Roráty na Vyšehradě
Jako každý rok tak i letos se na Vyšehradě sloužila ranní adventní mše, zvaná roráty. Odehrála se v rotundě sv. Martina, ovšem v minulosti probíhala nejčastěji v bazilice sv. Petra a Pavla. Více o této české tradici se dozvíte v textu Popelky Biliánové z roku 1911.
Kdopak dnes už zná „roráty“? Rorate jest jitřní mše, jež se slouží po celý advent před úsvitem dne (rorare = rosu rositi = dštíti.) Rorate – obecně roráty – mají svou zcela zvláštní poezii, tím dojemnější, čím zapadlejší jest kostelíček ve venkovském ústraní.
A z nás starších, kdož zrozeni jsou na venkově, jistě všichni dobře znají kouzlo zimního jitra, kdy za tmy ještě bylo jim dopřáno jíti s dospělými na roráty do kostela třebas i hodně vzdáleného.
Představme si zapadlou vesničku někde v horském koutě. V adventní čas, ještě hodně přede dnem, vycházejí z chalup i statků v kožiších a vlňácích zachumlané postavy – tu dědoušek, tu babička nebo mladá děvucha se statnou hospodyní a zde onde s nimi „ta kuření drobotina“, často i teprve šestiletá.
Vycházejí ze stavení a zastavují se tu onde pod oknem pro známé, nebo vyčkávají konec vsi, až se všichni sejdou, a potom jdou husím pochodem cestičkou sněhem protlapanou s lucernami v rukou jako řada jinotajných zjevů, mizejí v lese mezi stromy, proplítají se skalinami, až konečně sejdou se z několika vesnic na hřbitůvku při vesnickém kostelíčku, pokřižují hroby svých drahých a potom zasednou v prostých lavicích svého chudého kostelíka a z plných plic zanotují si své starodávné zpěvy adventní.
Venku jiskří se hvězdy na nebi, bíle svítí daleké sněžné pláně, na obzoru v růžené záři se rodí bílý den a ostrý zimní vzduch se chvěje kouzlem čistoty a nové, zdravé obrody. Na takové roráty člověk nezapomíná do smrti.
Ale jinak tomu jest ve městech a zvláště v Praze. Poezie venkova jsou prosty roráty ve městech, ač i tu provanuty jsou kouzlem sobě vlastním. Zcela jiné jsou roráty ve velikých, ale nových chrámech předměstských a opět jiné a jiné ve starých chrámech pražských, farních a klášterních. Královským majestátem dýší roráty na Hradčanech a velebou odumřelého velikána starý Vyšehrad. Ve všech těchto svatyních rodí se jiné a jiné dojmy a dech zašlých věků povívá pod starými klenbami a naplňuje duši kouzlem posvátného jinotaje, zvláště v hodinách ranního zášeří.
Zde budiž dotčeno jenom vyšehradské pověsti o záhrobních rorátech, obdobné s hradčanskou a jinými ještě. Pověst tkví v době, kdy po josefinských reformách bojovaly spolu živly náboženské s nevěreckými a pobožnosti valem hynuly. Tenkráte chodila na Vyšehrad na roráty jenom sama jediná stará vdova. A jak zajímavý obraz starého Vyšehradu rozvinuje tu před očima pouhá pověst.
Za starodávna chodilo se na Vyšehrad roklemi – a v jedné z nich byla brána (Jeruzalémská, teď zazděná v koutě hradeb nad Přemyslovkou). Tož tedy: vdova šla ke staré bráně roklí, a brána byla ještě zavřena. I myslí si vdova: „No, no, snad vojáček za vraty zmrzl,“ a zabouchala na bránu. Vojáček nezmrzl, bránu otevřel a divil se náramně, kam že tak brzo jde známá jemu panička, která chudáčkům vojákům často nosila teplé polévky. Inu – na roráty jde stará vdova – vojáček zmrzlíček prospal zde hodiny. Vojáček se však věroval a dušoval, že ani víček nepřimhouřil a na roráty jest brzičko. Ale když mu vdova podala ve džbánečku teplé polévky, nažunkal se a byl rád, „že už je tedy ráno“.
Se zbytkem polévky vydala se vdova z rokle od brány do kopce a přes pole ke hřbitovu, kde stál vojenský „šilboch“ (strážnice před vchodem hřbitovním pokraj parku blíže jasanu). (Před sto lety byly na Vyšehradě jen tyto budovy: kostel, zbrojnice, staré proboštství u arkád v zahradě, staré děkanství proti zbrojnici, dvorec a dvě kaple s kostnicí (Martinská a Mariánská) na hradbách, obě tenkrát zrušeny a v nich bydlili lidé. Ostatek byly na Vyšehradě jen samá pole a za starým děkanstvím kus zahrady se stodolou. Hřbitov byl maličky – jen za presbyteří kostela.)
Tedy vdova hrabe se polem a sněhem po kolena ke hřbitovu a bylo jí dobře v ohromném kapižónu a v mužově kožiše i ve vysokých botách po něm. Když se dohrabala k „šilbochu“, byli vojáčkové do jednoho venku a už z daleka na ni křičeli: „A jéjej – panička jde pozdě! Do kostela šlo už lidu jako mraku!“
„Bodejž vás – snad jste opilí! A toť, kde by se tam toho lidu nabralo! – Dole vojáček povídal, že jdu brzo a že žádný ještě branou neprošel!“ hartusila vdova a podávala vojáčkům teplé polévky ve džbánku. Vojáčkové chopili se polévky a jeden z nich povídá: „Inu – lidu je plný kostel – kde se vzali, tu se vzali, ale jsou tam! Snad přišli ‚procestvím‘ od Pankráce.“
A vojáček mluvil pravdu: okna kostela vyšehradského byla jasně ozářena a najednou spustily varhany jako o velké a vzápětí zahlaholila kostelem starodávná píseň adventní tak mohutným hlaholem, že toho vdova co živa neslyšela. Vdova spráskla ruce: Inu – tohlenonc! Jakápak je to sláva v kostele na rorátech, že o ní neví stará vdova – sama jediná ze zbožných a věrných návštěvnic kostela! A toť – jen ať se těší kostelňáček na ten výtepek, kterého se mu od pohněvané vdovy dostane!
