K čemu sloužila vyšehradská Libušina lázeň?

Těžko si dnes dokážeme představit siluetu vyšehradské skály bez Libušiny lázně – trosek zděné stavby přímo nad řekou, kam je návštěvníkům z bezpečnostních důvodů zapovězen přístup. Vydávají se sem pouze dobrodruzi, romantici, lovci magických energií a čas od času také archeologové. Ti poslední proto, aby objasnili, k čemu Libušina lázeň vlastně sloužila.

O původu a funkci zříceniny se v minulosti tradovalo několik pověstí. Pojmenování získala po kněžně Libuši, která se prý v těch místech koupávala se svými milenci a zákeřně je pak shazovala do Vltavy. Podobně kruté zacházení je v jiné verzi pověsti připisováno také Václavu IV. Byť na přesném stáří Libušiny lázně nepanuje všeobecná shoda, s jistotou lze tvrdit, že zdivo je o dost mladší nežli bájná Libuše. (Pokud vůbec připustíme její existenci.) Nicméně za panování Václava IV. už vyšehradská stavba existovat mohla, ale nejspíš k odlišným účelům než popravčím.

Zřícenina má pětiboký půdorys a je charakteristická především velkým zaklenutým otvorem v čelní stěně směrem k Vltavě. V ose tohoto otvoru se dolů k hladině řeky táhne mělká skalní rozsedlina. Ta svou podobou svádí k interpretaci, že stavba mohla sloužit jako výtah vody a jiného nákladu z Vltavy. Tuto domněnku vyslovil architekt a historik Jan Herain, který objekt Libušiny lázně podrobil prvnímu důkladnému průzkumu v roce 1903. Své závěry otiskl v publikaci O Vyšehradě starém i novějším, kde doslova píše: „K čemu řízena byla tato budova v XVI. věku, ukazuje veliký otvor nad řekou, široký přes tři metry, a upozorňuje též plán opevňovací Priamův. Skála v těch místech tvoří mělké koryto, svahující se přímo nad vodou. Patrně v korytu tom měly býti položeny ze dřeva hladké líhy k vodě, a celá stavba byla smykem, po němž by vytahovaly se buď celé okovy vody neb jiné zboží na horu. Ovšem stavbu bylo by třeba vyvésti aspoň ještě o patro výše. Podobný smyk navrhl na plánu svém i Priamus r. 1653, jenž výše a ležatější.“

Autor odkazuje k známé rytině, zobrazující návrh Josefa Priamiho na barokní přestavbu vyšehradské pevnosti. Skutečně je na ní vidět jakási dráha, vedoucí rovnoběžně s tokem Vltavy z Výtoně k západnímu výběžku pevnosti. Těžko ale soudit, zda ji Herain interpretoval správně. Několik let před ním totiž tentýž prvek vydával stavební rada Václavek za předobraz Vyšehradského tunelu. Ale zpět k Libušině lázni.

Kromě hlavního otvoru nad vodou si Herain všímal také oken a několika desítek menších děr, které prostupují zdmi ve dvou výškových úrovních. Měl za to, že se jedná o otvory po trámovém lešení použitém při stavbě. Protože zůstaly nezazděné a ani zdivo nejevilo při ohledání stopy po někdejší omítce, přikláněl se Herain k názoru, že objekt nebyl dokončen a zůstal bez střechy. K tomu ještě přiložil argumentaci, proč dobu vzniku stavby klade do rozmezí let 1550-1600.

Oponentní pohled na věc nabídl v roce 1948 památkář Rudolf Hlubinka. Podle něj Libušina lázeň sloužila coby strážní objekt a dominantní klenutý otvor měl pouze opěrnou funkci v místě, kde zeď nešla založit na skálu. Teorii skalního výtahu vyloučil s tím, že pro vytahování nákladu z řeky není toto místo vhodné, jelikož u výběžku skály má Vltava silný proud. Čerpání říční vody navíc podle něj nebylo nutné, neboť Vyšehrad měl dostatek vlastních studní. Tento druhý argument je diskutabilní – o zásobování Vyšehradu vodou totiž známe z historie řadu protichůdných informací. Osobně se přikláním k tomu, že minimálně v některých dobách byla na Vyšehradě o vodu nouze. Ostatně, na Vyšehrad vedl druhý nejstarší pražský vodovod, který sem přiváděl vodu z Pankrácké pláně.

