Slanečková bouda na Karláku

Ačkoliv Karlovo náměstí v minulosti proslulo jako Dobytčí trh, čile se tu obchodovalo také s mořskými rybami. Pro tyto účely dokonce stávala v severní části trhu tzv. Slanečková bouda.

 

Před vynálezem elektrické lednice se jako nejlepší způsob k uchování masa používala konzervace solí. Udilo se, sušilo a nakládalo na tisíce způsobů. A nejčastěji ryby, které během středověku tvořily významnou součást jídelníčku coby postní pokrm. Spisovatel Zikmund Winter dokonce slanečkům přiřknul stejný význam, jaký v pozdějších staletích získaly brambory.

 

Nelze se proto divit, že od ranného středověku probíhal v Evropě mezinárodní obchod s rybami. Do Prahy prý nejčastěji putovaly úlovky z Baltického moře – nejprve z Dánska a Norska, později hlavně z Německa po Labi a Vltavě. Další rybářskou velmocí býval Amsterdam, odkud se k nám dovážely sledě po souši na vozech a v kárách.

Pražští slanečkáři
Pražští slanečkáři na ilustraci v pamětní knize slanečkářského cechu. (Archiv hlavního města Prahy)

Roku 1367 připadlo pražské privilegium pro obchod dovezenými mořskými rybami Novému Městu. Ještě do konce téhož století pak na Dobytčím trhu vznikl první slanečkový sklad. Dokonce se nabízí otázka, zdali náhodou nebyl dokončen dřív nežli Novoměstská radnice. Každopádně konšelé měli následujících několik staletí páchnoucí skladiště přímo pod nosem.

 

Slanečková bouda bývala původně přízemní budova, rozdělená na řadu komor. Později přibylo ještě vrchní patro. V bezprostředním okolí se rozprostíraly stánky a krámky maloobchodníků i velkoobchodníků, kteří měli své zásoby uložené v centrálním skladišti. Novoměstští slanečkáři měli i vlastní znak – dva stříbromodré sledě se zlatými korunkami v červeném poli. Díky Archivu hlavního města Prahy si můžete na tomto odkazu prohlédnout bohatě ilustrovanou pamětní knihu slanečkářů, kterou zdobí mimo jiné i zmíněný znak.

Slanečková bouda – znak
Znak novoměstské Slanečkové boudy na ilustraci v pamětní knize slanečkářského cechu. (Archiv hlavního města Prahy)

Ke konci 18. století zakázal císař Josef II. dovoz ryb ze zahraničí. Tím se zdál být osud Slanečkové boudy zpečetěn. Leč nestalo se tak. V roce 1786 odkoupil opuštěnou budovu vojenský erár a proměnil ji ve sklad vozatajstva. Pražskému magistrátu za to zaplatil dva tisíce zlatých. Už zanedlouho si však magistrát uvědomil, že to nebyl dvakrát prozíravý krok. Staré chátrající skladiště kazilo dojem a ubíralo náměstí na reprezentativnosti.

 

Už v roce 1830 se tedy objevily názory, že by bylo lepší Slanečkovou boudu odkoupit zpět a nechat zbořit. To se však povedlo až o dvaatřicet let později zásluhou purkmistrova náměstka Václava Bělského. Odkoupení skladiště zpět do majetku města přišlo na desetinásobek toho, zač byla bouda v předchozím století prodána.

Slanečková bouda na prospektu Prahy od Jiljího Sadelera
Slanečková bouda na prospektu Prahy od Jiljího Sadelera z roku 1606.

Labutí píseň „slanečkové centrály“ obstarala produkce dvou soukromých zvěřinců. Nejprve tu čtrnáct dnů předváděl žirafy vlašský zoolog Casanova. O pár měsíců později ho nahradil Bohumil Kreutzberg se lvem, dvěma slony a drezúrou hyen. Definitivně se nad Slanečkovou boudou zavřela zem na přelomu května a června 1863. Osmnáct let poté se ve stejných místech objevil Schnirchův pomník Vítězslavu Hálkovi.

 


LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
QR platba Vyšehradskej.cz