Nuselské století v hotelu Union

Josef Rejzek představuje třetí generaci hoteliérské rodiny Rejzkových, která vybudovala a déle než sto let provozovala nuselský hotel Union na Ostrčilově náměstí. Ve svém vyprávění vzpomíná na svého podnikavého dědečka, staré Nusle a život strávený v hotelu.

 

Dědeček a babička Rejzkovi byli z anglického pohledu „poor people“, kteří přišli do Prahy a tvrdě dřeli, než se dopracovali ke svému majetku. Babička Anna pocházela z Keblic. To je u Litoměřic, takže byla dokonce i říšskou občankou. Dědeček Josef se narodil v Psinicích u Libáně a v nedalekých Vokšicích se vyučil sládkem. Tenkrát se chodilo na vandry, takže i on šel na zkušenou. Dle babiččina zápisu byl nejdřív v Krušovicích a potom skončil v Praze. Sládků bylo hodně, ale on byl z venkova, takže uměl i s koňmi. Rozvážel tedy pivo. A jak jezdil po Praze, seznámil se s babičkou. Myla tehdy nádobí kdesi v Karlíně.

 

Jednoho dne přišel za dědečkem někdo z majitelů firmy, u které pracoval, a řekl: Pane Josef, vy jste takový svědomitý člověk, nechcete do pronájmu hospodu? A tak děda šel za babičkou a povídá: Anna, nedali bychom to spolu dohromady? Dali to dohromady a pak bydleli nějaký čas v Karlíně, odkud je ale vyplavila velká voda.

 

Přestěhovali se tedy na Žižkov a dědeček byl dlouhou dobu nájemcem žižkovské Bezovky. To byla opravdu legendární a považovaná restaurace, kterou pak bohužel ve 30. letech zbořili. Kolem roku 1905 si pak dědeček pronajal restauraci Pod Vítkovem.

Žižkovská Bezovka v době, kdy ji provozoval Josef Rejzek.

Už během nájmu Bezovky, v roce 1894, koupil dědeček pozemek na Královských Vinohradech, na tehdejší Jungmannově třídě. Stál ho 6831 zlatých, což byla závratná suma. Kráva byla tenkrát za 10 zlatých. Plánoval zde výstavbu třípatrového domu s velkou restaurací, ale nakonec svůj plán uskutečnil v Nuslích.

 

Podle babiččiny rodinné poznámky dal můj dědeček v propršeném létě 1906 první zálohu 20 zlatých panu architektu Jaroslavu Benediktovi, který stavěl krásné secesní domy. O čtyři roky později pak byl dědeček zapsán do obchodního rejstříku na Královských Vinohradech coby majitel hotelu. To znamená, že hotel Union už v roce 1910 stál, byl zkolaudován a fungoval.

 

Na skládce za hradbami

Do druhé poloviny 19. století ležely Nusle za hradbami města, takže se tam vyvážely odpadky a popel z Prahy. Domy se pak musely zakládat tam, kde už bylo podloží pevné, aby se stavby nepropadaly. Když jsem hotel rekonstruoval, věnoval jsem dost péče průzkumu a stavební sondáži, protože ve skutečnosti stojí na zhutnělé skládce.

 

Sto metrů od hotelu byla hradební zeď, která ve své historické podobě přetínala celé údolí a stoupala vzhůru, kde navazovala na vyšehradskou pevnost. Kvůli tomu, že hotel stojí za hranicí bývalé Prahy, schází mu dneska zhruba sto metrů do památkové rezervace UNESCO.

Hotel Union krátce po dostavbě.

Pamatuji si ještě, jak dole u Botiče stával původní akcíz, tedy celnice. Byl to malý nízký domek. Měl asi 15 metrů délky a bydleli v něm lidé. Přežil na svém místě až do půlky 60. let, než ho zbourali.

 

Dědeček se prý za první světové války bavil tím, že když přijel z lovu na Masarykovo nádraží nebo na Těšnov a vezl si zastřeleného zajíce, kterého měl proclít, nechal zajíce před akcízem pohlídat svým loveckým psem. Prošel jakoby nic, pak písknul na psa, ten popadnul zajíce a proběhl s ním celnicí. Celníci ho honili a pak k nám večer přišli na pivo.

 

Náměstí, na kterém hotel stojí, se od roku 1950 jmenuje Ostrčilovo. To podle Otakara Ostrčila, hudebního skladatele a kapelníka Národního divadla. Před Ostrčilovým se jmenovalo Hašlerovo. A také Přemyslovo.

 

Mladší bratr hotelu

Funkcionalistický dům naproti u trati patřil také mému dědečkovi. Nechal ho postavit roku 1928 podle návrhu architekta Františka Matějíčka. Říká se mu Penzión. Penzión měl a dodnes má číslo popisné 789. Svým půdorysem připomíná piáno, protože se podél trati mírně rozšiřuje. Má průjezdný dvorek asi čtyřmetrové šířky. V nižší části domu jsou garáže a nad nimi terasa, na které měl dědeček vanu. Svítilo-li sluníčko, lehl si do ní. Za války chovala babička na terase husy a slepice a na dvoře hotelu prasata.

