Starobylý chrámec sv. Martina na Vyšehradě

Rotunda sv. Martina je doslova esencí Vyšehradu. Proto jsem si její historii netroufnul pojednat sám, ale nechal jsem promluvit povolanějšího autora – vyšehradského probošta Václava Štulce. V roce 1881 sepsal k příležitosti znovuvysvěcení rotundy útlou brožuru o osudech stavby. Text přináším v nezkrácené podobě.

Nejstarší svatyní křesťanskou na památném hradě našich knížat a později králů byl chrám sv. Klementa, kterýž bez pochyby původem sv. Metoděje od knížete Bořivoje byl založen. – Za panování slavného Boleslava II., příjmím Pobožného, povstal v samém knížecím paláci chrámek, od sv. Vojtěcha posvěcený jménem sv. Jana Evangelisty. Později vyzdvižena jest velebná bazilika sv. apoštolů Petra a Pavla, kteráž druhé svatyně vyšehradské zastínila. Slavný tento chrám, založený od Vratislava II. a choti jeho Svatavy, (r. 1070) odevzdán jest proboštu Benešovi a sboru kanovníků, majících modliti se za spásu krále a blaho království Českého. – Postupem času přibývalo pak čím dál tím více kaplí a chrámků na posvátné hoře vyšehradské, tak sice, že na počátku 15. věku počítalo 14 chrámů a kaplí, ježto pod správu kapituly Vyšehradské příslušely.

Ze všech dotčených svatyň vyšehradských nezachovaly se leč toliko jediný chrám Páně kapitolní a starobylá kaple sv. Martina; vše jiné chrámy a chrámce zmizely ve zříceninách bývalé slávy královského Vyšehradu. Nejvíce přičinili se o to husité, kteří opanovavše hrad r. 1420 dne 2. listopadu, počali pleniti domy a paláce, káceti sochy a ničiti obrazy svatých, bořiti oltáře a chrámy. Zuřivým řáděním pobloudilého lidu vzal za své slavný královský hrad, vystavený za Karla IV., oblíbené sídlo Václava IV. Podobně utrpěl velebný chrám Páně kapitolní, který teprve po návratu rozptýlených kanovníků (po 1440) poněkud zachráněn jest před konečnou hrozící záhubou. Nejméně, jak se zdá, ublíženo jest okrouhlému chrámečku sv. Martina, jenž starobylou svojí způsobou lišil se od jiných staveb slohu románského i gotického. Avšak bez úhony ani tato svatyně nezůstala. Vášniví bludaři zbavili ji vší okrasy, a zapudivše opatrovníky její, zůstavili větrům, dešťům a bouřkám, aby časem dokonaly ohavné dílo spousty. Naštěstí vrátili se do vlasti a na Vyšehrad kněží, kteří podle možností ujali se i této svatyňky a zachovali ji věkům budoucím.

