Z Vyšehradu do Prahy po železnici
Následující „cestopisnou črtu“ napsal v roce 1888 Petr Kopal pro katolický týdeník Čech. Popisuje v ní cestu vlakem z vyšehradského nádraží na „Hlavák“ a zase zpátky.
Nu tak, milý čtenáři, čeho jsi se na mně musil dožíti! Na stará kolena spáchám ještě cestopis. Jako bychom neměli dosti na všelijakých cestopisech, psaných s velikou učeností, tu do Francie, Anglie, Ruska, Itálie a teď už i do Bosny – musí i ten Kopal přicházeti se svojí troškou – pryč s tím. Dobře máš, milý čtenáři, nečti to, zahoď to.
Ale prosím, jen slůvko na omluvu. Když jsem tuhle kdys rozhlížel se oknem k Smíchovu, spatřil jsem uháněti osobní vlak po mostě přes Vltavu a tu – nu, řeknu to zrovna – jako by mně byl ten houkající komín lokomotivy učaroval, maně ruce chápaly se deštníku, maně klobouku a již jsem se octnul ve dveřích. Smutně na mne pohlížel můj Milorek, lítostivým okem tázal se: Kam to zas jedeš? Proč mne nevezmeš s sebou?
– Mlč, klučičku – těšil jsem ho –, já ti z cesty něco přivezu, tak chutného, vonného, kupříkladu jitrnici, ta se pro tvé staré zoubky dobře hodí. Přiběhl i kocourek, a ocáskem se o mne otíraje, zamňouk lítostně. Kanárek v klícce se na mne třepetal. Ó, jak bolestné je loučení od té němé tváře. – Nu, jen se utište – těším je –, vždyť já nejdu ze světa. Dveře se za mnou zavřely a já se nalézal pod širým nebem.
Zvláštní pocity zmáhají se každého cestovatele, jakmile za ním dveře jeho domu se zavřou, což mi dosvědčí každý pražský lufťák. Zahýbám se k našemu nádraží vedle hokynářky. Pohled na švestky moje cestovní nadšení poněkud zchladil. – Vydáš se na cestu – domlouvám si sám – beze všech zavazadel, kup si alespoň za krejcar švestek! – A koupil jsem. Na vyšehradské radnici odbila právě druhá hodina z poledne. Ve 2.04 odjíždí vlak.
– Prosím – ťukám na okénko v čekárně –, prosím o „Rundreisebillet“ do Prahy. – Kasír se na mne podíval – té cti se mu dosud nedostalo, aby turista právě na Vyšehradě žádal něco podobného – a já navzájem díval se na něho a viděl jsem patrnou radost na jeho tváři. Zajisté že s radostným rozechvěním ihned telegrafoval k vrchní direkci, že na Vyšehradě první se vydal okružní lístek. Já položil na prkno šesták a s hrdým pocitem strčil lístek do kapsy.
Mezi námi řečeno, já jako redaktor a k tomu redaktor en chef mohl jsem použíti výhody všech redaktorů a cestovati zdarma. Ale k čemu teprv se někoho prosit. Nepotřebujeme toho, zaplatíme si cestu, proč bychom také jednou nedělali furianta.
Scházely ještě tři minuty do odjezdu. Prohlédněme si zatím nádraží a okolí, vždyť se proto cestuje, aby se všecko všude vidělo. Turista, jenž by do všeho na cestě nestrkal – třeba ne vždycky nos – tedy alespoň oči, podobal by se člověku, jenž by se procházel mezi stoly, pokrytými nejchutnějšími krměmi. Proč bych se tedy na všecko nedíval, zaplaceno mám, mám tudíž i právo na všecko se dívat a jako hladový všecko do paměti polykat.
Ach, toho rozkošného pohledu z nádražíčka vyšehradského na Vyšehrad! Dole jako ve propasti pluje černopěnný Botič a hned za ním ta romantika, ta stavitelská rozervanost. Vedle domu třípatrového choulí se jako žebráček domeček přízemní; tu střecha tašková, tu šindelová, támhle spáleniště a hned za ním mýdlárna, támhle pekárna, zahrádka a v ní rozvěšeno přerozmanité prádlo – věru luzný pohled. V té chvilce připadal by mi Vyšehrad jako – Bosna. A díval-li jsem se dále k východu až k nuselskému údolí, tu bezděčně vydrala se mi z útrob slova: Tam za akcízem začíná – Hercegovina. Za akcízem přestává silnice, přestává kulturní svět.
Dojmy podobné ovládají mne často při nahodilých procházkách po vyšehradských hradbách. Zvyky a mravy jistého druhu obyvatelstva na Vyšehradě a v nuselském údolí bezděčně připomínají na Bosnu a Hercegovinu, což i níže podrobněji odůvodním.