 

Děda zemřel roku 1941, takže jsem ho vůbec nepoznal. Narodil jsem se až o rok později. V tu dobu se majetek předával formou postupní listiny. Po dědovi tedy nastoupil táta, ale oficiálně měla poloviční podíl v hotelu babička, tatínkova maminka. Babička se dožila i bolševiků a zemřela roku 1956 ve věku skoro devadesáti let. Dostala za odměnu 193 korun důchodu. Měla v  Penziónu velký hoteliérský byt, ve kterém asi dvě místnosti pronajímala. Byla to velmi pracovitá dáma.

Penzión na protilehlé straně Jaromírovy ulice.

V hotelu jsme měli byt přímo nad recepcí. Bydleli jsme v něm do roku 1962, než nás bolševici vyhodili. V roce 1959 hotel ukradli, předtím ho jenom zabavili. Tatínek tam dokonce nějakou dobu dělal národního správce, ale radši odtamtud utekl. Říkal, že se nenechá zavřít.

 

Jsem ročník 1942, a tak zavzpomínám, co bylo v Penziónu, když jsem byl mlád. Hned na rohu v přístavku, co je terasa, byla Česká spořitelna, pan Gregor. Vedle byla cukrárna. Cukrář se jmenoval Volek a měl ve sklepě pec na pečení korpusů na dorty, kterou jsem pak boural. Dál tam byla mlékárna – pamatuji na paní Smolíkovou, kterak nalévala mléko z konví. A pak prádelna a parní mandl pana Nováka.

 

Zažil jsem i měnovou reformu, kdy před Českou spořitelnou stála fronta, jako by tam dávali něco zadarmo. To bylo za Antonína Zápotockého v roce 1953. Vzali to tenkrát jedna ku pěti, vklady jedna ku padesáti. Zlodějina světového kalibru. Horší, než když čeští králové dělali změny v kutnohorské ražbě. Lidé honem nakupovali a nám pak doma dlouho visel věnec buřtů. Ty po čase uschly a byly úžasně dobré!

 

V sousedním domě – teď je ten krám uzavřen – býval legendární místní švec jménem Tlamicha. Což byl velice zajímavý pán. Pamatuji si ho jako prošedivělého starce s nakroucenými kníry. Pracoval snad až do osmdesátých nebo devadesátých let, a bolševik ho nechal na pokoji. Boty opravoval báječně.

 

Hečl, Česnek, Netušil

Vzpomínám si, že i část hotelu jsme pronajímali. Býval tam fotoateliér pana Hečla. Krásně fotil. Na půdě hotelu jsme jako malí nacházeli vyhozené fotoaparáty a kamery. Pro nás děti to bylo úžasné, protože jsme to mohli studovat. Byly v tom takové velké čočky, adjustované v plechovém pouzdru. Nějakou jsem, myslím, rozbil.

 

Kousek od hotelu bývala dřevěná budka, kde se prodávaly noviny. Tuto budku spravoval či obsluhoval kamelot pan Matějka. Což byla také pozoruhodná místní postava. My jsme odebírali Lidovou demokracii a on nám ji balil do Rudého práva. To se tehdy tak ukrývalo, abychom zbytečně nepřišli do řečí.

Hotel Union na pohlednici ze 30. let.

Tramvajová zastávka původně stála až skoro na rohu. Podařilo se mi ji přesunout o kus dál, aby to tolik neskřípadlo před hotelem. Samozřejmě až v roce 1992, rok po restituci. Považuji to ze jeden z mých největších projektantských výkonů. Posunout tramvajovou zastávku v Praze není žádná sranda.

 

V sousedním domě byl koloniál a tam prodával nějaký pan Netušil. Silný, velký muž, ale hbitý, rtuťovitý prodavač. Mám z toho takové dětské zážitky. Třeba přišla jistá židovka a říkala: Já bych prosila dva zelené okuráty. A pan Netušil zašveholil svým hlasem: Dáme dva zelené okuráááty! A šoupnul jí to na váhu.

 

Kousek dál byla Elektra – žehličky, spirály. V ní nějakým způsobem přežil pan Rybák. Pak bylo papírnictví, Kraftovi. Ještě dál byl krejčí Pepa Česenek. A na rohu pak řeznictví. Říkalo se U Slabejch. Prodávala tam paní Slabá.

 

Tam, kde je dnes podchod pod tratí, byl původně přejezd se závorami. Naproti Penziónu přes trať stával domek vechtra, který zdvihal šraňky. Ten byl zbourán asi v roce 1991. V těch místech se natáčel film s Janem Werichem, ve kterém vypráví o Praze a o mašinkách. Stojí přitom přímo před Penziónem. Točilo se to někdy kolem roku 1972, kdy hotel vypadal nejhůř. Bolševici ho přepatlali nějakou fasádní barvou, která na to vůbec neměla přijít. My jsme ji pak dostávali tryskou pracně dolů.