Rudolf Hlubinka ještě ve své práci dodal, že domnělé lešenářské otvory ve zdech ve skutečnosti sloužily k uchycení podlahových trámů. Je možné, že trámy dokonce procházely skrz kamenné zdi ven, kde podpíraly předsazenou dřevěnou pavlač. Hlubinka totiž větší ze dvou okenních otvorů na čelní stěně interpretoval jako dveře, kterými se vcházelo právě na zmíněnou pavlač nebo ochoz.

Hlubinka se s Herainem rozchází také v datování vzniku památky. Z charakteru zdiva dovozuje, že vznikla v gotickém období, pravděpodobně ještě před vypleněním Vyšehradu roku 1420. Poměry, které poté na Vyšehradě panovaly po zbytek patnáctého a v průběhu šestnáctého století, nebyly vzniku podobné stavby příliš nakloněny.

S Hlubinkovými názory, zveřejněnými roku 1948 ve Zprávách památkové péče, se z větší části ztotožnili také archeolog Bořivoj Nechvátal se stavebním historikem Františkem Kašičkou. Jejich společný příspěvek do diskuze se datuje rokem 1993 a souvisí s výzkumem Libušiny lázně v rámci sanace vyšehradské skály na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nechvátalův a Kašičkův text vyšel na stránkách časopisu Archaeologia historica.

Autoři v něm souhlasí s tím, že Libušina lázeň pochází pravděpodobně z lucemburské doby, „…kdy dochází k významné přestavbě hradu a výstavbě jeho nového opevnění a současně se velkoryse splavňuje Vltava, na níž se budují strážnice vodní plavby.“ Co se týká účelu stavby, připouštějí autoři kromě funkce pozorovatelny také Herainem zmíněný výtah vody a jiných břemen, ovšem s drobným doplněním. „Manipulace s dopravovaným materiálem, zbožím nebo vodou by předpokládala nějakou lehčí, snad hrázděnou nástavbu, protože zjevné pokračování smykové dráhy výše směrem do hradu v uzavřeném prostoru objektu chybí.”

Při dosavadním pátrání po historii Libušiny lázně odborníci vyhodnocovali nejen ruinu samou, ale také její historická vyobrazení. Zmiňován je v této souvislosti především Sadelerův prospekt Prahy (1606) a pražská veduta Folperta van Ouden Allena (1686). Nechvátal s Kašičkou vzali v potaz i dřevořez Kozla a Peterleho z roku 1562, zřejmě nejstarší známé zpodobnění Vyšehradu. Nikdo ale v této souvislosti výslovně nezmiňuje vyšehradskou vedutu Františka a Filipa Hegerových z konce osmnáctého století, na které je zřícenina zachycena v kompletnějším stavu než dnes. Zřetelně lze vidět, že v době vzniku veduty byly na čelní stěně dochované nikoliv dva, ale tři okenní otvory. Jeden z nich v pozdějším období zanikl podobně jako dvojice oken na zkoseném jižním nároží, kteréá jsou na rytině taktéž vidět. Co vedlo k pozdějšímu sesunutí těchto partií stavby, není zřejmé.

Historici existenci těchto dnes už nedochovaných oken předpokládali. Nicméně díky otci a synovi Hegerovým se to zdá potvrzeno. Samozřejmě se na jazyk dere otázka, zda lze jejich vyobrazení důvěřovat. Vždyť všichni vyšehradští vedutisté zpodobnili Libušinu lázeň v odlišné podobě a s různou mírou stylizace. Františka a Filipa Hegerovy ale považuji za vzor preciznosti a hodnověrnosti. K tomuto přesvědčení mě vedou jiné zachycené detaily, které u jiných autorů z téže doby zpravidla scházejí – např. uzemňovací řetěz vyšehradského hromosvodu svedený po skále do Vltavy anebo sochařská výzdoba kapitulního kostela. Jsem tedy ochotný věřit, že veduta věrně odráží i tehdejší stav Libušiny lázně.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!