Jakmile staré mozaiky jednou zmizí, nikdo už je znovu nevyrobí

Rozhovor s mozaikářkou a restaurátorkou Magdou Kracík Štorkánovou vznikl u příležitosti její návštěvy Vyšehradu, kterou jsem popsal v samostatném textu. Magdinou specializací a celoživotní vášní jsou umělecké mozaiky všeho druhu. Kromě restaurování a záchrany historických klenotů vytváří i působivá autorská díla. A protože jen málokdo v Česku se může pochlubit srovnatelnými znalostmi a zkušenostmi, využil jsem příležitost, abych Magdu důkladně vyzpovídal.

 

Jak se umělecká mozaika definuje? A co všechno do ní spadá? Řadí se k ní třeba i pražská mozaiková dlažba, nebo má nějakou užší specifikaci?

Záleží, jak široce to člověk vnímá. Za mozaiku by se dal považovat například i pixel art nebo některé počítačové hry. Fenomenální pražská dlažba je bezpochyby také takovou makromozaikou. Vlastně cokoliv, co se skládá dohromady z menších střípků nebo dílků. Pak ale existuje tenká hranice mezi uměleckou mozaikou a dekorací. V mozaikářském světě se tvrdí, že umělecká mozaika je v podstatě záležitostí dvacátého století, kdy autoři začali svoje díla sami navrhovat, tvořit a signovat. Nejedná se už o dílenské zpracování, typické pro předešlé století.

 

Přitom technika mozaiky vznikla už ve starověku, to znamená před čtyřmi tisíci lety. A podle mě už tenkrát šlo o projev umění, o vyjádření hlubších myšlenek a potřeby tvořit. Nebylo to pouhé řemeslo. Pracovalo se s keramikou, kamenem, sklem. Dneska se do mozaik přidávají také různá zrcadla, mušle, perleť, knoflíky, pecky nebo kovy. Proto je obtížné dát jasnou definici. Nicméně klasická mozaika se tvoří ze sklosmaltů, což je opakní sklo – netransparentní a probarvené. A jedná se o mozaiku štípanou, poskládanou z malých tesser. Typicky kostiček nebo obdélníčků.

Říkáš, že se jedná o velmi starou techniku, která ve dvacátém století získala novou popularitu. Čím to bylo dané?

Především tím, že začala vznikat zmíněná autorská tvorba. Do té doby to byly hlavně obrázky svatých, portréty vlivných, sakrální motivy nebo veduty. A třebaže do nich autoři vkládali něco svého, šlo vesměs o dekorace. Ve starém Řecku a Římě se mozaiky často používaly k transkripcím maleb. Už tenkrát pochopili, že malby tolik nevydrží, nejsou tak odolné. A než je neustále restaurovat, udělali totéž v mozaice prostřednictvím kamenné, nebo později skleněné transkripce.

 

Pak se ale podívejme do dvacátého století. Například Gaudí začal s mozaikou pracovat naprosto odlišně. Využil její historii a materiály, ale znásobil potenciál v architektuře.

 

Souvislost s architekturou je u mozaik zjevná. Málokdy se s nimi člověk setká v galeriích nebo u někoho na zdi v obýváku…

Ale i to je celkem běžné. Například Chagall navrhoval kartóny i pro mozaiky menších rozměrů. Právě dvacáté století přišlo s tím, že mozaiku lze pojmout jako zcela samostatné dílo. Že nemusí být nutně součástí podlahy, šplhat po stěnách nebo pokrývat kupole chrámů. Ale že to může být suverénní dílo, třeba i mobilní obraz.

 

…který bude mít delší trvanlivost.

Doufejme. Pokud ho nikdo nevyhodí.

Vrátím se ještě do starších dob. Dokázala bys říct, jaká je nejstarší dochovaná mozaika na českém území?

Na to můžu odpovědět celkem bezpečně. Jde o mozaiku na katedrále sv. Víta, která vznikla v osmdesátých letech 14. století. Říká se o ní, že ji vytvořili benátští mistři, se kterými ovšem spolupracovali také čeští skláři. Karel IV. studoval v Itálii, měl ji procestovanou a na svých cestách viděl mnoho mozaik například v Ravenně a v Římě. Je pochopitelné, že chtěl mít něco podobného i v Praze. A tak s sebou přivezl zmíněné mistry.

