Bezpečnostní kamery z dob císaře pána

Procházel jsem před několika dny ulicí Na Zderaze, když jsem náhle pozvednul zrak do úrovně druhého patra. Obyčejně lze na fasádách v této výšce najít bezpečnostní kamery. Ale tentokrát na mě z oken shlížela dvojice zrcátek na nastavitelných ramínkách. Okamžitě jsem si vzpomněl na fejeton Ignáta Herrmanna, který tento pražský fenomén popsal už roku 1925 ve vzpomínkové knize Před padesáti lety. Úryvek z jeho textu si dovoluji zveřejnit, abyste věděli, k čemu všemu takové zrcátko v okně kdysi sloužívalo.    

 

„A to byla taky věc, která mi ihned v prvé dny před čtyřiapadesáti lety padla do oka a hlavou vrtala. Při mých obchodních posílkách, na nedělních poutích a potulkách Prahou byly mi ihned na počátku nápadny všeliké tabulky, trčící na průčelích domů, nejčastěji ve výši prvého patra, řidčeji v patře druhém. Tabulky rozličné velikosti, připevněné buď v poloze kolmé, neb šikmé a vůbec všelijak natočené vedle oken a někdy přímo na rámech okenních. Vídal jsem je na nejednom šlechtickém paláci, ale taky na mnohých lepších domech nájemných, hlavně však na menších domech rodinných, obývaných jen domácími pány a jejich příslušníky. Mnohé z takovýchto čistě soukromých domů, domů patricijských, bývaly tehda po celý den uzamčeny a teprve po zazvonění i zabušení železným klepadlem na vrata bylo příchozím odmykáno.

 

Díval jsem se na ty tabulky dost udiven, až jsem pak vyzkoumal, že to jsou zrcadla. K čemu zrcadla venku za okny? Účel jejich jsem pochopil, když mi jednoho dne bylo dopřáno vkročiti do takovéto domácnosti. Dychtivě jsem přistoupil k oknu, vypoulil oči na venkovské zrcadélko a viděl jsem, kterak se v něm obrážejí postavy lidí, kráčejících po chodníku nebo vstupujících do domu. A teď jsem věděl vše. Ještě byl známý pán nebo paní dole na ulici, a již nahoře v patře věděli, jaká návštěva jim kyne, aby se honem uklidil nějaký nepořádek v pokoji, nějaká rozdělaná práce ze stolu atd. A aby domácí paní mohla naladiti výraz tváře, jaké je to nenadálé, milé překvapení.

Zrcátko v okně Na Zderaze
Jedno ze dvou zrcátek v oknech domu v ulici Na Zderaze.

Ale byla tato zrcadélka vůbec jakousi zábavou. Před padesáti, před šedesáti lety nebývala celá Praha pořád na ulici jako nyní. Tisíce paniček a dcerušek nebylo pořád v povětří, nevynášelo stále na odiv toalety, paničky nechodily pořád po promenádách v kožišinách navrch obrácených a s kožišinovým „aufpucem“ na podolcích sukní a plášťů, aby vzbuzovaly dojem a dráždily závist a žehravost všech ostatních. Hospodyně i dcerušky pobývaly větší část dne doma, a když byla opatřena kuchyně, sedávaly u šicích stolků mezi okny, šily, pletly, spravovaly. A chvílemi, když zraky nad prací umdlely, podívaly se na zrcadélko venku na okně a dolejší pouliční promenáda jevila se jim v něm jako obrázky v kaleidoskopu. Ba, lze říci, že takové starodávné zrcadélko bylo jakýmsi prostým, arci dosti nedokonalým předchůdcem nynějšího biografu.

 

Ponenáhlu a téměř nepozorovaně tyto zrcadlové tabulky z pražských ulic vymizely. Staré domy padaly, na nové už jich žádný stavebník nepřipevňoval a nakonec byly odklizeny i z domů starých. Všechen život jako by se byl vylil na ulice – zrcadélek nebylo třeba. Marně se po nich na svých potulkách ohlížím. Jen o dvou vím docela určitě. Jsou na domě zesnulého profesora a bývalého ministra krajana doktora Randy v Purkyňově ulici proti Měšťanské besedě. Jedno v patře prvém, jedno ve druhém. Byl to – pokud vím – jediný nový dům pražský (stojí snad nějakých třicet let), kterému se jich po starém zvyku dostalo.“