Pátrání po zmizelém Vyšehradu na obrazech rudolfínských mistrů

Vyšehrad coby jedno z nejvýznamnějších českých sídel přitahuje od nepaměti výtvarné umělce. První hodnověrné kresby či grafiky pocházejí už z rudolfínských dob a kromě estetického zážitku poskytují též cenné údaje historikům či archeologům.

 

Málokterá postava českých dějin se těšila pověsti většího milovníka umění, než jakým byl císař Rudolf II. Když v roce 1583 přesídlil z Vídně do Prahy, soustředil v české metropoli své bohaté sbírky a zaměstnal množství dvorních umělců a řemeslníků. Někteří z nich přirozeně našli zalíbení i ve starobylém Vyšehradu a podali nám cenné svědectví o jeho tehdejší podobě.

 

Vyšehrad byl tou dobou v ruinách, do nichž ho uvrhlo husitské plenění v roce 1420. Následujících dvě stě let pak žádnému panovníkovi nestálo za to, aby někdejší vyšehradskou slávu znovu pozvedl. Až roku 1653 byla započata výstavba barokní pevnosti, která natrvalo změnila někdejší tvář Vyšehradu z éry Přemyslovců a Lucemburků. Ještě před příchodem vojenských architektů a stavbou vysokých hradeb ovšem na Vyšehrad zavítali rudolfínští umělci a zachytili to, co viděli.

 

Jiljí Sadeler

Vůbec největší výpovědní hodnotu má dvojice grafik, pod kterými je podepsán dvorní Rudolfův rytec Jiljí Sadeler. Pocházel z významného vlámského ryteckého rodu a v Praze strávil přibližně polovinu života. Počátkem 17. století vydal tiskem Pohled na Prahu z Petřína podle předlohy Philippa van den Bossche. Dílu se přezdívá Velký Sadelerův prospekt a zobrazuje pražské panorama v natolik drobných detailech, že lze identifikovat jednotlivé postavy na ulicích.

Tehdejšímu Vyšehradu na prospektu vévodí mohutná brána Špička, pod níž se směrem ku Praze rozkládá vyšehradské městečko. Sadeler označil důležité stavby čísly, což výrazně usnadňuje orientaci. Snadno tak odhalíte kapitulní baziliku sv. Petra a Pavla, kostel sv. Jana Stětí nebo rotundu sv. Martina. Bez čísel naopak zůstaly trosky královských paláců Karla IV. nad vltavským srázem.

 

Přibližně ve stejné době jako Velký prospekt vydal Jiljí Sadeler tiskem také druhou vyšehradskou rytinu. Ta však byla dlouho přehlížena a označována spíše za jakousi romantickou Sadelerovu představu, než za kresbu odpovídající skutečnosti. Možná k tomu přispěl i fakt, že dotyčná grafika vyšla jako součást rozsáhlejšího alba s rytinami římských antických ruin. Teprve až novodobí historici plně docenili význam menší veduty, když si uvědomili, že věrně zachycuje bývalou vyšehradskou akropoli při pohledu od východu k západu. Lze na ní identifikovat zbytky královských paláců a karolinských hradeb, v pravé části se pak nalézá kapitulní bazilika a zpod kopce vykukuje věžička kostela sv. Alžběty.

Díky Sadelerovi si dnes dokážeme udělat relativně ucelený přehled o Vyšehradu před čtyřmi sty lety. Je však škoda, že se autor věnoval převážně celkové situaci, takže většinu staveb vyvedl v miniaturním měřítku. Naštěstí se ale našla hrstka Sadelerových souputníků, kteří zaznamenali i detailnější pohledy na některá zákoutí.

 

Paulus van Vianen

Prvním z nich je nizozemský zlatník a medailér Paulus van Vianen, který v Praze působil během let 1603–1613. Z té doby se dochovaly i některé kresby a skici z Vianenových toulek Prahou. S přihlédnutím k Vyšehradu lze přikládat největší význam nenápadné kresbě ze sbírek maďarského Szépmüvészeti Múzeum. Představuje nám situaci na západní straně Vyšehradu v realističtějším duchu, než jak tomu bylo u Sadelera.

Lavírovaná perokresba je sice věkem notně zašlá, přesto zřetelně zobrazuje vyšehradský skalní ostroh se zříceninou tzv. Libušiny lázně. Na hraně skaliska se k nebesům vzpínají ruiny jedné z palácových staveb Karla IV. a vůbec nejvýše ční hranolová věž v severozápadním nároží vyšehradské akropole.