Nahoře pověděli jsme najisto, kým založen jest druhdy prostranný a veleslavný chrám Páně kapitolní. Co se dotýče chrámečku sv. Martina, tu ovšem nic jistého říci nemůžeme o prvotním zakladateli jeho. – Vědouce, že již za prvých věkův křesťanských v Čechách okrouhlé chrámce u nás byly oblíbeny, nemohli bychom tak snadno místně čeliti proti domněnce, že vyšehradský chrámek sv. Martina povstal přičiněním našeho sv. Vojtěcha, který sám horlivým jsa ctitelem veleslavného vyznavače Páně Túrského, pečoval o rozmnožení pocty jeho v milé své otčině. Avšak domněnka tato neposkytuje žádné jistoty a vedle nejedněch znamení možná souditi, že nynější kaple sv. Martina z 10. věku nepochází. Mnohem více podobá se pravdě domnění, vedle kterého zakladatelem jmenované svatyně byl kněz Martin, slovutný děkan Vyšehradské kapitoly, jenž od r. 1157 do r. 1171 zastával úřad svůj na Vyšehradě. Muž tento znamenitý a kněz příkladný nemálo pečoval o zvelebení služby a oslavy Boží na slavné hoře. Jeho přičiněním a darováním zhotovena jsou do kostela kapitolního vzácná i skvostná roucha, jichž krásu všichni obdivovali. Drahé a bohaté tkaniny na roucha ta přivezl děkan Martin z Konstantinopole, kdež mu bylo z vůle Vladislava II. jednati o zasnoubení kněžničky české Heleny s císařovicem Petrem, vnukem řeckého císaře Emanuela. – Úloha tato podařila se zbožnému knězi a ovšem nezůstala bez odměny. Nelze pochybovati, že bohabojný děkan po šťastném návratu do vlasti pomýšlel na to, aby trvalým skutkem najevo dal svoji vděčnost Bohu za milostivou ochranu na dalekých cestách i za šťastné pořízení na dvoře císařském. Podle zásad onoho věku na důkaz vděčnosti a lásky k Bohu zakládány jsou chrámy, kláštery, špitály. Jak snadno možno si mysliti, že děkan Martin, chtěje být vděčen Bohu, založil kapli, označenou jménem sv. patrona svého! – A tomu-li tak, tehdy by kaple sv.-Martinská byla založena před r. 1171 – (asi sto let po vyzdvižení kapitoly Vyšehradské), čemuž jinak i sloh stavební nasvědčuje. – Ostatně jest jisto, že kaple sv. Martina opatřena byla řádnými důchody, kterých se na potřeby bohoslužebné a odsluhy přisluhujícím užívalo. – Zachovala se dosud listina, z kteréž vychází najevo, že ve XIV. století ze vsi Kršovic odváděli jistý roční plat na řečenou kaplu.

Co se týče dalších osudů kaple té, výše již praveno, kterak od husitů r. 1420 byla popleněna i zpustošena. – Asi sto let nato r. 1528 utrpěla ohněm. Ve starých letopisech českých zajisté připomíná se výslovně: „A toho dne (sv. Bonifacia) také na Vyšehradě hrom zapálil věži, až krov spadl a podlahy tři shořely, a vyskočil vrchem kostelem sv. Martina někdy pohanským nedaleko odtud.“ – Starobylé svatyně ujali se opět vyšehradští opatrovníci, a tak v celé způsobě svojí zachována jest věkům budoucím. – Za těžkých běhů válečných v XVII. věku, jmenovitě za památného obležení Prahy od Švédů, r. 1648 jeden z velitelů císařských hr. Conti s povolením děkana kapitolního Václava z Růžové užil pevné klenuté kaple za sklípek, příhodný k chování střelného prachu. Opatrný Václav z Růžové neprospal své povinnosti. Jakmile se byl nepřítel vyklidil z Čech, jmenovaný děkan žádal ihned, aby památný chrámek navrácen byl kapitole. Hr. Conti, uznávaje a uměje šetřiti práva, upokojil děkana přípovědí, že mu žádanou kapli odevzdá najisto, až bude náležitě opatřen sklípek jiný k chování prachu. – Později stalo se skutečně, což bylo r. 1649 připovězeno. Jeť jisto, že r. 1719 okrouhlá kaple sv. Martina řádně byla obnovena. Nelze nepřipomenouti, že obnova tato stala se téhož roku, když byl Václav Ditrich, potomní nesmrtelný obnovitel kapitoly Vyšehradské, učiněn děkanem. Asi 30 roků později r. 1750 dal slovutný děkan Berghauer opraviti vížku, jež novou bání a křížem opatřena jest. Za děsného řádění Prušáků, r. 1757 obléhajících Prahu, poněkud i kaple sv.-Martinská poškozena jest koulemi, namířenými na zkázu chrámu Páně kapitolního. Než pohroma tato nebyla velikou. Osudnější nehodou stal se rozkaz císaře Josefa II., kterým i na Vyšehradě „zbytečné kaple“ Rodičky Boží a sv. Martina církvi odcizeny, zavřeny a do rukou c. k. vojenského eráru odevzdány jsou. – Za poslední této doby stala se kaple sv. Martina vojenským skladištěm a sloužila také za dílnu, v kteréžto střelné náboje připravovali. – Po roce 1850 našlo se příhodnější místo k zhotovování nábojů. Rovněž tak shledáno, že se kaple starověká nehodí za vojenské skladiště. Za takých okolností bývalá svatyně dána jest do nájmu chudákům, kteří úpravou svojí a bezohledným užíváním byli by významný pomník českého stavitelství a vzácnou památku církevního života dříve nadání proměnili v hotovou zříceninu.

