Tvůrce olympijských bronzů Zdeněk Němeček
Před sportovní halou na Folimance stojí na stráži bronzový basketbalista v nadživotní velikosti. Jde o dílo sochaře Zdeňka Němečka, který celosvětově proslul coby autor řady významných sportovních plastik.
Je s podivem, že osobnost Němečkova formátu se dosud nedočkala reprezentativní monografie. Považuji to za historický dluh, který bych rád napravil alespoň tímto článkem. Při jeho psaní jsem vycházel jednak z pečlivých rešerší, jednak z osobního rozhovoru s Němečkovou ženou Kornelií, která mi ochotně ozřejmila mnoho otazníků.
Zdeněk Němeček pocházel z Luže u Chrudimi. Narodil se v roce 1931 a krátce po skončení druhé světové války hledal, čím by se vyučil. Ve vylidněném pohraničí tehdy sháněli učně do místních fabrik, a tak Němeček kývl na to, že se v Klášterci nad Ohří vyučí keramikem. Toužil zde uplatnit svůj výtvarný talent. Ovšem místo malování na porcelán ho víc zaujalo modelování. Po skončení studia proto nezamířil do praxe, ale pokračoval na Uměleckoprůmyslovou školu do Gottwaldova, kde své sochařské dovednosti dále zdokonaloval.
Morava si Zdeňka Němečka rychle získala. Mladý student zahořel láskou k lidové muzice a místnímu folklóru. Dokonce do té míry, že ho přátelé s mírnou ironií označovali za „Moraváka od Pardubic“. Ve škole se také seznámil se svou pozdější ženou Kornelií, též zručnou výtvarnicí, mimo jiné autorkou legendární znělky k pořadu Zpívánky.
Svou studentskou dráhu zakončil Němeček v Praze na Akademii výtvarných umění. Tady dosáhl skutečného mistrovství a osobitého výrazu v ateliéru profesora Jana Laudy. Dokonce se stal jeho asistentem. Po Laudově smrti odkoupil jeho bývalý ateliér na Libeňském ostrově, byť se jednalo o obtížné rozhodnutí. Cena činila v padesátých letech závratných 16 tisíc korun a nad ateliérem se neustále vznášela hrozba demolice. Na Libeňském ostrově se totiž plánovala rozsáhlá asanace.
Němeček se kvůli koupi ateliéru výrazně zadlužil. Nakonec však stavba unikla všem nástrahám městských plánovačů a stojí dodnes. Po Němečkově smrti se zde v devadesátých letech usídlil jeho syn Jan se svým designérským studiem Olgoj Chorchoj. Na přilehlých pozemcích se pak přímo v plenéru nachází množství laminátových modelů Němečkových soch, což z místa dělá netradiční galerii pod širým nebem. V posledních letech ji však notně redukují kriminální nenechavci, kteří několik modelů bezostyšně ukradli.
V libeňském ateliéru si podávaly dveře všemožné návštěvy. Zdeněk Němeček měl totiž obrovské charisma, kterému podléhali jak obyčejní lidé, tak důležití doboví představitelé – sportovní hvězdy, straničtí funkcionáři a další. Sám Němeček vstoupil už v mladém věku do Komunistické strany, ale nelze ho podezřívat z žádného prospěchářství. Stejně jako většina poválečné mladé generace prostě uvěřil myšlence socialismu.
V padesátých a šedesátých letech se na Němečkově sochařském kontě objevilo několik Juliu Fučíků (např. v Berlíně) nebo kontroverzní Pohraničník v Domažlicích, pro své proporce přezdívaný Golem. Na této jihočeské realizaci přitom spolupracoval s mladým architektem Janem Kaplickým, kterému jeho hřích mládí nikdo nevyčítal, alespoň pokud vím. Buďme tedy s odstupem doby shovívaví také k Němečkovi.
Zdaleka nejvýznamnější částí Němečkovy tvorby byly sportovní plastiky. Autor patřil k velkým fanouškům sportu, třebaže sám nikdy na vrcholové úrovni nezápolil. Byl však nadšeným plavcem.
Něměčkovy sportovní sochy až na výjimky postrádaly konkrétní rysy a jejich autor se odkláněl od realismu k větší či menší míře stylizace. V nejradikálnější poloze pak zcela opustil proporce lidské figury a sledoval především dynamiku pohybu. Těžiště některých jeho soch jsou vychýlená do takových krajností, že další přidání hmoty by vedlo k jejich kolapsu. To dodává Němečkovým realizacím výrazné vnitřní napětí.
Tak jako většina sochařů v té době byl i Němeček z velké části živ z veřejných zakázek. Odmítl se ale smířit s neustálým čekáním na vhodné příležitosti. Místo toho si sám s předstihem vytipovával sportovní akce, které by mohl doplnit bronzem. Koncem šedesátých let se tak v Němečkově hlavě zrodil smělý plán – umístit své sochy na všech následujících olympiádách, které se budou konat. Pokud je mi známo, nakonec se to Němečkovi podařilo čtyřikrát – v Mnichově (1972), Sapporu (1972), Moskvě (1980, tam dokonce dvakrát) a Sarajevu (1984). K tomu je potřeba připočíst ještě fotbalovou sochu na Aztéckém stadiónu v Mexiku, která vznikla u příležitosti mistrovství světa ve fotbale.