Z technického hlediska se jedná o kombinaci sklosmaltů a kamene. Ovšem musíme vzít v potaz dnešní podobu mozaiky. Já z legrace říkám, že devadesát procent už není autentických. Tvoří je nějaký doplněk, který vznikal v dalších staletích. Mozaika byla v historii několikrát zcela zakrytá vápennou vrstvou, aby se ochránila v průběhu válek. Pak ji po roce 1880 sejmula innsbrucká firma Tiroler Glasmalerei a rozdělila na 270 dílů. Náš první mozaikář Viktor Foerster ji po víc než dvaceti letech restauroval a znovu osadil. Během té doby byla mozaika uložená ve sklepení Jiřského kláštera. A protože byla na klihových anebo škrobových lepidlech, představuju si, že musela nesmírně zapáchat, plesnivět a odlepovat se. Způsob, jakým je mozaika poskládaná dneska, už považuju za lehkou „fabulaci“ danou představivostí a zkušeností Viktora Foerstera.

Ty už jsi několikrát zmínila sklosmalty. Jakým způsobem se tohle sklo připravuje? A kde se vyrábí?

Dělá se dodneška hlavně v Itálii. Sklosmalty se vyráběly i u nás, ale tahle tradice po Sametové revoluci zanikla. V roce 1991 nebo 1992 byl podnik Mozaika pod Uměleckými řemesly rozpuštěn a zprivatizován.

 

Když dnes něco restauruji, jezdím zásadně do Itálie. Do benátské firmy Orsoni. Pak ještě existuje firma Dona, která sídlí na Muranu, ale tam se člověk dostává velmi obtížně. Dopravit se tam a nést pak nakoupené sklo v batůžcích není úplně jednoduché. Ale protože rodina majitelů téhle firmy se kdysi rozhádala, jeden z nich přesídlil do Spilimberga. Díky tomu je možné nakoupit skla i v tomhle malém zaalpském městečku, kde je mimochodem víc než sto let stará škola mozaiky.

 

O výrobu skel se pokoušejí také kolegové z Polska, Ruska, Běloruska, Argentiny a samozřejmě i z Číny. Kam se podíváš, tak se pokoušejí tohle sklo utavit. Mají ale různou míru úspěšnosti v různých tónech. Obzvlášť když sháníš zlato nebo jiné metalické materiály, tak je škála velmi odlišná. Spolehnutí je hlavně na Italy. Dojedeš za nimi, ukážeš, co potřebuješ, a oni ti to vyrobí přesně na míru.

 

K výrobě je potřeba hodně surovin. Nejdůležitější jsou barvítka – látky, které probarví střep v celé jeho hloubce. A potom opaciféry, díky nimž není sklo průhledné a dokonce ani průsvitné. Důležitá je i teplota výpalu, technologie nebo délka chlazení. Od toho se odvíjí také charakteristické lámání a štípání mozaikového skla. Z obyčejného skla tesseru neuděláš.

V čem má sklo lepší kvalitu než keramika nebo jiné materiály?

Sklo by mělo vydržet tisíce let, pokud je dobře utavené. Ale hlavní jsou jeho estetické kvality. Zatímco kámen světlo absorbuje, sklo ho odráží a vytváří lesky, které jsou de facto věčné. Když po pár desítkách let odstraníš z povrchu prachový depozit nebo jiné nečistoty, tak sklo znovu zazáří jako nové. Tedy pokud má adekvátní složení a je technologické propracované.

 

A pak ta ohromná barevná škála. Italům se podařilo utavit 27 tisíc odstínů. To je těžko představitelné. Máš na výběr gradient dvaceti odstínů zelené, které okem skoro nerozeznáš od sebe. To pak otevírá v podstatě nekonečné možnosti stínování k dosažení plasticity.

 

Neříkám, že by to keramika neuměla. Ta může mít také různé barvy, lesklý, nebo matný povrch. Ale glazura se v našich podmínkách za sto let odštípne, někdy i mnohem dřív, a je po parádě.

 

Ve spoustě mozaik je zakomponované i zlato nebo stříbro. Jak vznikají tahle metalická skla?

To je tajemství, které výrobci nechtějí příliš prozrazovat. Všeobecně ale platí, že základem je silnější vrstva skla různých barev – od transparentního až po jemně tyrkysové. Každé dodává výsledku trošku jiný odstín. Někdy jsou základní skla dokonce červená – to je charakteristické pro vatikánské dílny.