Osudná nedaleká záhuba, jež památné kapli sv. Martina hrozila, buď Bohu chvála, odvrácena jest opět toliko kapitolou Vyšehradskou. Prvé kroky a pokusy o zachování vzácné stavební a církevní památky staly se r. 1871 nynějším proboštem, který z vůle společné a jménem kapitoly sepsal a podal k dotyčným c. k. vojenským úřadům žádost, aby řečený památný chrámec sv. Martina opět navrácen byl kapitole a nanovo mohl státi se tím, čím býval prvotně vedle vůle svého zakladatele. Avšak prve, než mohla prosba tato vyřízena býti, šlechtetný vrchní velitel c. k. vojska v Čechách, generál hr. Huyn odebral se z Prahy; nástupcem jeho učiněn jest generál svob. pan Koller. Za těžkých časů, kteréž pak nastaly, nebylo hrubě snadno památnou kapli získati pouhým navrácením aneb darováním. A tak prodloužilo se vyjednávání mezi kapitolou a c. k. ministerstvy až do r. 1873, kdežto se kapitola Vyšehradská uvolila, že chce chrámek sv. Martina řádně koupiti. Tehdy ustanovilo c. k. finanční ministerstvo zákupní cenu 500 zl. Probošt a kapitola zaplatili žádané peníze, načež r. 1875 dne 26. května kaple sv. Martina řádně odevzdána jest kr. kolleg. kapitole Vyšehradské.

Nechce se nám vypisovati, kterak vypadal starobylý chrámek r. 1875. Na spoustu, která se tu jevila před očima, nebylo lze hleděti bez bolesti. I nastala pilná potřeba důkladné a nákladné restaurace. Těžká břemena, jež byla připadla na Vyšehradskou kapitolu, nedovolovala jí rukou přičiniti k žádoucímu a nutnému dílu. Za takých okolností ohlásil se vys. důst. pan František Kočí, kanovník vyšehradský, že chce sám z vděčnosti k Bohu výhradně svým nákladem důstojně obnoviti vzácnou svatyni, aby co možná nejdříve mohla zase býti, čím po mnohé věky bývala předkům našim. Takové obětovné osvědčení potkalo se s povděčným uznáním. Šlechetný dobrodinec, sám jsa milovníkem umění, nemeškal uvázati se v záslužné dílo. Za rádce propůjčil se mu výtečný archeolog český a slovutný architekt p. Baum. Podle návrhu znamenitého tohoto umělce nabyla kaple sv. Martina důstojné tvářnosti v každém ohledu. – Zazděná a zohavená okna vypadají opět, jak prvotně bývala; v apsidě na severní straně nové okénko se prolomilo; všecky stěny a klenby, důkladně opravené, novou omítkou uvnitř i vně jsou opatřeny; novým románským portálem na jižní straně a dveřmi dubovými nahražen bývalý zazděný vchod na straně západní, kterýž za příčinou silnice stal se nadobro nepřístupným. – Rozumí se samosebou, že i střecha spojená s klenbou musila býti obnovena. Nejinak bylo při sloupcích v lucerně, kteréž jsouce zpuchřelé nahraženy čtyřmi novými. Nad opravenou vížkou vztyčen nový pozlacený kříž, vynikající ze zlacené báně, do kteréž s českým dodatkem o nynější opravě vloženo zase, což v ní bývalo z časů Berghauerových. Konečně do vížky zavěšen jest zvonek na počest sv. Martinu, ulitý zvonařem pražským p. Dipoldem.

