Z historie vyšehradských Pohanů

Při pročítání sebraných spisů Ignáta Herrmanna mě zaujal odstavec o vyšehradském řezníkovi Josefu Pohanovi. Jelikož jsem jeho jméno zaznamenal i v jiných souvislostech, chtěl bych o něm ztratit pár slov.

Nejprve mi dovolte citovat Ignáta Herrmanna z jeho knihy Před padesáti lety. „Než se rozloučím s oborem řeznickým, nemohu nevzpomenouti, že na Vyšehradě v hlavní třídě, ve vlastním nízkém, patrovém domě proti tamní radnici vysekával maso starý známý, bodrý mistr Josef Pohan, v jehož rodině se živnost řeznická udržovala nepřetržitě bezmála tři sta let, jak vždy s oprávněnou pýchou uváděl, někdy od počátku nebo poloviny století sedmnáctého, a tuším, že dokonce i na témž místě. Vzpomínám-li správně, hlásal to taky nápis na jeho domě. Nebyl sice posledním svého rodu a jména, zanechal potomky, ale když asi před patnácti lety zemřel, blízek sedmdesátky, zanikla jeho živnost v té rodině. Staří návštěvníci kavárny Slavie dojista se pamatují na jeho vysoký, sukovitý zjev i na jeho samorostlý humor a jadrné, rázovité vyjadřování. Býval tam častým hostem. Byl nejen posledním řezníkem svého jména, byl také posledním městským radním královského města Vyšehradu z dob, kdy Vyšehrad byl obcí samostatnou. A tam nahoře v posvátné půdě hřbitovní zetlívají kosti jeho.“

Herrmann nebyl jediným pražským literátem, kdo svérázného řeznického mistra zvěčnil ve svých textech. S důvěrou a povděkem se na jeho vypravování často odkazovala Popelka Biliánová ve fejetonech o starém Vyšehradu. A stejně tak i vyšehradský vikář Petr Kopal, který působil dlouhá léta ve funkci šéfredaktora katolického týdeníku Čech.

Z pražského soupisu obyvatel jsem zjistil, že Josef Pohan se narodil 18. října 1839, což potvrzuje i rodinná hrobka na Vyšehradském hřbitově. Tvrzení, že rod Pohanů žil na Vyšehradě několik staletí, zní hodnověrně. Historické záznamy například praví, že v roce 1789 koupil řezník Antonín Pohan spolu s jedním dalším občanem zrušenou kapli Blahoslavené Panny Marie na vyšehradských hradbách. Mimo jiné tenkrát z kaple odnesl ozdobnou mříž, která oddělovala oltář od věřících. Mříž pak posloužila k výrobě houpačky, která stávala v jednom ze dvorů ve Vratislavově třídě a byla oblíbenou atrakcí při různých slavnostech.

V Herrmannově textu se píše, že rodina Pohanů obývala patrový domek naproti Vyšehradské radnici. Nesl číslo popisné 58-IV. Na archivní fotce lze spatřit, že se sveřepě krčil na svém místě, i když kolem už vyrůstaly moderní činžáky. Nakonec došlo i na něj. V roce 1935 na jeho místě vyrostla funkcionalistická novostavba od architekta Františka Dittricha. Při pátrání v archivních záznamech mě ale upoutal list s údaji o rodičích Josefa Pohana. Podle přeškrtnutých čísel v kolonce „Haus-Nro.“ se zdá, že Pohanovi se minimálně dvakrát stěhovali. Ovšem nijak závratně daleko. Z jednoho domu do druhého to obyčejně mívali třicet až čtyřicet metrů.

Jejich první adresou bývala sousední parcela s číslem 57. K její historii podává stručnou zprávu Edvard Herold ve svých Malebných cestách po Praze. V odstavci věnovaném tehdejší Vyšehradské třídě doslova píše: „V levém pořadí domů poblíž viaduktu na místě, kde stojí nyní dům čís. 57, rozkládalo se malé prostranství s boudami řeznickými, o něž v století osmnáctém vedl se vlastnický spor mezi jejich držiteli a kapitolou. Kapitola spor vyhrála a prodala pozemek i boudy zámožnému řeznickému mistru Pohanovi za 326 zl.“

O řeznických schopnostech Josefa Pohana se mi bohužel nepodařilo zjistit zhola nic. Zato jsem objevil spoustu zmínek o tom, jaký byl znamenitý vypravěč. Petr Kopal na něj vzpomíná jako na pravidelného hosta pivovarské restaurace Na Libušince: „Chodíval sem též nedávno zemřelý vyšehradský měšťan Josef Pohan, humorista na slovo vzatý, o němž lze tvrditi, že pochybil se svým povoláním, místo řezníkem měl se státi humoristickým spisovatelem.“ Pietní vzpomínka v časopise Český dům pro změnu končila slovy: „Zemřelý pan Pohan těšil se veliké oblibě na Vyšehradě u každého, kdo jej znal, pro svou nelíčenou a vždy přímou a poctivou povahu.“

Byla by však mýlka řadit Pohana mezi hospodské tlučhuby a pábitele. Kromě sdílné povahy měl také silně vyvinutý smysl pro odpovědnost. Dlouhá léta zasedal ve vyšehradském obecním zastupitelstvu a byl starostou zdejšího živnostenského spolku. Pravidelně se tak setkával s předními českými intelektuály té doby, ať se jednalo o geologa Jana Krejčího, anebo vyšehradské kanovníky Štulce s Karlachem. Spolu s nimi také v roce 1883 spolurozhodoval o sloučení Vyšehradu s Prahou.

Srdce Josefa Pohana dotlouklo v červnu 1907. A přestože jeden z jeho synů se vyučil řeznické profesi, nakonec dal přednost úřednické dráze. Rodinná živnost tak po několika staletích zanikla. Posledním dokladem „Pohanských dob“ je dnes rodinný náhrobek na Vyšehradském hřbitově.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!