Vyšehradské pobočky v Kosoři a Větrušicích

Ve dvou vsích na opačných koncích Prahy stojí dvě stařičké sochy – sv. Jan Nepomucký a sv. Václav. Oba světci jsou dokladem toho, že dotyčné obce mají mnoho společného s Vyšehradem.

 

Vyšehradská kapitula dostala už při svém založení od krále Vratislava do svého nadání řadu obcí. V dalších staletích se pak jejich počet zvyšoval a snižoval v závislosti na politických poměrech a přízni panovníků. Přesto si kapitula podržela některé statky až do dnešních dnů – mimo jiné ve vsích Kosoři a Větrušicích. Jejich propojení s Vyšehradem symbolizují sochy dvou světců. Ale pěkně popořádku.

 

V roce 1871 se stal jedním z vyšehradských sídelních kanovníků Mikuláš Karlach, který to o třicet let později dotáhl až na probošta. Už od počátku svého působení v kapitule hýřil činorodostí – uspořádal kapitulní knihovnu, organizoval přestavbu chrámu sv. Petra a Pavla anebo zavdal podnět k rozšíření hřbitova a stavbě Slavína. Mimo to si našel čas také na sepsání Pamětí proboštů vyšehradských, v nichž velmi důkladně popsal vyšehradské dění v průběhu 19. století.

Mikuláš Karlach
Vyšehradský kanovník Mikuláš Karlach, hybatel soch.

Jedna krátká kapitola v Karlachově knize nese název „Sochy v Kosoři a Větrušicích“. Doslova se v ní píše: „Mimo zmíněnou již sochu sv. Jana Nepomuckého v kapitolním parku postavil jsem též v Kosoři na návsi starobylou sochu tohoto světce a na Větrušicích sochu sv. Václava, patrona země České; obě sochy darovány mi byly městskou radou pražskou ze zbořených domů na Uhelném trhu. Při každé z nich zřídil jsem v kapitole nadání 100 zl. na eventuelní opravy, jichž během času bude třeba.“

 

Zmínka o stěhování soch z Uhelného trhu mi zněla povědomě. Ze stejných míst totiž pochází i sv. Šebestián, který je dnes k vidění v hradebním výklenku nedaleko chrámu sv. Petra a Pavla. Ten až do roku 1883 shlížel z fasády domu U Harantů, č. 406-14. Napadlo mě tedy zapátrat na starých fotografiích po okolních domech, zda na nich nenajdu sochy zmíněné Karlachem.

 

Nebylo to až tak obtížné. Jan Nepomucký se sv. Václavem původně vartovali před vchodem do domu U Tří zlatých korun, č. 408-10. Domu se říkalo také Sennefelderovský, protože se zde narodil pozdější vynálezce litografie Alois Sennefelder. Dnes v těch místech stojí Staroměstská tržnice.

U Tří zlatých korun, Uhelný trh
Sv. Jan Nepomucký (vlevo) a sv. Václav na průčelí domu U Tří zlatých korun na Uhelném trhu v roce 1893. (Archiv hl. m. Prahy)

Na Kosoř je cesta…

Nelenil jsem a rozhodl se obě popisované sochy osobně navštívit. Nejprve jsem na kole vyrazil do Kosoře, kterou kniha Smíchovsko a Zbraslavsko z roku 1899 popisuje jako „ves 17 km jihozápadně od Smíchova v kotlině, již obklopují mírným svahem lesy“. Tato kotlina se ovšem nachází 140 metrů nad hladinou nedaleké Berounky, což pro cyklistu znamená příjemný výšlap.

 

Cesta z Vyšehradu do Kosoře mi na bicyklu zabrala přibližně hodinu a půl. Za starých časů však musela trvat o dost déle, i když jel člověk v bryčce nebo kočáru. K překonání Vltavy bylo nutné využít Karlova mostu nebo některého z přívozů, následně se dokodrcat do Radotína a odtud prudkým stoupáním po nezpevněné cestě zamířit do cíle.

Kosoř, Kapitulní dvůr
Čerstvě zrekonstruovaná hlavní budova kosořského kapitulního dvora.

Již zmíněná kniha dále uvádí, že v Kosoři žilo koncem devatenáctého století 538 obyvatel v 59 domech. „Část obyvatelstva má výživu při kapitolním dvoře, ostatní v blízkých lomech a továrnách Radotínských.“ Ostatně, nedaleké mramorové lomy slouží nepřetržitě už od středověku. A prý se jedná o druhé nejdéle těžené ložisko mramoru na světě po italské Carraře.

 

Pozemky v Kosoři užívala Vyšehradská kapitula už od čtrnáctého století. Nakrátko o ně sice přišla, ale po bitvě na Bílé hoře bylo vše navráceno. Z katastrálních archivů pak lze vyčíst, že kapitule patřily pozemky o výměře bezmála 250 hektarů.

