Jak jsem bez vědomí vydal knihu

Občas se mě čtenáři ptají, jestli se nechystám vydat vlastní knihu. Slušně odpovídám, že nechystám. Ovšem nenapadlo by mě, že to někdo udělá za mě.

Vyjde-li nová kniha o Vyšehradu, zpravidla se dostane do mé knihovny během několika měsíců. Tak tomu bylo i v případě loňské publikace Vzpomínky na Vyšehrad od autora Martina Herzána. Jak prozrazuje zadní strana obálky, jedná se o přepis osobního deníku Františka Buzka, dlouholetého vrátného Jedličkova ústavu.

Při zběžném listování knihou mi padla do oka fotografie četníků před bazilikou sv. Petra a Pavla. Kde už jsem ji jenom viděl? Ale ano, pochází z mého archivu. Před nějakou dobou jsem ji naskenoval a zveřejnil na svých stránkách. Podobně jsem v knize dopátral dalších sedm snímků, které jsem nedávno pečlivě retušoval, aby vynikly v celé své kráse. Bodejť by mě tehdy napadlo, že jednou vyjdou knižně. Dal bych si víc záležet…

Když jsem se do knihy zabral důkladněji, zjistil jsem, že je vcelku čtivá. A musím říct, že jsem se z ní dozvěděl řadu nových informací. Takže navzdory mírné počáteční pachuti vám Vzpomínky na Vyšehrad vřele doporučuji ke koupi. S autorem knihy už jsme si nedorozumění vyjasnili. Martin Herzán se mi omluvil, já jsem mu odpustil a pan Juraj Himal z nakladatelství Petrklíč mě navíc ujistil, že před případným dotiskem uvede vše do pořádku.

Samozřejmě při této příležitosti znovu rád upozorním na dvě knihy, na jejichž vydání jsem se loni podílel přiznaně a za plného vědomí. Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové jsou už takřka rozebrané. A velkou rychlostí mizí také fotografická kniha Anonym 1968-1984, o které nedávno vyšla recenze v britském Eye Magazine z pera univerzitního profesora Ricka Poynora.