Hned u vchodu na vyšehradské nádražíčko potkám tři kluky, kteří se prali. Váleli se po zemi v blátě – pršelo právě. Ani antický hrdina Paris nebyl by rozhodl, který z nich byl nejumazanější. Na moje okřiknutí hoši se zvedli a rukávy si tváře otírali. – Utřete se lépe – napomínám je –, tamhle máte Botič. – Nejde to, nechme to – odvětili mladiství Bosňáci a jako rozpustilí vrabčáci uháněli k Vyšehradu. (…)
(…) Pozoroval jsem zde, že vrchní direkce spojovací dráhy v každém ohledu zachovává rovnoprávnost, tak aby necítili se uraženi ani Češi, ani Němci. Hned u vchodu četl jsem nápisy: Čekárna, Warteräume. Proč německy zní v počtu množném? Pokud vím, nazývala se všude čekárna Wartesaal, proč zde jinak? Příčinu toho vysvětlil jsem si, když jsem do jednoho Warteraumu vkročil.
Kdyby zde čtyři Angličani se rozložili, naplní celý ten Warteraum od podlahy až do stropu. Jelikož ale vrchní direkce měla za to, že zde na vlak čekati budou vždy jen skromní Čecháčkové, kteří ze samé skromnosti kdes v koutku schoulí se jako klubíčko, proto vystavěla zde nádražíčko a čekárny v miniatuře. A proto i každému turistovi radím, aby se opatřil drobnohledem, jinak že neručím, že naše vyšehradské nádraží a zde obě čekárny najde. Jsou o málo větší nežli na Vyšehradě naproti hřbitovu ta budka pro vojína.
Nyní teprv dovedl jsem si sdostatek vysvětliti, proč vrchní direkce styděla se čekárny zde nazvati Wartesaal, nýbrž Warteraum. O jednu stanici dále na prkenné boudě, jež název nese Vinohrady, je již nápis Wartesaal. Rád bych byl i ten si prohlédl, avšak tentokráte neměl jsem k tomu příležitosti.
Stojí-li zvenčí český nápis na předním místě, opanovala ve Wateraumu první místo zase němčina. Zde oznamuje se dříve: Eröffnung – a pak teprv: Zahájení jízdy.
Frekvence dráhy zdá se, že bude veleslibná. Myslím, že do roka nejvíce vydělati dráze zde dá obec pražská, která sem na nádraží dává svážeti smetí z ulic pražských. Červeně malované povozy obce pražské naložené smetím jezdí sem skoro po celý den; kromě toho dováží se sem a odtud rozváží i trochu „uhlího“, „dřívího“ a něco málo též „zbožího“.
Při té příležitosti nemohu mlčením pominouti též rozdílu mezi češtinou, jakou se mluví vůbec v Čechách a jakou zde v Bosně. Vyšehradští Bosňáci říkají totiž v druhém pádu místo uhlí – „uhlího“. Místo: „Zdraví!“ říkají: „Dej Pán Bůh zdravičko,“ anebo prostě: „Těbů!“ Na kteréž rozdíly každého Němce česky se učícího upozorniti si dovoluju.
Že zde nalézal jsem se již na hranicích kulturního světa, seznával jsem i z toho, že zde není ani portýra, jenž jinde s velikým sebevědomím zvoní a ohlašuje: „Nach Wien, Budapest, Belgrad, Constantinopol einsteigen.“ Ba nejsou zde na prodej ani noviny. Čím asi budu si krátit dlouhou chvíli na nekonečně dlouhé jízdě?
Jakýsi hlas varoval mne, abych ještě včas od jízdy ustoupil, neboť teprv nyní zpozoroval jsem, že zde neprodávají se lístky I. třídy. Jaké pohrdání naším vyšehradským publikem! Pro nás obyvatele královského Vyšehradu dosti dobré jsou třídy II. a III., jak povídám, jako by Vyšehrad byl někde v Bosně – v tom dáno bylo zvoncem znamení, že vlak od Smíchova se blíží.
Nevím již ani, jak mi srdce při vstoupení do vozu tlouklo, jelikož smysly mé přehlušeny byly křiklavým hovorem spolucestujících. A kdyby člověk i kraj světa jel, všude ozývají se lahodné zvuky řeči kulturní, tím lahodnější, plynou-li z úst – maušlujících. Ve voze nalézalo se šest mladíků „von die unsere Leut“ a pět křesťanů. Jako v celém světě, tak i zde: velké slovo vedli židé a my křesťané jsme mlčeli.
Okupoval jsem si místo hned vedle okna, do něhož se mi ihned jeden ze synů Abrahamových postavil. – Dovolte – prosím skoro ostře –, abych okno zavřel, a vůbec myslím, že světlo je pro všecky. – To je fortel všech „unsere Leut“, křesťanům pravé světlo zakrývati, aby v temnu mohli loviti. Židáček se na mne podíval. Nevím, co na mne viděl, snad nepříliš mnoho té čechácké dobráckosti, ale následek byl, že od okna odstoupil.
Vlak se hnul k nuselskému údolí. Podívání okouzlující. Vpravo nad hlavami k nebesům trčela vyšehradská skála a dole vinul se Botič, jež přepažují tři prkenné lávky. Vlak ujížděl pitoreskním údolím mezi Přemyslovkou a Goldschmidovou koželužnou. Přemysl a Goldschmid, jaká to dvě jména.
