původní se dodnes bohužel nedochoval a byl nahrazen novějším.

A tak dochází teď i na poslední stařešinku – vlastně skorem již zbořeninku starého vyšehradského podhradí, při níž ještě donedávna stával vysoký kříž, přenesený sem od staré radnice, postavený tam odedávna z nadání staré patricijské rodiny vyšehradských Pohanů. Kříž ten o dvě třetiny převyšoval domek U Herynků a byl znám zjevem bílé paní, kteráž odtud provázela noční chodce branou až na Vyšehrad.

 

Tento a řada dalších příběhů od téže autorky vyšly nedávno knižně pod názvem Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové. Kniha je k dostání za příznivých 200 Kč buď v knihkupectví Take Take Take ve Vratislavově 7, anebo v e-shopu vydavatelství.