Jak se na Slepičárně upalovaly čarodějnice a hasila žízeň

Také Vyšehrad má svou odvrácenou tvář – návrší za Táborskou branou, zvané Slepičárna. Tady na zapálených hranicích probíhalo sadistické účtování s pohanskou minulostí.

 

Když Popelka Biliánová před sto lety pátrala po vyšehradských popravčích místech, věnovala zvláštní pozornost Slepičárně. Na vršku s překrásným výhledem na Podolí se totiž prolilo asi nejvíc krve v okolí. Ve starých letopisech se tohle místo označuje jako Kopec čarodějnic, případně Stínadla. To proto, že se zde stínali odsouzenci na smrt a na hranicích byly upalovány pohanské kněžky.

Vyšehrad ze Slepičárny na grafice Karla Gabriela z roku 1944.

Za krále Vratislava tu jen během roku 1080 vzplálo přes sto hranic. V jejich plamenech hynuli ve jménu Krista čarodějové a čarodějnice z širokého okolí. O necelé století později se tu pro změnu upalovali Židé, obvinění z šíření moru. A svoje pracoviště tady měl také vyšehradský kat. Odsouzenci prý tenkrát vyráželi vstříc exekuci ze špitálu sv. Mauricia, který stával poblíž dnešní Táborské brány. Tuto neblahou historii připomínal až do začátku 20. století kovový kříž u cesty z Vyšehradu do Podolí.

 

Ptáte se, jak Slepičárna přišla ke svému současnému jménu? V roce 1897 století koupil zdejší pozemky jistý Ferdinand Willinger, který tu plánoval vybudovat velkochov drůbeže. K tomu ale nikdy nedošlo. Nedaleká vyšehradská pevnost byla stále ještě v rukou armády a tehdejší zákony dávaly vojákům právo veta při povolování staveb v tzv. střelebním obvodu.

Willingerova zahradní restaurace, vyhlášená pro svou vyhlídku a roudnické pivo.

A tak Willinger změnil záměry a postavil na hraně údolí dvoupatrový činžák s restaurací. Také vůči němu měla armáda zprvu výhrady, ale nakonec přimhouřila oko. Podolí tak získalo novou dominantu – nárožní dům na samotě nad srázem, kam o víkendech míříla procesí pražských výletníků za vyhlášeným roudnickým pivem a tanečními zábavami.

 

Venkovní posezení s tanečními parkety, slunečníky a vyhlídkovými boxy bylo jakýmsi předobrazem Barrandovských teras. Občas tu vysedávali Teige se Seifertem, zábavu obstarávali Ferenc Futurista s Járou Kohoutem a znuděné ratolesti chytaly v místních loužích čolky. Na vedlejší parcele navíc vzniklo sokolské cvičiště, kde se mimo jiné odehrávaly jedny z prvních hokejových zápasů v českých zemích. A od 30. let se tu usídlil podolský tenisový klub.

Zahradní restaurace na Slepičárně v roce 1935.

Restauraci s veškerými požitky spláchnul příchod komunismu. V budově s nedolatelnou vyhlídkou se v 50. letech usídlili průmysloví designéři značky Tatra. Tým pod vedením Vladimíra Popeláře a Milana Apetauera zde pracoval na modernizaci Tatry 603, ale jejich návrh nikdy nedospěl do fáze sériové výroby.

 

Dneska je ze Slepičárny příjemný parčík, který ničím neupozorňuje na všelijakou minulost místa. K osamocenému Willingerovu činžáku se teprve po sto letech přistavěly další domy, jak bylo původně zamýšleno, takže nárožní charakter původní budovy konečně získal smysl. V současnosti patří spolu s okolními domy do rodiny objektů Jedličkova ústavu.