Pěkným románským portálem (– užito při něm motivů ze starobylého kodexu Vyšehradského –) vešedše do chrámku, mile překvapeni jsme veškerou vnitřní úpravou. Země pokryta jest cementovými dlaždicemi a stěny lahodí duši malbou přiměřenou slohu románskému. – Milé světlo vniká do svatyně okny, opatřenými sklem katedrálním a sítí drátěnou. Okrouhlá loď chrámová dělí se od presbyteria stupněm mramorovým. Pěkný oltář, vyzdvižený v presbyteři, spočívá na sloupcích ze sliveneckého mramoru. – Na mramorové ploše jest podstavec, ozdobený symboly 4 sv. evangelistů a oznakou lásky Spasitelovy – obrazem pelikána, krví svou lačná mláďata krmícího. Ozlaceným křížem uprostřed podstavce dovršena jest důstojně podstatná ozdoba oltáře. Mosazné svícny pod křížem útvarem svým dobře hodí se k celku. Nad oltářem na stěně apsidy jeví se před námi obraz sv. Martina, stojícího s celou velebou duše, ana unáší se k Bohu. Výše na ozlacené klenbě viděti Spasitele, an maje po pravé i levé ruce angely, rukou pozdviženou uděluje požehnání. – Jeden i druhý obraz jest uměleckým dílem p. J. Heřmanovým, který jsa odchovancem vysoce zasloužilého mistra Hellicha, štětec svůj věnuje posvátné malbě.

Všeliké okrasy tyto, provedené vedle návrhu p. Baumova, dosvědčují, jak výborně naši umělci umějí šetřiti pravidel krasoumných a s jakou láskou v důstojné roucho nové odívají dávnověké stavební památky české. Šlechetný p. baron Alexander Helfert, vysoce zasloužilý předseda c. k. ústřední komise pro zachování stavebních památek v říši rakouské, za posledního pobytu svého v Praze jsa také na Vyšehradě, s patrnou radostí uznával zásluhy všech, kdož přispěli k vykonání zdařilého díla. A tak nezbývá také nám leč s potěchou a díkem hleděti na obnovený chrámek sv. Martina. Nemalou zajisté potěchou blaží to srdce křesťanské, vidí-li, že vyklizeny jsou neplechy z bývalé svatyně; dáno-li mu na místě, svatém pobožným předkům našim, opět viděti oltář připravený k nejsvětější Oběti a opět vítati Beránka Božího, jenž snímá hříchy světa; možno-li mu doufati, že obnovenou svatyní obnovovati, utvrzovati a rozhojňovati se bude moc víry a lásky Boží.

A co se díků dotýče, každý upřímný milovník posvátného umění, každý věrný Čech milerád uzná nevšední zásluhu, kterou se šlechetný původce důstojné obnovy a okrasy, vys. důst. p. kanovník Fr. Kočí oslavil. – Nevšední zásluha tato jest ovšem tím patrnější, čím zpustlejší byla památná kaple, čím znamenitějšího třeba bylo nákladu, čím důstojněji a důkladněji provedeno jest žádoucí dílo. A proto směle říci můžeme, že jediným činem tímto již obětovný obnovitel drahocenné svatyně nabyl práva, by jméno jeho mezi zasloužilými o slávu posvátného Vyšehradu horliteli s úctou a vděčností bylo připomínáno. – Ostatně náleží-li kapitole Vyšehradské z toho dík, že za těžkých časů nešetřila kroků a obětí pro zachování ohroženého chrámce, nelze méně děkovati tomu, kdož nelituje časného zboží, podnikl nesnadnou úlohu a urychlil dobu, kterou na staroslavném Vyšehradě obnoví se pocta náležitá velikému divotvorci, blahoslavenému apoštolu katolické Francie. – Všemohoucí Bůh ráčiž mu to hojně odměniti svou milostí před i za hrobem!

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!