 

Na sklo se pak nanese vrstvička plátkového zlata, která se překryje foukaným sklem. Tenoučkou vrstvou, která nemá ani milimetr. Tenhle „sendvič“ se následně zataví. Skvěle to drží a krásně vypadá. Ale opět… V našich podmínkách se v exteriéru snadno přihodí, že po padesáti, sedmdesáti letech dojde k nějaké destrukci nebo úbytku materiálu. Je potřeba to hlídat. V interiéru by naopak nemělo nic hrozit, pokud není mozaika ve vlhku.

 

Jak mozaikář zachází se sklem přímo na místě? Co slouží jako podklad?

Při restaurování vždy pracuji s analýzou odebraných vzorků, takže vím, jak tvůrci kdysi postupovali. Snažím se to pak udělat co nejpodobněji a na hmotu použít stejné materiály. Když vytvářím současnou mozaiku, záleží především na tom, kam bude instalovaná. Jestli do interiéru, exteriéru, případně někam do výšky, kde bude muset odolávat povětrnostním vlivům.

 

Když to ale zjednoduším, při tvorbě mozaiky ‚alla prima‘ si rozděláš nějaké kvalitní cementové flexibilní lepidlo a do něho pak zamačkáváš jednotlivé komponenty. Kamenné, skleněné nebo keramické, ke kterým můžeš přidávat i zrcadélka, mušličky, oblázky…

Během procházky po Vyšehradském hřbitově jsi mě upozorňovala na různé metody osazování mozaik. Mohla bys vysvětlit, v čem spočívá jejich rozdíl?

Existuje přímá technika, tzv. ‚alla prima‘, kdy se pohledový materiál zamačkává do naneseného lepidla. Díky tomu autor okamžitě vidí výsledek. Taková mozaika má strukturovaný, až reliéfní povrch. Nese s sebou ale technologické omezení při procesu, protože lepidlo rychle zasychá, a tak si člověk nemůže jen tak někam odběhnout. Další věcí je, že pohromadě se zpravidla jedná o těžkou hmotu, která není mobilní nebo vhodná k transportu.

 

Naproti tomu všechny pražské mozaiky z devatenáctého století vznikaly v dílnách v Innsbrucku, Berlíně nebo Mnichově. A jsou z těchto dílen přivezené. Kvůli snazšímu importu se vytvářely nepřímou metodou. To znamená, že mozaika se sestavila na manipulační podklad pohledovou stranou dolů. Pak ji na provizorním přenosném podkladu (např. na plátýnku nebo na papíře) převezli na místo, kde ji nalepili na stěnu, kam potřebovali. Nakonec stačilo z mozaiky jen sloupnout přenosovou vrstvu a očistit povrch.

 

Je možné na pohled poznat, jakou metodou nebo technikou byla mozaika vyrobená?

Když vidíš, že je mozaika hladká a zaspárovaná, tak většinou vznikla nepřímou metodou. Zatímco u té přímé rozeznáš, že jednotlivé kostičky jsou různě vystouplé, různě vysoké a hra světel je mnohem zajímavější.

 

Také jsi mi ukazovala, že na některých mozaikách jsou vidět jakési předěly nebo švy, jak se výsledné dílo sesazovalo z více částí.

To je dané tím, že v dílnách měli buď omezenou velikost stolu, a tak zvládli vyskládat třeba metr na metr. Anebo se jim podařilo vyskládat celý obraz, který ale následně rozřezali na menší díly, aby je bylo možné transportovat a unést při osazování. Z menších manipulačních dílů se mozaika sesazovala až na místě určení. Na šikovnosti řemeslníků záleží, jak moc je to rozeznat. Existují mozaiky, u kterých nepoznáme, kde jsou sešité.

 

Tahle zdánlivá drobnost nám každopádně slouží jako vodítko k tomu, jak mozaika vznikala, kdo pracoval na které části nebo jaké porce odvedli tvůrci na mozaice za jeden den – tzv. giornaty. Když se člověk pozorně zadívá, pozná například, že některé části mají odlišnou skladbu, jinou velikost nebo barevnost tesser.

 

Vyšehradský hřbitov je z hlediska mozaikové výzdoby nejvíc spojený s manželi Foersterovými. Mohla bys mi je maličko přiblížit?