Bez nadsázky se dá říct, že Zdeněk Němeček patřil k nejúspěšnějším československým olympionikům. A směle ho lze zařadit po bok Čáslavské, Zátopka nebo Špotákové. Nicméně neměli bychom na úkor zahraničních realizací pominout ty tuzemské.
Vůbec první autorovou instalovanou sochou se sportovní tématikou byl hokejový brankář před zimním stadionem na Štvanici z roku 1959. Gólmana už byste ale na ostrově hledali marně stejně jako bývalý stadion. Dosud se však můžete pokochat sochou slavícího hokejisty před Sportovní halou na holešovickém výstavišti, jejíž vznik je spojen s mistrovstvím světa v hokeji, které se v Praze odehrálo roku 1972. Traduje se, že předobrazem bronzového hokejisty byl prý československý reprezentant Jozef Golonka. To však mírně zpochybňuje Němečkův syn Jan, který mi k tomu napsal: „Myslím, že si to táta trochu vymyslel, když na něj všichni útočili, aby jim řekl, koho socha zpodobňuje.“ Buď jak buď, kopie téže sochy se dodnes předává nejlepším českým hokejistům coby ocenění Zlatá hokejka.
Dále je třeba upozornit na sochu s názvem Poselství, která doplňuje sportovní areál na pražském Strahově. Jedná se o velmi stylizované předávání štafetového kolíku mezi dvěma běžci. Jinou známou realizací býval Gymnasta, vzepřený na jedné ruce za Domem sportu ve Františkánské zahradě. Ten bohužel sešel z očí, ale donedávna byl k vidění alespoň v laminátové verzi na Libeňském ostrově, než model kdosi odcizil.
Podobně jako Gymnasta byla odinstalována také legendární prolézačka Sputnik z pražské Stromovky, kterou Němeček vytvořil začátkem šedesátých let za asistence své malé dcery. Vzhledem k nešikovnosti dnešních dětí a úřednickému šimlovi byla ovšem prolézačka po padesáti letech odstraněna a prodána soukromému sběrateli.
Neméně ikonickým dílem jako Sputnik je i bronzový basketbalista na pražské Folimance. Jeho vznik souvisí s výstavbou sportovní haly pro vysokoškolský klub SK Slavia, která v Nuselském údolí vyrostla v letech 1973-77 podle návrhu architekta Jiřího Siegela. Tou dobou platil zákon, že jisté procento z rozpočtu veřejných stavebních zakázek bylo určeno na uměleckou výzdobu. Proto se Siegl obrátil mimo jiné na Zdeňka Němečka.
Jelikož nová hala byla zasvěcena míčovým sportům, zejména pak košíkové, o námětu sochy bylo více méně rozhodnuto. Němečkův osobní archiv dokonce vydal svědectví, že tvorbě sochy bylo přítomno několik českých basketbalových legend. Konkrétně Vladimír Ptáček, Vlastibor Klimeš a Jiří Zedníček, za jejichž identifikaci děkuji redaktorovi České televize Jakubu Bažantovi. Všichni tři košíkáři tou dobou patřili do kádru SK Slavia a později vyhráli medaile na Mistrovství Evropy.
Zdeněk Němeček nejprve vypracoval malý sádrový model sochy, který vyzkoušel přímo na Folimance. Díky perspektivnímu zkreslení fotografie si udělal přibližnou představu, jak bude socha působit, až se vztyčí do třímetrové výšky. Pak se pustil do tvorby hliněné předlohy ve skutečné velikosti, podle níž se odlila finální bronzová socha. Její cizelování měl tehdy na starosti Karel Viktorin, který dodnes působí ve slévačské dílně na okraji Lysolaj.
Bronzový basketbalista nese název Soustředění a zpodobňuje moment bezprostředně před trestným hodem na koš. V kontextu Němečkovy sportovní tvorby jde o vzácně klidnou plastiku. To vynikne ze srovnání s dalšími dvěma basketbalovými sochami z Němečkova ateliéru – kličkujícím Míčovým kouzelníkem, který stojí v Lovosické ulici na Proseku, a rozskokem dvou hráčů, který zůstal žel bohu jen v podobě modelu.
Tak jako se vrcholoví basketbalisti potýkají s různými zraněními, ani socha před sportovní halou není v tomto ohledu výjimkou. V minulosti ji totiž dvakrát poškodili parkující řidiči. Jde o daň za to, že terasa před halou se proměnila v jedno velké parkoviště. Bronzová socha tak má přeražený pravý kotník a vyspravenou levou ruku. Aby se podobným úrazům do budoucna předešlo, pro jistotu okolo Basketbalisty vznikla nevzhledná ohrádka.
Bohužel, život a tvorba Zdeňka Němečka se uzavřely předčasně. Sochař v prosinci 1989 spáchal sebevraždu. Jednalo se o vyústění depresí, kterými trpěl po smrti své dcery. České výtvarné umění tak na úsvitu svobodné doby přišlo o vzácného tvůrce. To by ho však nemělo odsoudit do zapomnění.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
