Stará porodnice u sv. Apolináře

První veřejná porodnice v Praze bývala ve stráni pod kostelem sv. Apolináře. Na stejném místě, kde později fungovala nechvalně proslulá záchytka. O tom, za jakých okolností zde přicházely děti na svět, pohovořil v roce 1929 Josef Veselý na stránkách časopisu Volná myšlenka.

 

V odlehlém zákoutí Nového Města, na vrchu zvaném Větrník, zachoval se do dneška poutavý kus Prahy. V končině této stojí několik nuzných baráčků, upomínajících na staré časy. Jsou rozděleny uličkou, jež po příkré stráni Větrníku sbíhá do ulice Na Slupi.

 

Nad toto okolí tiché, jakoby zasněné v minulost a málo oživené lidmi, zvedá se zašedlý gotický kostel sv. Apolináře z doby Karla IV. Na kraji uličky sousedí s kostelem nizounké stavení, starodávná „Jedová chýše“. Ze strany protilehlé souvisí s kostelem veliká budova, rozložená již na svahu Větrníku. Budova ta má posupně nevlídný vzhled oněch kněžských velkostaveb, jaké vyrůstaly na půdě pražské v stoletích temna, kdy světská Praha živořila v úpadku.

 

Pozadí budovy obklopují zahrady. Jednotvárné její průčelí vyhlíží do uličky zamřížovanými okny. Rozsáhlé toto stavení známo je pod názvem „stará porodnice“. Bývalo původně domem církevním. Sídlila v něm od roku 1362 kollegiátní kapitula sv. Apolináře, přestěhovaná sem ze Sadské za panování Karla IV., který po založení Nového Města dal postaviti na výšině Větrníku kostel sv. Apolináře.

Kostel sv. Apolináře na Sadelerově prospektu
Kostel sv. Apolináře s přilehlými budovami na Sadelerově prospektu Prahy z roku 1606. V pozadí stojí chrám na Karlově. 

Kapitula sv. Apolináře zanikla v husitských válkách. Kostel, spravovaný pak kališníky, byl teprve r. 1628 katolíkům vrácen. V místech někdejšího domu kapitulního byl později zbudován ústav, řízený jezuity. Dům jejich byl jakýmsi „katolickým duchovním sanatoriem“. Do jezuitského domu u Apolináře se uchylovali pobožnůstkářští laikové, katolíci světského stavu, kteří na čas opustili svoji rodinu a své povolání, aby se posilnili na duchu a utvrdili ve víře duchovními cvičeními, které jim v tomto ústavě udělovali otcové jezuité. Jezuitský ústav u sv. Apolináře měl polohu výhodnou. Stál na odlehlém místě, vzdálen veškerého ruchu.

 

Po zrušení jezuitského řádu tato ozdravovna katolických duší zanikla. Opuštěnou budovu v tiché končině na Větrníku vyhlédl si císař Josef II., když se jal uskutečňovati humanní svůj plán, směřující k zakládání velkých veřejných ústavů, v nichž by nalézali útočiště a ošetření lidé, stižení nějakou nemocí, nevyléčitelnou chorobou a neduživým stářím, a také ženy před slehnutím, nalezenci a sirotci. Ústavy ty měly být vydržovány z veřejných prostředků.

 

Josef II. dal budovu u sv. Apolináře upraviti a rozšířiti a zřídil v ní porodnici. V bývalém domě kněžském, později jezuitském, se usídlila první velká veřejná porodnice pražská.

 

Zakladatel ustanovil, aby k přijímání těhotných žen do ošetřování bylo voleno místo, kam by se tyto ženy mohly uchylovati zcela tajně. Osamělý dům u sv. Apolináře byl dle toho uzpůsoben, aby žena, nastupující do ústavu, mohla tak učiniti skrytě, nikým neviděna a neobtěžována ničí zvědavostí. Do domu vedly dva vchody. Branou v předdvoří byl vchod veřejný, ve středu domu se nalézal vchod diskrétní, tajný. Okna domu na straně do ulice byla zamřížována, aby zvědavci nemohli nahlížeti dovnitř budovy.

Apolinářská ulice
Spodní partie Apolinářské ulice před zbořením původní zástavby.

Tato zvláštní úprava prvé veřejné porodnice pražské odpovídala duchu tehdejší doby, kterou římskokatolický náboženský fanatismus zatížil nelidskými předsudky. Předpojatostí, vyrostlou v temném ovzduší církve, nezměrně trpěly neprovdané těhotné ženy a nemanželské dítky. V očích lidu, poblouzněného fanatickým kněžstvem, platilo těhotenství neprovdané ženy za velikou špatnost. Taková žena byla prohlašována za ženu hříšnou, „padlou“. Byla uváděna ve veřejné opovržení. Děcko, kterému dala život, bylo považováno za plod „hříšné lásky“. Ve společnosti bylo nebohým odstrčencem, panchartem…

 

Falešnou a licoměrnou morálkou římskokatolické církve nejvíce trpěli lidé nejchudší. Církev, která posvěcovala „božský pořádek“, rozdělující společnost na vrchnost a poddané, ochotně přimhuřovala oči nad poklesky vrstev bohatých a mocných, aby tím více se pohoršovala nad poklesky vrstev sociálně slabých.