 

To, co na kresbě vypadá jako průchozí branka se špičatým portálem je ve skutečnosti renesanční věžice, která střežila stezku do Podskalí. Ta vedla podél dřevěného plotu strmě dolů z hradiště. Při levém okraji kresby pak vystupuje sotva zřetelný obrys dvou dalších věží, které udělaly historikům asi největší radost. Zatímco Jiljí Sadeler je na svém prospektu umístil o něco dál do hradiště, teprve znovuobjevený Vianenův pohled je pomohl správně lokalizovat. Díky tomu je pak archeologové mohli ztotožnit s konkrétními nálezy.

 

Roelandt Savery

Třetím do party rudolfínských mistrů, kteří se mihnuli Vyšehradem, byl Roelandt Savery. Vlámský malíř si liboval ve fantaskních krajinomalbách, nezřídka zaplněných exotickou zvířenou. Ostatně, díky Saverymu máme dnes velmi jasnou představu o podobě vyhynulého blbouna nejapného, jehož jeden exemplář byl kdysi součástí Rudolfova zvěřince.

 

Ačkoliv výjevy na Saveryho plátnech se zdají být zasazené do imaginárních světů, autor pro ně hledal inspiraci ve svém nejbližším okolí. Rád si skicoval různé rázovité chatrče, zurčící potoky nebo rozeklaná skaliska, z nichž pak kolážovitě skládal finální obrazy. A tak není divu, že pozorný divák objeví v Saveryho dílech také mnoho pražských odkazů.

Mimo jiné Saverymu vděčíme za zpodobnění vyšehradské rotundy sv. Martina v její původní románské podobě. Perokresba vznikla kolem roku 1610 a dnes je majetkem newyorské The Morgan Library. Autor na rotundu hleděl od severu a zachytil ji včetně přilehlé roubené usedlosti, která zanikla až při výstavbě nové táborské silnice kolem roku 1840. Do té doby míjela cesta rotundu po opačné straně, jak si můžete povšimnout i na Saveryho kresbě.

 

Bez zajímavosti není ani to, že do zdí rotundy bylo vsazeno několik loukoťových kol od vozu – pravděpodobně jako magické ochranné prostředky. Totéž lze vysledovat i v případě sousední stavby. Vlevo v pozadí pak vykukuje kostelní vížka, která však nemá oporu ve skutečnosti. S největší pravděpodobností tedy šlo o Saveryho uměleckou licenci.

Vyšehradská rotunda, byť ne v takových detailech, se objevila ještě na několika dalších Saveryho dílech. Například na eklektické malbě Pokušení Krista na svahu hory s výhledem na Prahu, kde ji autor dokonce vyjmul z Vyšehradu a umístil o něco jižněji zhruba do oblasti Zlíchova. A při znalosti výše popsané skici se nabízí otázka, zdali se vyšehradská rotunda nenachází též na obrazu Orfeus hrající zvířatům ze sbírek Národní galerie v Praze. Válcovitá stavba se totiž rotundě v mnohém podobá a je zachycená ze stejného úhlu. Jde však o pouhou spekulaci, pro kterou schází hodnověrnější doklad.

 

Pieter Stevens

Podobně kreativně jako Roelandt Savery si počínal i jeho holandský kolega Pieter Stevens. Na své malbě Noc z roku 1605 rozdělil vyšehradská skaliska spravedlivě mezi oba břehy Vltavy a rotundě přisoudil místo v podhradí. Zatímco na levé straně obrazu poutají pozornost ruiny královského paláce podobné jako u Sadelera a Vianena, vpravo je zpodobněn střep hradební věže, která pravděpodobně stávala na východní straně vyšehradského hradiště.

Je až s podivem, jak rozdílně přistupovali rudolfínští umělci ze stejného okruhu k zobrazování skutečnosti. Někteří toužili po co nejvěrnějším zachycení reality, jiní se nebáli popustit uzdu fantazii a budovat na plátnech fantastické světy. Také z toho důvodu je potřeba staré obrazy Vyšehradu podrobovat kritické analýze a konfrontovat je s historickými plány nebo archeologickými nálezy. Jedině tak mohou prohloubit naše znalosti o dobách dávno minulých.

 

Při psaní článku jsem vycházel ze studie Petra Uličného „Vyšehrad v době Karla IV. a Václava IV.“, která vyšla ve sborníku Staletá Praha 01/2017. Celý text si můžete přečíst na tomto odkazu.

 

---

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!