Svatý Václav v řetězech

Už dobrých sto padesát let probíhá v Praze přetahovaná mezi dvěma světonázory. Totiž má-li být socha ve veřejném prostoru obehnaná řetězem, či nikoliv. Zřejmě nehlasitěji se tento spor rozhořel v devadesátých letech minulého století, kdy v euforii z pádu Železné opony a přestřihování ostnatých drátů došlo i na sv. Václava z Václaváku.

Myslbekova jezdecká socha spočívá od své instalace v roce 1912 na vysokém kamenném podstavci, díky čemuž je viditelná i ze spodního konce náměstí. Tvoří tak významnou dominantu, která velmi dobře doplňuje historickou budovu Národního muzea. Už při vzniku pomníku jezdily po celé délce náměstí tramvaje. Ovšem až v roce 1927 byly koleje přeloženy blíže ke svatému Václavu, takže ho z obou stran těsně obepnuly. Mnoho cestujících od těch dob využívalo stupňovitý podstavec k posezení při čekání na svůj spoj. Léta letoucí to nikomu nevadilo, dokud nepřišla normalizace…

Ve vzrušených letech 1968 a 1969 se Václavské náměstí stalo epicentrem dění, kde se mohutně manifestoval protikomunistický vzdor. To nemohlo zůstat bez odezvy. Aby se protestům „podvratných živlů“ do budoucna zamezilo, vznikl plán na přeměnu náměstí. Prvním krokem bylo v roce 1979 obehnání pomníku sv. Václava řetězem. Prý proto, aby netrpěla důstojnost místa. Snad jediný moment v historii, kdy českým komunistům alespoň předstíraně ležel na srdci osud světců. V roce 1980 pak přestaly kolem pomníku jezdit tramvaje a o dvě léta později zmizely i koleje. Nahradily je pásy křovisek, posměšně přezdívané Štrougalovy sady.

Ale zpátky k řetězu, který je vyvedený celkem vkusně. Ostatně na jeho vznik dohlížela speciálně sestavená komise, která vybrala řešení architektky Marie Wagnerové a sochaře Zdeňka Kolářského. Hlavním motivem jsou lipové listy, připomínající bývalé logo České pojišťovny, jehož autorem je mimochodem také Zdeněk Kolářský. Bronzové lupení bylo záměrně stylizováno tak, aby jeho hroty směřovaly vzhůru, a znemožňovaly tak usednutí. Jakýsi ostnatý drát v pietnější verzi.

Ačkoliv je řetěz do velké míry pouze symbolický, protože se dá jednoduše překročit nebo podlézt, jeho překonáním si člověk až do listopadu 1989 zadělával na malér. To se změnilo příchodem Sametové revoluce, jíž byl sv. Václav němým účastníkem. Jeho podstavec se na následující týdny a měsíce proměnil v obrovskou nástěnku, kde se občané navzájem informovali o aktuálním politickém vývoji. Překračování řetězu se začalo tolerovat a stalo se vyjádřením čerstvě nabyté svobody. Přesto bronzová zábrana zůstavala i nadále na svém místě.

První podnět k odstranění normalizačního reliktu dal v roce 1997 písničkář Jaroslav Hutka. Leč nepochodil. To se podařilo až o osm let později Balbínově poetické straně. Pohříchu se jednalo asi o jedinou konstruktivní snahu, kterou tato recesistická strana kdy vyvinula. Řetěz tedy v roce 2005 po čtvrtstoletí zmizel a několik let bylo možné znovu posedět na stupíncích přímo pod sv. Václavem.

Bohužel čím dál masivnější turistický ruch a proměna Václaváku v pražský Mordor měly za následek, že jezdeckou sochu se pokoušeli osedlat mnozí dobrodruzi v různých stádiích podroušenosti. Jen málokterý z nich se ale skutečně povozil. Větší část z nich skončila v krvi na dlažbě. A tak se po osmi letech pražský magistrát znovu rozhodl, že z bezpečnostních důvodů vrátí řetěz na původní místo.

Možná teď ve svých myslích přemítáte, které řešení je lepší. Mít Václava za řetězem, nebo volně přístupného? Nabízím proto ještě jedno historické srovnání. Pochází z roku 1873 od Vincence Morstadta a zachycuje sv. Václava na Václaváku. A světě, div se, za řetězem. Pravda, lze namítnout, že jde o jinou sochu, než je současný Myslbekův pomník. Bendlův předchůdce má o něco nižší podstavec, tudíž se jeví zranitelnějším. Ostatně, to dnes můžete posoudit na Vyšehradě, kam se původní barokní pomník z Václavského náměstí odstěhoval, byť byl v pozdějších letech nahrazen kopií.

Nicméně za nejdůležitější detail Morstadtovy kresby považuji dva pantáty sedící na rantlu pomníku. Důkaz, že Pražané si s nějakým tím řetězem těžkou hlavu nikdy nedělali. A pravděpodobně si ji nebudou dělat ani v budoucnu.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!