Přespříliš hezká pamětní deska
Začátkem letošního roku jsem navštívil sochaře Jaroslava Hladkého, který pro Prahu vytvořil mnoho skvělých plastik. Namátkou Skateboardistu na Folimance, Malou plavkyni v Hloubětíně nebo Unavenou dívku ve Vršovicích. Během vzájemného rozhovoru jsem s překvapením zjistil, že jednu Hladkého realizaci najdete i na Vyšehradě.
Jedná se o bronzovou pamětní desku Františka Bakule na průčelí Staré budovy Jedličkova ústavu. Bakule působil v ústavu jako první ředitel a vtisknul výchově postižených dětí osobitý charakter. A třebaže se jeho cesty s těmi Jedličkovými brzy rozešly, rozhodně si na Vyšehradě zaslouží důstojnou připomínku. Příležitost se objevila v roce 2003, kdy Jedličkův ústav slavil devadesátiny. Tehdy Jaroslav Hladký zhotovil na žádost Prahy 2 a Společnosti Františka Bakule pamětní desku, která na fasádě doplnila obdobnou poctu Rudolfu Jedličkovi. Oba otcové zakladatelé se dnes na sebe koukají přes okno jedné z ústavních dílen.
Vznik Bakulovy pamětní desky provázely úsměvné okolnosti. Jaroslav Hladký si na ně vzpomněl paradoxně během svého vyprávění o tom, jak fungovalo schvalování uměleckých děl za normalizace. Úvodní odstavec tudíž popisuje praxi, která vládla v sedmdesátých a osmdesátých letech.
„Tenkrát když se stavělo, tak dvě procenta z rozpočtu šla na výtvarno. To bylo dost. Akorát ty lepší kšefty si vybrali naši starší kolegové, kteří byli v Mánesu v komisi. Ale něco propadlo i k nám a z toho se dalo vyžít.
Myslel jsem si tehdy, že ty schvalovací komise jsou potvorné. Ale aspoň v nich seděli architekti, sochaři, malíři… Takže pokud se nevyskytla nějaká ideologická překážka, posuzovali skutečnou podstatu té práce. Kdežto když se to pak zhouplo a já jsem dělal něco v současnosti, tak to byla strašná potíž. Mluvili do toho lidi, kteří o tom vůbec nic nevěděli. I když byli třeba z Univerzity Karlovy. Jako u toho Bakuleho.
Hodný lidi, to jo. Chtěli to mít co nejhezčí. Ale když jsem to udělal co nejhezčí, tak mi zase řekli, že bych to měl udělat trošku horší, protože ten Jedlička je vedle toho takovej ňákej nijakej. To je pravda. Nevím, kdo tu jeho desku dělal. Ta moje tam potom zářila. A oni říkali, jé, to je strašný, to vypadá jako že Bakule je tady ten hlavní, a ne Jedlička.“
Z tónu Jaroslava Hladkého bylo znát, že celou příhodu bere s humorem. Ještě se mi pak svěřil, že při vzniku desky věnoval zvláštní pozornost dirigentské taktovce, která je položená na malém soklíku. František Bakule byl totiž známý též jako hudební pedagog a vůdčí osobnost pěveckého souboru Bakulovi zpěváčci. Jaroslav Hladký si proto v hudebninách koupil opravdovou taktovku, aby její bronzovou podobu náležitě trefil. Kladl mi na srdce, abych se podíval, jestli ji náhodou někdo neulomil nebo neukradl. Byl jsem ji od té doby kontrolovat několikrát. A je stále na svém místě, mistře!
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