Moc ráda, to je moje srdeční záležitost. U nás se první mozaiky objevují začátkem osmdesátých let devatenáctého století. To jsou ty zmíněné importy, které vznikaly nepřímou metodou. Až teprve v roce 1903 otevřel Viktor Foerster první mozaikářský ateliér v Praze. Nejprve sídlil na Pražském hradě vedle Zlaté uličky, později se přestěhoval do většího ateliéru v Mnichovicích. Foerster se narodil v roce 1867 a byl bratrem známějšího hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera. Mozaiky se naučil tvořit v italském Monte Cassinu. V tamějším benediktinském klášteře získal pod vlivem pátera Desideria Lenze základy výrazu beuronské školy. To je zvláštně schematizovaný, stylizovaný styl, který se uplatnil v malbě, freskách, mozaikách, písmu a dalších výtvarných technikách. Často jde o takové ikony, které působí mírně cizokrajným dojmem. Viktor jich vytvořil v Čechách i na Moravě desítky, byť na konci života už beuronský styl opouštěl. Zemřel bohužel už v roce 1915. Po něm převzala dílnu jeho žena Marie Viktorie Foersterová, která nadále pokračovala v tvorbě mozaik až do padesátých let.

 

Myslím, že v arkádách Vyšehradského hřbitova jsme viděli asi šest hrobek, které jsou dílem Viktora nebo Marie Foersterových. Marie se pak ještě ve dvacátých letech ujala výzdoby vyšehradského Slavína. Podle návrhů architekta Josefa Fanty v něm vytvořila Hvězdné nebe inspirované italským Mauzoleem Gally Placidie.

Měli Foersterovi ve své době nějaké konkurenty? Nebo dokázali vychovat nějaké nástupce?

Ve třicátých letech se objevil stavitel Jan Tumpach, který je dnes pohřbený na Vinohradském hřbitově a jeho hrobku zdobí nádherná mozaika podle Jana Zrzavého. Netuším přesně, jakou měl Tumpach tenkrát motivaci, ale začal s tavbou vlastních českých sklosmaltů. A celkem úspěšně. Nakupovala pak u něj i Marie Viktorie Foersterová. Vedle toho existoval ještě jeden podnik v Hradci Králové, kde fungoval sklářský výzkumný ústav. Tam se také tavilo sklo.

 

Průběžně se i na Uměleckoprůmyslové škole zrodilo několik výtvarníků, kteří mozaiku zkoušeli. Ale většinou nešlo o nic dlouhodobého. Jednalo se o menší dílny, které byly po převratu v roce 1948 centralizovány do ateliéru Mozaika při Ústředí uměleckých řemesel.

 

Znamená to tedy, že začátkem dvacátého století kromě Foersterových nikdo jiný v Čechách mozaiky nedělal?

Pokračovaly ovšem importy z ciziny, a to i podle českých návrhů. Důležitou postavou byl v tomto ohledu architekt Osvald Polívka, který objednal mozaiky pro Obecní dům nebo pro Živnobanku Na Příkopě. Tahle série mozaik je mi velice blízká, protože jsem ji měla příležitost restaurovat. V Živnobance se jedná o čtrnáct lunet podle návrhů Mikoláše Alše a květinové motivy od Anny Suchardové Podzimné, které následně realizoval Innsbruck. Tenkrát tam vznikaly velké rozepře. Mikoláš Aleš si v dopisech stěžoval, že výsledek ztratil jeho ladnost a volnou ručku. Že to ztěžklo a nebyl s tím zcela spokojený.

Co se týká mozaik na Obecním domě, tam byl autorem návrhů Karel Špillar, ale realizoval je opět Innsbruck. To jsou léta 1906 až 1912. Tou dobou stále ještě dobíhaly importy. Ne všechno stačil obsáhnout Foerster. Navíc on nebyl ani tak precizní a neměl takovou rutinu, s jakou se setkáváme u italských nebo innsbruckých prací.

 

Kterou z vyšehradských mozaik považuješ osobně za nejzdařilejší? Nebo nejobdivuhodnější?

Mně se především líbí, že na Vyšehradě je vidět průřez celou stoletou historií od osmdesátých let devatenáctého až do devadesátých let dvacátého století. Je to nádherná škola skleněné mozaiky na jednom místě. A nejenom skleněné. Když jsme stáli před hřbitovní brankou, viděli jsme líbeznou keramickou madonu od Jano Köhlera. To je úplně jiný typ mozaiky, o který se kdysi zasadil Emil Sommerschuh z rakovnických závodů Rako. Byl průkopníkem téhle řezané mozaiky, někdy až reliéfní. Z ukázek můžu uvést například pražský Hlahol na nábřeží, bývalou Pojišťovnu Praha naproti Národnímu divadlu nebo Hotel Imperial. To jsou díla Drahoňovského, Klusáčka, těchto velkých mistrů, kteří pracovali pro Sommerschuha. Jano Köhler často spolupracoval na Moravě s Dušanem Jurkovičem. Na Hostýně spolu dělali Křížovou cestu, v níž vyniká nedávno zdařile restaurovaná mozaika Pilátova soudu. Mnoho realizací má Köhler také v Prostějově. To je sice úplně jiný typ mozaiky, ale neměli bychom ho opomenout.

