Objev neznámé grafiky Vyšehradu, díl druhý

Před pár měsíci jsem na těchto stránkách zveřejnil svůj objev dosud neznámé grafiky Vyšehradu z počátku sedmnáctého století. Respektive svěřil jsem se s domněnkou, že by tomu tak mohlo být. Jak se od té doby vyvinulo mé další bádání?

 

Grafika pochází z roku 1607 a vyryl ji Jiljí Sadeler podle předlohy Pietera Stevense. V dalším textu ji proto budu označovat jako Stevensovu. Dle mého úsudku zobrazuje pohled z Vyšehradu ke Smíchovu, čemuž by nasvědčoval fragment Libušiny lázně, Vltava pod skalou a Kapitulní ostrov v místech současné Císařské louky.

 

Krátce po zveřejnění původního textu jsem oslovil několik vědeckých autorit, které mají k tématu blízký vztah. Mezi prvními byli archeologové Bořivoj Nechvátal a Ladislav Varadzin. Oba se ve vyšehradské ikonografii vyznají jako málokdo jiný. Ostatně pan Nechvátal je autorem knihy Vyšehrad pohledem věků, která v osmdesátých letech důkladně zmapovala historická vyobrazení této oblasti. Nicméně se zmíněnou Sadelerovou grafikou se oba odborníci setkali poprvé.

Pieter Stevens, Aegidius Sadeler – Pohled z Vyšehradu
Pohled z Vyšehradu na grafice Sadelera podle Stevense z roku 1607. (Saint Louis Art Museum)

Přikláněli se k názoru, že by mohlo jít o vyobrazení Vyšehradu. Stejně jako mně jim ale vrtala hlavou skála s kostelem na protějším břehu Vltavy. „Přijde mi, že návrší se sakrální stavbou je příliš vysoké, příkré a zjevně skalnaté, což na Smíchově, myslím, nebylo,“ napsal mi Ladislav Varadzin. A dodal: „Víte ale, že pokud nešlo přímo o veduty nebo pohledové plány, mohli grafikové kombinovat skutečné motivy z různých míst do jednoho obrazu podle své fantazie nebo uměleckého záměru.“

 

S ohledem na tento fakt jsem od Ladislava Varadzina dostal dva tipy, o jakou stavbu by se případně mohlo jednat. Buď o zlíchovský kostelík sv. Filipa a Jakuba, anebo o zbraslavský kostel sv. Havla. Pro druhou variantu by hovořil zachycený soutok Vltavy s jiným přítokem – v tomto případě domnělou Berounkou – napravo od diskutované skály.

 

Snažil jsem se stůj co stůj sehnat jiné dobové veduty či mapy, na kterých by byl zachycen jihozápadní okraj tehdejší Prahy. Byl jsem přesvědčený, že konfrontace s nimi by mohla pomoci záhadnou stavbu identifikovat. A skutečně! Když nevíte, kudy kam, obraťte se na Václava Hollara. Mistr drobnokresby zvěčnil okolo roku 1650 na dvou svých grafikách zlíchovský kostelík. A při podrobném srovnání lze najít nápadnou shodu se Stevensem. Tomuto vysvětlení by nahrávalo i to, že Zlíchov je z Vyšehradu velice dobře vidět. Autorovi tak stačilo, aby se při kreslení v jeden moment mírně pootočil a do „příliš fádní“ smíchovské scenérie vsadil poutavější element ze sousedství.

Václav Hollar – Praha
Pohled na Prahu od Václava Hollara z první poloviny sedmnáctého století s vyznačeným kostelem sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově. (Archiv hl. m. Prahy)

Dalším expertem na slovo vzatým, kterého jsem požádal o konzultaci, byl historik a archivář Jiří Lukas z Muzea hlavního města Prahy. Také on mi vyšel nebývale vstříc a ochotně mi zapůjčil odbornou literaturu na téma rudolfínského umění. Daleko platnější mi však byly jeho osobní postřehy.

 

Na grafice ho nejvíc zaujal pozůstatek tzv. Libušiny lázně – tedy pobořená zeď s několika okny zhruba uprostřed skály. Pro Vyšehrad jde o jedno z poznávacích znamení, které přitahuje pozornost jak svým umístěním, tak nejasným účelem. Na obrazech rudolfínských mistrů se Libušina lázeň objevila vícekrát – namátkou u Paula van Vianena nebo Philippa van den Bossche. V obou případech šlo ovšem o pohled ze severu, potažmo severozápadu. Jiří Lukas si proto chtěl potvrdit, zda se Libušina lázeň uplatňovala stejně neopominutelně i při pohledech z jihu.

