Sloučení Vyšehradu s Prahou

Praha v dnešním slova smyslu vznikla roku 1784 spojením čtyř do té doby samostatných měst. Z nich se staly první čtyři pražské obvody, a možná právě proto v češtině zdomácnělo slovo „čtvrť“. Teprve v roce 1850 přibyl ku Praze pátý Josefov a jako šestý v pořadí roku 1883 Vyšehrad.

Praha usilovala o své rozšíření za městské hradby už od poloviny 19. století. Hustě zastavěné centrum nedokázalo dostatečně uspokojit nároky moderní doby, ať se jednalo o průmysl, moderní infrastrukturu nebo bydlení pro rostoucí počet Pražanů. Začaly tak námluvy mezi Prahou a okolními obcemi. První přišly na paškál Karlín a Smíchov, ale ani jedna z obcí se nechtěla vzdát vlastní samosprávy. O pár desítek let později ztroskotala ze stejných důvodů také jednání s Vinohrady, Žižkovem či Dejvicemi. Jediný, kdo slyšel na pražské vábení, byl Vyšehrad.

Vyšehrad dokonce po přidružení k Praze sám toužil. Už v roce 1845 podnikl v tomto ohledu některé kroky, byť tenkrát ještě nevedly ke kýženému výsledku. Vyšehradským šlo především o to, zbavit se podřízenosti Vyšehradské kapitule a stát se samosprávným městem. To se nakonec podařilo roku 1848, kdy se Vyšehrad osamostatnil. Místní občané si však příliš nepomohli. Dostali se totiž mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně spadali do obvodu pražské potravní daně, a tak museli městu odvádět 25% přirážku z prodaného zboží. Na druhé straně však platili daně také okresu Vinohradskému, do jehož působnosti oficiálně spadali.

Na tuto „spletenost poměrů“ po léta upozorňovali mnozí vyšehradští občané. Když tedy v roce 1881 přišla od Prahy nabídka na sloučení, Vyšehradští ji přivítali s vděkem a radostí. Mezi nimi také geolog Jan Krejčí, který v tomto ohledu přednesl projev i v Českém zemském sněmu. Zásnuby vyvrcholily počátkem května 1882, kdy na Vyšehradě proběhlo obecní hlasování o sloučení s Prahou.

K úspěšnému schválení návrhu byla zapotřebí dvoutřetinová většina z 240 oprávněných voličů. Nakonec jich „pro“ hlasovalo 204. Ti zároveň reprezentovali větší než tříčtvrtinový podíl daní odváděných Vyšehradem, což byla další nutná podmínka pro schválení návrhu.

Následoval schvalovací proces ve vinohradském okresním zastupitelstvu a také v pražské městské radě. Uzavřen byl v září 1883 definitivním posvěcením od císaře Františka Josefa I. Jako datum, kdy ku Praze přibyla šestá čtvrť s názvem Královský Vyšehrad, se uvádí 26. září. Ovšem slavnostní předání vyšehradských insignií proběhlo na Vyšehradské radnici až o měsíc později.

Pro tuto příležitost byla vyrobena reprezentativní kazeta, „…na jejíž zevnějším víku vyryt jest ve zlatém štítě letopočet 4. listopadu 1883. Uvnitř jest skříňka tato potažena červeným hedvábím, víko vyzdobeno fotografickými podobiznami starosty měst pražských, pana JUDra. Tomáše Černého a posledního starosty vyšehradského, pana Babánka. Uloženy jsou v ní dva klíče, a sice jeden zlatý a druhý stříbrný, a dále krátká, uměle vyřezávaná hůlka, a konečně pečetě, od nejstarší do nejnovější.“ Tak hovoří dobový článek z Národních listů.

Zmíněná vyřezávaná hůlka, připomínající židovské ukazovátko pro čtení z Tóry, byla symbolem „vyšehradského práva“, na nějž občané skládali slib věrnosti. Dnes si celou dochovanou kazetu s insigniemi můžete prohlédnout v expozici v tzv. Gotickém sklepě na Vyšehradě.

Slavnostní okamžik sloučení Vyšehradu s Prahou zachytil na kresbě český malíř Emil Zillich. V levé části obrázku si můžete povšimnout vyšehradského starosty Emanuela Babánka, který pronáší slavnostní projev. V jeho blízkosti stojí dvojice kapitulních kanovníků, probošt Václav Štulc (s kloboukem v ruce) a Mikuláš Karlach (z profilu). Vpravo pak naslouchá pražský purkmistr Tomáš Černý spolu s nejvyšším maršálkem Jiřím Kristiánem Lobkowiczem.

Samosebou že zkrátka toho dne nepřišli ani vyšehradští občané. Už od časného rána byla celá čtvrť vyzdobena a opraporována. Ulicemi procházela kapela, vyhrávající národní šlágry. Večer se přidaly ještě čestné salvy z hmoždířů, slavnostní osvětlení a bengálské ohně. Celý den pak uzavřelo shromáždění před Vyšehradskou radnicí, kde si občané společně zazpívali Kde domov můj a Hej, Slované! Do následujícího rána už se probouzeli jako právoplatní Pražané.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!