Zde před 400 lety odehrávaly se kruté boje mezi královskými a mezi Pražany. A dnes naproti sobě stojí Přemyslovka a Goldšmidtka. Přemyslovka je tichá, skoro pustá, a v Goldšmidtce je živo a hlučno – zde vydělávají se kůže všeho druhu. Jména tato označují sdostatek kulturní dějiny národa našeho. Tři prkenné lávky vedou zde přes Botič pro pěší a třikráte přeráží dráha zde náš vyšehradský Styx.
Pravil jsem, že za akcízem přestává silnicie, přestává i kulturní svět – jeli jsme skrz Hercegovinu pod Vyšehradem. Zde naskýtá se mi příležitost promluviti o našich Bosňácích a Hercegovanech.
Každé větší město, ba skoro již každá větší obec má svoji chátru, své Bosňáky, má jich tudíž i náš královský Vyšehrad. Leč tu lze uvážiti značný rozdíl. Chátra všude zalézá do odlehlých čtvrtí, jimž slušný člověk rád se vyhýbá a kam i zvědavý turista jen náhodou zabloudí.
Avšak náš královský Vyšehrad láká v době poslední vždy více návštěvníků nejen domácích, ale i cizích. Zakládáním sadů a upravováním chodníků stává se Vyšehrad oblíbeným místem ku procházkám. Sem uchyluje se úředník se svojí rodinou k večeru na procházku, sem putují denně z Prahy rodiny ke hrobům svých miláčků. Naproti tomu vyšehradští Bosňáci, aneb jinak pepíci, jsou v domnění, že to dosud ten starý Vyšehrad, kde dle zvůle lze beztrestně se pelešiti a mimojdoucí urážeti.
Bylo to letos právě ve dny výstavy nejsv. svátosti oltářní, kdy na sta zbožných Pražanů putovalo do naší krásné baziliky. A tu právě po poledni až do samého večera vyšehradští Bosňáci zrovna na rozcestí za brankou pelešili se se svými dámičkami. Jeden z nich měl dokonce dvě, na každé ruce jednu. Co zde se tropilo, přesahuje daleko meze slušnosti.
A kolkolem dováděly děti a chodili pražští výletníci. Pravý Bosňák měl by zajisté tolik studu, jisté věci před dětmi a slušnější společností zakrývati, avšak Bosňáci vyšehradští při svém pelešení svrchovaně nestoudně a vyzývavě cení na mimojdoucí své zuby, jako by říci chtěli: „Podívejte se přece na nás, jak nám to sluší!“
Viděl jsem na vlastní oči, kterak matky s dítkami svými s největším opovržením domů se vracely a nejedna s trpkostí podotkla: „Kdožpak by sem do kostela šel, když se zde takové věci trpí!“
Po delé půldne nebylo zde strážníka k spatření. Proto vším právem nazývám náš královský Vyšehrad pražskou Bosnou a budu nazývati tak dlouho, dokud nebude zde policie stejně bdíti nad veřejnou mravopočestností jako kdekoliv jinde v Praze. Slušný člověk, vida všude po cestách a stezkách vyšehradských jisté věci, o nichž latinář sice praví, že nejsou turpis, pro něž ale po Praze zřizují se teď zvláštní útulny, musí bezděčně pomysliti si, že nalézá se kdesi v Bosně.
V sobotu a v neděli večer bych slušnému člověku vůbec neradil na Vyšehrad jíti. Ne, že by snad mohl býti oloupen, nýbrž hrubě pohaněn, kdyby náhodou vyšehradskému Bosňáku dosti daleko se nevyhnul.
Nejhorším koutem je lávkaze Slup přes Botič ku Přemyslovce. Tu skoro každého večera v zimě, v létě čumí nejhorší sběř, jež se zde schází z nuselského údolí a Vyšehradu. Zde začíná naše vyšehradská Hercegovina, odkud krásná vyhlídka – na pankrácký kriminál. A kterak by snadno bylo udělati zde pořádek! Jen časem některého většího rozpustilce sebrati a na policii za latěmi něco mu nádavkem přidati, a ticho bude zde a bezpečno po celý rok.
Projeli jsme tunel pod Vinohrady a dostali se opět na boží světlo. Celý vlak měl pouze tři vozy. V prvním seděli jsme my – čtenáři již povědomí, a v druhých dvou vojenští nováčkové, byloť 2. října. – Židé brebentili, my křesťané mlčeli a vojáčkové ve stavu podnapilém zpívali si hnusnou odrhovačku: „Háječku, zelenej se, má panenko, nehněvej se, nejde to, nejde to.“
Ze tmy tunelu oči mé nejdříve utkvěly na střeše „Neues deutsches Theater“. Ze tmy k osvětě! Páni židé jali se ihned brebentit o jeho kráse, o krásných kusech, jež se v něm hrají a tak dále. A já konečně děkoval Bohu, že jsem z toho česněkově–kulturního ovzduší dostal se z vozu dolů.
Po půl hodině vlak jel opět nazpět. – Tentokráte koupil jsem si lístek II. třídy, abych nemusil snad opět jeti se společností tolik ctěnou – a stanul ke třetí hodině po okružní cestě, jež trvala celou hodinu, opět na Vyšehradě.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
