Pražská lososnice aneb staročeské sushi

Ačkoliv Češi nikdy neměli moře, oceán jim pravidelně posílal pozdravy v podobě lososů. Každý rok zjara táhla hejna mnohakilových macků napříč Prahou, aby se na horním toku Vltavy vytřela.

 

Tisíce, možná milióny let probíhal přírodní cyklus bez výraznějších změn. Když zavelel živočišný instinkt, dospělí lososi hromadně opouštěli moře a proti proudu řek se vraceli do sladých vod, kde byli kdysi počati. Pro obyvatele Prahy a dalších obcí na Vltavě či Labi to znamenalo vítanou příležitost k rybolovu.

 

První písemné zmínky o chytání lososů v Čechách pocházejí ze 14. století, ale je dost pravděpodobné, že tradice byla o stovky let starší. Nicméně k organizovanějšímu lovu přispěla až výstavba prvních vltavských jezů. Schod na řece znamenal pro tažné ryby překážku, kterou se snažily překonat vysokými skoky nad hladinu. Pro Pražany to bývala po staletí oblíbená podívaná z vltavských břehů.

Losos obecný
Losos obecný (Salmo salar)

Právě při přeskakování jezu se dal losos nejsnáze chytit. Stačilo na horní hraně jezu vybudovat plůtek, který byl průtočný pro vodu, ale neprůchodný pro ryby. Při marném hledání cesty lososi naráželi do bariéry a proud vody je strhával zpět do připravených sítí, tzv. vrší či keserů. Ty se umisťovaly nejčastěji do vorových propustí, kam se lososi instinktivně stahovali, protože tu byl nejsilnější proud.

 

Asi nejlépe zdokumentovaná lososnice podobných parametrů fungovala na starém Helmovském jezu u Štvanice. Lososi se zde prokazatelně chytali ještě koncem devatenáctého století. Zdejší výtěžek velmi závisel na síle tahu. V hubených letech se úlovek počítal pouze na jednotlivé kusy, jindy na celé stovky. Například v červenci 1896 čítal pražský úlovek 108 lososů o celkové váze 495 kilogramů.

Pražská lososnice
Pražská lososnice na Helmovském jezu u Štvanice. (Časopis Vesmír, 1889)

O tom, že některá léta byla na lososy obzvláště vydatná, svědčí i drobná zmínka v Riegerově slovníku naučném z let 1871-73. Popisuje, že za Karla IV. býval losos v Čechách tak hojný, že si pražské služebnictvo vymiňovalo, aby jim byl podáván k obědu maximálně dvakrát týdně.

 

Nicméně příchod moderní doby českou lososí populaci skoro dokonale vyhubil. Přispělo k tomu zrušení poddanství v roce 1848, kdy mnoho profesionálních rybářů opustilo řemeslo a české vody „se dostaly v plen nesvědomitým lidem“. Další ranou bylo postupné znečišťování řek čím dál intenzivnější průmyslovou výrobou.

Pražská lososnice
Čumílek sleduje provoz pražské lososnice z někdejšího řetězového mostu Františka Josefa. (Časopis Světozor, 1885)

Posledním hřebíčkem do lososí rakve pak byla moderní vodní díla. Především labské zdymadlo ve Střekově se pro tažné ryby stalo nepřekonatelnou překážkou. A to navzdory skutečnosti, že součástí zdymadla byl i rybí přechod. Lososi k němu však nedostali návod k použití, a tak dále proti proudu pronikali pouze sporadicky.

 

Poslední dospělý losos byl v Česku spatřen roku 1948, načež na padesát let z našich řek zcela vymizel. Vrátil se až na přelomu tisíciletí, a to zásluhou úprav některých labských hrází a vysazováním lososího plůdku do labských přítoků. Střekovské zdymadlo však lososům stále překáží, takže na vlastnoručně ulovené sushi si v Praze zatím musíme nechat zajít chuť.

 

Patříte-li k milovníkům ryb, přečtěte si také článek „Jak připravit vyhlášené podolské grundle“.