 

Stařičké návsi dodnes vévodí průčelí bývalého kapitulního dvora, označovaného někdy též jako zámeček. Ve dvacátých letech osmnáctého století jej zakoupil vyšehradský probošt Václav Ditrich z Lilienthalu. Jeho současná podoba je pak daná sérií pozdějších úprav a dostaveb. Z dob Lilienthalova působení pochází také kaple sv. Anny, přivtělená ke dvoru. Vyšehradský probošt učinil v její prospěch fundaci 3000 zlatých, aby zde cisterciáci ze Zbraslavského kláštera sloužili třikrát týdně mši svatou.

Kosoř, Kapitulní dvůr
Pohled do útrob kapitulního dvora s kaplí sv. Anny.

V rámci restitucí se bývalý Kosořský dvůr navrátil zpět do majetku kapituly, která vlastní rovněž přilehlé polnosti. Větší část tohoto gruntu dnes pronajímá Jezdecké stáji Kosoř. Historická maštal tudíž stále slouží svém účelu, což je potěšitelné zjištění. Hlavní obytná budova s výhledem na náves pak nedávno prošla důkladnou rekonstrukcí a Vyšehradská kapitula zde nabízí několik bytů k pronájmu. Mše v kapli sv. Anny se slouží jednou měsíčně.

 

Socha sv. Jana Nepomuckého stojí na jiném místě obce, byť nepříliš daleko. Narozdíl od kapitulního dvora je však v žalostném stavu. Zdá se, že původních 100 zlatých, které Mikuláš Karlach vyhradil na budoucí opravy, se už dávno rozkutálelo. Lépe řečeno, socha nemá na růžích ustláno od doby, co se stala obecním majetkem. Takže uprostřed Kosoře chřadne a rozpadá se. Ještě že je obehnaná plůtkem, aby Nepomucký náhodou někomu nespadnul na hlavu.

Kosoř, sv. Jan Nepomucký
Zvětralý a opršený sv. Jan Nepomucký smutně shlíží na Kosoř.

Do Větrušic s větrem v zádech

O týden později jsem se vydal z Vyšehradu pro změnu severním směrem, abych navštvívil sv. Václava ve Větrušicích. Minulost této obce je spojena s Vyšehradskou kapitulou podobně silně jako v případě Kosoře. První zmínku o držení Větrušic kapitulou se mi podařilo dohledat již začátkem sedmnáctého století.

 

Což o to, cesta do Větrušic má svůj půvab. Vede po cyklostezce kolem Vltavy a pak se stáčí prudce vzhůru národní přírodní rezervací. Leč vesnice sama příliš oslnivá není. „Historické centrum“ z jedné strany svírá zemědělské družstvo, ze strany druhé pak ohyzdná zástavba katalogových domků. To podstatné a zajímavé se tu odehrává na pouhých několika desítkách metrů čtverečních.

Větrušice
Větrušice, vzor 2020.

Jak je v Čechách dobrým zvykem, návsi kraluje hospoda. S ní sousedí vietnamský obchodník, který nechává místní nakupovat na sekeru, což mu děti vynahrazují familiérním oslovením „strejdo“. Na opačné straně pak zaujme přízemní domek v agresivně brčálových barvách – místní obecní úřad. Dále jsem napočítal dva křížky u silnice, pomník válečným hrdinům a konečně vytouženého sv. Václava – na travnatém ostrůvku u autobusové zastávky.

 

Ovšem jaký to rozdíl oproti kosořskému Janu Nepomuckému… Svatý Václav je v obdivuhodné kondici, na čemž nese zásluhu restaurátorka Tereza Korbelová. Právě ona provedla v roce 2016 na žádost obce kompletní renovaci sochy, při které vrátila patronovi české země rysy tváře i ulomený nos. Současně také objevila na některých místech sochy zbytky polychromie, což znamená, že v minulosti býval Václav alespoň zčásti barevný.

Větrušice, sv. Václav
Větrušický fešák Václav čeká na autobus do Prahy.

Potěšen stavem sochy jsem se pídil po tom, jak je na tom zdejší kapitulní grunt. K bývalému hospodářskému dvoru patřilo koncem devatenáctého století zhruba 150 hektarů polí.Původní hospodářská stavení jsou dnes součástí areálu Zemědelského družstva Klecany a bohužel připomínají strašidelný zámek. A to zejména kvůli vlekoucím se církevním restitucím. Nevyjasněné majetkové poměry totiž na dvacet let zbrzdily jakékoliv větší investice a významně poznamenaly celkový rozvoj obce.

 

Původní kapitulní pozemky se teprve před pár lety vrátily zpět do náruče Vyšehradu. Jejich většinu má dosud v pronájmu zmíněné družstvo, které na nich pěstuje obilí, mák, ovoce a trávníkové koberce. Na tom není potřeba zhola nic měnit, narozdíl od stavu hospodářských a obytných budov. Věřím ale, že v péči svědomitého hospodáře se i ve Větrušicích brzy zaskví erb se dvěma zkříženými klíči opět v celé kráse.

Větrušice
Bývalý kapitulní dvůr za hradbou nových hal ve službách Zemědělského družstva Klecany.