 

V tu chvíli jsem zklamaně namítnul, že si nevybavuji žádný jižní pohled na Vyšehrad, který by vznikl před rokem 1850. Nejspíš takový ani neexistuje… To byl okamžik, na který pan Lukas čekal: „Ale existuje!“ Načež spěšně odkráčel do své kanceláře, odkud se vítězoslavně vrátil s mohutnou bichlí. Kniha, kterou bezpečně zabijete medvěda, se jmenuje Pražské veduty 18. století. Najdete v ní pečlivý soupis pražských vyobrazení z té doby s malými náhledy. A mezi nimi také list z roku 1714, zachycující příjezd arcibiskupa Františka Ferdinanda Khünburga do Prahy.

Pražské veduty 18. století
Obálka knihy Pražské veduty 18. století od autorů Lukase a Přikrylové.

Na rytině je vidět procesí několika desítek kočárů a mnoha set koní, které od jihu míří ku Praze. Bohužel knižní náhled je natolik titěrný, že na něm není možné rozeznat drobnější detaily. Proto jsem se objednal do depozitáře MHMP, abych se pokochal originálem. Ovšem dočkal jsem se zklamání. Ačkoliv rytina je skvostně provedená, její autor zacházel s pražskými reáliemi vcelku volně. Zejména pravý břeh Vltavy se mu zle nevyvedl, takže procesí vjíždí na Vyšehrad nikdy neexistující branou z Podolí. Libušina lázeň se pak na vyobrazení vůbec nenachází.

 

Měl jsem ale štěstí, že v depozitáři byl osobně přítomný také Jiří Lukas. Vzpomněl si totiž ještě na jiný, důvěryhodnější jižní pohled na Vyšehrad – reverzní stranu intronizační medaile vyšehradského probošta Česlava Gottharda Schaffgotsche z roku 1769. Tato pamětní mince ukazuje Libušinu lázeň ve vší její nádheře. Pravda, ražba vznikla až o dobrých sto padesát let po Stevensovi, ale i tak jde o další podpůrný kamínek do mé teorie.

Intronizační mediale probošta Schaftgotsche
Intronizační medaile probošta Schaffgotsche s jižním pohledem na Vyšehrad s Libušinou lázní.

Jako poslední cíl jsem si vytýčil ztotožnění vltavského přítoku ze smíchovské strany. Přijmeme-li úvahu, že Stevens na Smíchov vložil zlíchovský kostelík, pak můžeme vyloučit Varadzinovu domněnku, že by oním přítokem mohla být Berounka. Geograficky by umístění toku naopak odpovídal Motolský potok. Ale co ta nádrž s několika loďkami?

 

Vzal jsem si na pomoc staré mapy Prahy. Obzvlášť nápomocny mi byly vojenské plány, vzniknuvší během francouzského a pruského obléhání Prahy v průběhu osmnáctého století. Na několika z nich je na motolském potoce těsně před jeho ústím do Vltavy zřetelně vyznačená jedna nebo dokonce dvě nádrže. Zda se jednalo pouze o napajedla pro dobytek, anebo o rybníky, na kterých se dalo rybařit, z map bohužel vyčíst nedokážu. Navíc opět upozorňuji, že mapy vznikly zhruba sto padesát let po Stevensovi. Situace začátkem sedmnáctého století mohla být v mnohém odlišná.

Motolský potok
Motolský potok s vyznačenými nádržemi na třech různých mapách Prahy z let 1742, 1757 a 1780. (Archiv hl. m. Prahy)

Pan Jiří Lukas se mě snažil přesvědčit, abych o svém objevu napsal odborný článek. To s radostí přenechám odborníkům, kteří se lépe než já vyznají ve všech náležitostech poznámkového aparátu a správného odkazování na historické zdroje. Tímto tedy objev „házím do placu“ k profesionálnějšímu zpracování a případné polemice.

 

Osobně se přikláním k závěru, že Stevens, potažmo Sadeler se skutečně inspirovali vyšehradskými reáliemi. Grafiku však nelze považovat za hodnověrné zobrazení skutečnosti, přičemž není možné určit ani míru autorské licence. Přesto si myslím, že pro další bádání o vyšehradské minulosti je dobré o grafice vědět a brát na ni zřetel. Třeba jednou pomůže odhalit víc, než jsem z ní dokázal vyčíst já svýma očima.