Což nemohl přijít a nemohl říci: „Paničko – tak a tak – ráno na roráty přijde proceství!“ Však by byl darmo nepřišel – ona má tam po mužovi ještě ledacos, co by kostelňáčkovi dobré bylo. Inu – tohlenonc je divný pořádek: přijde proceství až Pánbůh sám ví odkud, a z domácích tu není ani živé duše! Co si jen ti lidé pomyslí! Toť že řeknou: „To už ten starý Vyšehrad načisto a dočista vymřel, nebo jsou tam samí ‚ancikristi‘.“ No a bodejť, že už tak skoro jsou. – Ale kdyby byla vdova o provceství věděla, od domu k domu by byla šla lidi shánět na roráty, aby nebylo téhle ostudy. Na proceství by je byla jistě vylákala, třebaže se s kapitulou škorpili.
Za těchhle myšlenek přihnala se vdova do kostela, který opravdu byl plničký lidu. U oltáře plno kněžstva, na kruchtě plno zpěváků, dole hlava na hlavě a po kostele světel jako na louce kvítí nebo na bahýnkách světýlek. Každý měl v ruce sloupek nebo svíčku a všichni byli naděti v kožiších a zachumlaní šatem, že jim nebylo viděti ani špičky nosů. Bůhví, odkud až jsou tito lidé – z jaké dálky přišli!
Vdova kale se ani pomodliti nemohla – před očima se jí dělaly mžitky a ona ne a ne se spustiti do zpěvu s ostatními, ač tu jindy zpívávala obyčejně sama samotinká. Ba ani do Otčenáše netrefila a sloupek nerozsvícený nechala v kapse a jen se pořád chystala, jak vyhřeší kostelňáčkovi, a to hned, jak bude po rorátech.
Klečela u Panny Marie Dešťové a nevšimla si ani, když umlkly zpěvy, že divný šum povstal v kostele a najednou byla světla pohašena a kostel prázdný, jen věčná lampa mihotala u oltáře. Vdova vstala a škrandala se v mužových botách přes kostel k sakristii. Ale sakristie byla zamčena a ode dveří kostelních chřestil klíči kostelník, že už chce zavříti.
Vdova blíží se ke dveřím kostela a chce říci: „Á, á, á – copak tohle – kostelňáčku?“ Ale neřekla ničeho: kostelník mlčky jí ukázal klíči ze dveří, kudy vdova vyšla bez odmluvy, a byla sama samotinká na hřbitově přede dveřmi kostela. Za stara byl jen jižní vchod do kostela mimo hřbitov; ostatní dva byly na hřbitově.
Studený vítr se do ní zabral, metelice naházela jí sněhu do očí a vdova pomalu kráčela podle kostela k „šilbochu“, kde vojákům všecko vypoví. Vrátka hřbitovní se za ní zavřela „sama od sebe“ a vdova jako v mátožinách přihnala se k vojáčkům, kde pod „šilbochem“ těžce usedla na zasněženou lavici.
„Už se to tu hnalo zase zpátky jako mrak,“ povídá jeden z vojáčků a drbal se za uchem. A jiný přešlapoval ve sněhu a okouněl všudce kolem „šilbochu“ a najednou povídá: „Á, á – hromtě! – kdepak jsou šlápoty po těch lidech, co se tu přehnali?!“
Vojáčkové do jednoho skokem u něho stáli a vdova div i lavičku spěchem neutrhla. A koukali se všichni a koukali – kde nic, tu nic, jen umetená jako větrem celina sněhu a v ní dvoje ohromné šlápoty od vysokých bot vdoviných – jedny tam a druhé zpět.
Na němotu ochromil všecky objev tento. A tu spatřili nové světélko, ano se blíží po sněhu, a ze šera vynořila se postava kostelňáčkova s lucernou. „Jářku – tento – paňmaminka se brzo vyspala na roráty! Já jdu teprve zvonit,“ povídá kostelňáček.
A vdova mu odvětila jako přes hřbitovní práh: „A já – holenku – dnes už na rorátech byla. A bylo lidu plný kostel a zpěvu a světel a slávy – a všichni vojáčkové tuhle viděli a slyšeli všecko se mnou a dosvědčí to – a – a – tuhle do kostela a zpátky jsou jen dvoje šlápoty, ty jsou moje. Po těch ostatních není ani památky!“ mluvila vdova jako ze záhrobí.
Kostelňáček neřekl ničeho, neupustil lucernu, neptal se po ničem, jen se díval na bílou celinu sněhu, v níž se ostře rýsovaly dvoje mohutné šlápoty, pozakýval jen hlavou a posmekl svou beranici a po chvilce řekl: „No – tak tedy: dnes měl Vyšehrad zase svoje záhrobní roráty.“
A toho dne už vdova na roráty nešla a s kostelníčkem na věž zvoniti šli z ochoty dva vojáčkové.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