 

Botič je dnes zatrubněn už od tramvajové trati v ulici Na Slupi. Za mého mládí byl zatrubněn až od konce Neklanovy ulice, takže jsme tam jako děti často lezli. Z ulice Horská vedly schody přímo ke vstupu do kanalizace, kde se odehrávaly různé zábavy jako například topení třídní knihy. Během léta jsme v podstatě každý den chodili Botičem ze školy. Dneska je to všechno zaklenuté a vede tam vozovka.

 

Samozřejmě nesmím zapomenout ani na vyšehradské hradby. Když jsem byl malý, kolem roku 1950 se tam objevil nápis „Věrni TGM. Do boje!“ Hned přispěchali hasiči a přemalovali to. Pak tam pro změnu nějací aktivisté napsali „Ať žije J. V. Stalin!“ Dlouho byl pokoj a až po revoluci se objevilo „Stop mocenské totalitě“. Asi v roce 1991, kdy jsme hotel získali v restituci zpátky.

 

Ono nám tu hoří!

Při rekonstrukci v roce 1992 jsem hotel zničil, respektive pan stavitel Štípek. Jinak bych totiž rekonstrukci a provoz nezaplatil. Odstranili jsme například vitrážová okna, která jsem potom zase různě poskládal. Osobně jsem boural troje kachlová kamna. Mám z nich kachlíky na chalupě v domnění, že to někdy zužitkujeme. Spíš to budu muset rozbít. Bylo tam několik parádních kachlů – třeba reliéf hlavy, řekl bych řeckého typu. Ten byl ve světle hnědé tónině, další dvoje kamna byla tmavě zelená.

 

V hotelu se pravděpodobně historicky svítilo plynem, protože do každého pokoje byla u stropu zavedená trubka. Během rekonstrukce mi jednou v neděli volají řemeslníci: Pane Rejzek, nevíte, kde je uzávěr plynu? Ono nám tu hoří! Představte si, že to staré potrubí bylo tak kvalitní, že dlouhé desítky let sloužilo vlastně jako plynojem. Jak bylo stále natlakované, tak jakmile ho dělník prořízl rozbrušovačkou, začalo u stropu hořet. Přitom naši zavedli kolem roku 1920 elektriku, takže od té doby se plynem nesvítilo. Je vidět, že dřív se pracovalo velmi pečlivě a zařízení bylo kvalitní.

Nuselské údolí zkraje 20. století ještě bez hotelu Union. U železničního přejezdu je vidět bývalá vechtrovna.

Při rekonstrukci jsem jakožto zkušený projektant nechal udělat zpětné šoupě na kanalizaci a čerpadla na čerpání spodní vody. Když pak v roce 2002 přišla povodeň, prostě jsme zavřeli zpětné šoupě. Když začala stoupat spodní voda, zprovoznili jsme čerpadla. A když voda stoupala dál, tak jsme při největším vzdutí nakoupili další čerpadla a odčerpávali vodu zpod výtahu. Celý systém jsem tehdy zdokonalil tak, že hotel nebyl o povodních vůbec zatopen.

 

Mnohem horší byl jeden desetiminutový déšť v Hostivaři v roce 2007. Zaplavilo to tenkrát Folimanku a Botič byl rozvodněný hůř než o povodních. V suterénu hotelu jsme měli hotový gejzír. Přívalové deště jsou velký problém.

 

Za mých mladých let byla ve sklepě, kde se skladovaly sudy, studánka. Jímka, ve které se vždycky zrcadlila voda. To byly ještě sklepy, do kterých se dával led. Z branického pivovaru anebo z ledáren.

 

Švabinského pletky

V hotelu kdysi býval myslivecký salónek s obrazy od Maxe Švabinského. Občas k nám chodil na pivo a někdy zůstal něco dlužen. Malíři to tak často dělali, že na oplátku něco namalovali. On nám kolem roku 1915 namaloval takové veduty. Ovšem jak se tam vařilo, kouřilo, smažilo a peklo, tušíte asi, jak to mohlo vypadat. Pamatuji si, že jsem je viděl ještě kolem roku 1950. Za bolševika pak zmizely.

 

Švabinský dokonce míval v hotelu milenku. Za svou první manželku si vzal Elu Vejrychovou, což byla sestra akademického malíře Josefa Vejrycha. Ten měl pro změnu za manželku Annu Procházkovou, do které se Švabinský zahleděl. Nastal velký společenský problém, rozvod atd. Švabinský si nakonec Procházkovou vzal, Vejrych se oženil s jednou ze svých žaček a všichni byli spokojení.

 

Občas využíval naše služby i Plzeňák Josef Skupa, ještě než se nastěhoval do Prahy. Skupovi se s mými rodiči dobře znali.

 

Mezi slavné hosty z novější doby pak patří Arnošt Lustig. Bydlel v Oldřišce. Tuším, že v čísle 6. Po revoluci chodíval k nám do restaurace, kde jsme mu dělali pomyšlení. Když přišel a nebyla hotová bramboračka, už jsme ji vařili. Říkal mi pane řediteli, a když jsem mu opáčil, že nejsem ředitel, ale majitel, on na to: Ale to mi neříkej, ty bejku. To byly ty jeho průpovídky.