 

Porodní ústav u sv. Apolináře poskytoval dobrou záštitu chudým v duchu humanity, jež se neohlíží na škodlivé a nerozumné předsudky náboženské. V tom směru ústav znamenal pokrok. Jinak při tom úzkostlivě šetřil předsudků sociálních, zakořeněných v tehdejší době.

 

Ústavní řád rozděloval ženy rodičky, přijaté do ošetřování, podle majetnosti ve tři třídy. Ošetřovného se platilo v I. třídě 1 zl., v II. třídě 30 kr. a v III. třídě 10 kr. denně. Zcela nemajetné ženy byly do ošetřování přijímány bezplatně.

 

Ošetřovanky III. třídy a bezplatné musely při nastupování a při odchodu z ústavu používati hlavního vchodu. Při přijetí bylo od nich požadováno vysvědčení z fary. Lůžka jim byla vykazována v jednoduše zařízených společných síních. Novorozeňata si ošetřovanky mohly vzíti s sebou nebo je ponechati v ústavním nalezinci. Ústav převzal novorozeně za taxu šesti zlatých, stanoveno pro III. třídu. Ženy, přijaté bezplatně, neplatily ničeho. V náhradu za ošetřovné byly však povinny konati v ústavě po nějaký čas službu chůvy.

Stará porodnice v Apolinářské ulici
Pohled na starou porodnici z areálu botanické zahrady ještě před výstavbou Malírny Národního divadla.

V kostele sv. Apolináře byla zřízena pro každou třídu zvláštní oratoria se zamřížovanými okny, aby se ošetřovanky mohly zúčastňovati bohoslužeb.

 

Zvláštních výsad požívaly ženy, přijaté do ústavu za ošetřovné I. a II. třídy. Do ústavu vstupovaly a odcházely odtud tajným vchodem a zahaleny maskou… Nikdo se jich nesměl dotazovati na jméno nebo kdo je otcem dítěte. Při nastupování odevzdávaly toliko zapečetěnou obálku s lístkem, na němž bylo napsáno jejich příjmení a křestní jméno. V tajném vchodu byly přijaty porodní asistentkou, která je uvedla do příslušného oddělení. Ošetřovanky II. třídy byly poukazovány na lůžka v lépe zařízených síních společných.

 

Ošetřovanka I. třídy byla uvedena do zvláštního pokoje s lůžkem, zařízeného s veškerým pohodlím. Do pokoje vstupovala zahalena maskou. Mohla s sebou přivésti vlastní ošetřovatelku. Ústavní ošetřovatelky neměly do pokoje volný přístup. Mohly tam vstoupiti jen na znamení, dané zvonečkem.

 

Personál obou privilegovaných oddělení byl vázán naprostou mlčenlivostí. V oratoriu kostela sv. Apolináře měly ošetřovanky I. třídy vyhraženo zvláštní oddělení, kde skryty, o samotě se mohly zúčastňovati bohuslužby. Děcko mohly ošetřovanky obou tříd po porodu ponechati v ústavním nalezinci za taxu, jež v I. třídě činila 20 zlatých a v II. třídě 10 zlatých. Křestní list dítětě musel farář vystaviti na smyšlené jméno, přijala-li ošetřovanka takové, nebo pod pouhým číslem ústavního protokolu.

Stará porodnice v Apolinářské ulici, záchytka
Od roku 1951 sídlila v budově první československá záchytka. Dnes je zde Klinika adiktologie VFN.

Zapečetěná obálka se jménem byla v ředitelství ústavu otevřena jedině v případě úmrtí ošetřovanky. Při odchodu z ústavu byla ošetřovance, opouštějící porodnici v masce a tajným vchodem, zapečetěná obálka vrácena. Rouškou úplného tajemství zahaloval ústav poklesky ženy majetných vrstev, jež sem vcházela bezejmenná, na tváři s maskou, a zase tak odešla. Mnoho tajůplných románků, o nichž nikdy nezvěděl svět, končilo tak za zdmi bývalé kněžské budovy za sv. Apolinářem. Ta přestala být porodnicí v letech sedmdesátých minulého století, kdy zbudována byla nákladem země na Karlově moderní porodnice, tzv. „Červený dům“.

 

Nevlídné stavení se zamřížovanými okny, stojící osaměle za kostelem sv. Apolináře nezůstalo neobydleno. Byla v něm zřízena filiálka zemského ústavu choromyslných. „Stará porodnice“ říkalo se nadále budově této, jež byla původně domem kněžským, pak jezuitským a poté ústavem porodním. Jako ústav porodní byla opředena tajemnými pověstmi, jež vybujely v přítmí doby, ve které neobmezeně ještě vládla církevní despocie s despocií světskou.