Vybrat tedy z vyšehradských děl jednoho favorita je velmi obtížné. Asi by to pro mě byl Slavín a působivost jeho interiéru. Mozaika je tady plně zasazená v architektuře. Ale není úplně jednoduché se tam dostat.

 

Zato je velice jednoduché dostat se k vyšehradským Božím mukám, na kterých jsi před několika lety restaurovala mozaiky v lunetách. Jak ta práce probíhala a jak se podařila?

Boží muka stojí hned vedle rotundy sv. Martina a byla v žalostném, havarijním stavu. To se na Vyšehradě málo vidí, že by tu bylo něco tak zanedbaného. Já jsem měla štěstí, že jsem se mohla podílet na restaurování jako subdodavatel společnosti Akant History. Nejdřív celá Boží muka opravil skvělý štukatér a až pak přišly na řadu mozaiky. Důležité bylo, aby Boží muka měla nejprve pořádnou střechu. Jakmile totiž mozaiku nekryje nějaký ochranný prvek – římsa, střecha –, tak nemá v našich podmínkách příliš šancí na přežití.

 

Na Božích mukách jsou vyobrazeni čtyři čeští světci – sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Vojtěch a sv. Václav. Na jedné z mozaik je netradičně použitá kombinace zlata a stříbra, což u nás není zcela běžné. Nacházíme to hlavně na východních mozaikách – byzantských nebo ortodoxních. Nedávno mi něco podobného ukazovali v kostele v centru Palerma jako naprostou raritu.

 

Při restaurování jsme museli odstranit prachové depozity a různé stékance. Doplnili jsme chybějící tessery a vyměnili ty, které byly zcela degradované. Našli jsme i mechanické oděrky. Jakmile jsou totiž mozaiky volně přístupné, musí se počítat s vandalismem. U nás je celkem běžné, že občas někdo přijde a uloupne si kostičku. Doslechne se, že je tam 24karátové zlato… Ale i kdyby vydloubal celou mozaiku, tak z toho nemá ani zlatý zub.

 

Zlaté partie na Božích mukách jsem restaurovala technikou, které říkám doplňování za studena. Samozřejmě není možné vytavit na místě sklo na 1400 stupňů, takže používám sendvičový systém několika vrstev speciálních epoxidových pryskyřic s různými UV filtry.

 

Posuňme se blíž k současnosti. Mozaiková tvorba byla znovu velmi populární od padesátých let až do normalizace. Máme z té doby řadu realizací i ve veřejném prostoru, které však bývají ve špatném stavu nebo o ně majitelé nejeví zájem. Ty jsi jedna z dobrých duší, které se o tyto mozaiky starají, propagují je a zachraňují před zničením. Co s nimi bude dál?

To se také ptám. Zatím se nám ale daří shánět investory, mecenáše, donátory nebo muzea. Všechno je o lidech. O tom, že za nimi dojedeš a vysvětlíš jim, v čem spočívá vzácnost nebo unikátnost té které mozaiky. Ony jinak mizí velmi rychle ze světa. A jak jednou zmizí, tak už je nikdo znovu nevyrobí. Už jenom materiál je velice nákladný, jak jsme se bavili.

 

Samozřejmě záleží i na tématech. Jedna z mála věcí, kterou se nám nepodařilo zachránit, je srp a kladivo v Semilech. Tamní veřejnost si odhlasovala, že chtějí budovu zateplit a mozaika tím pádem zmizí. Jinak se nám podařilo všechno, do čeho jsme se vrhli. Zachránili jsme před demolicí desítky mozaik. Například z Hotelu Praha mám dosud v depozitu šedesátimetrovou mozaiku Slunce od Elišky Rožátové, kterou jsme sejmuli začátkem roku 2014. Tehdy mi volali, když jsem zrovna byla na stáži ve Florencii, ať si mozaiku přijedeme odebrat, že na to máme čtrnáct dnů. Přestože jsme o to usilovali bezmála tři roky, nakonec jsme k tomu skoro nedostali příležitost.

 

Dneska už jsme zase o deset let dál, takže namísto čtrnácti dnů na to míváme třeba jen dva. Za tu dobu je potřeba vystavět lešení, vytvořit záměr, fixovat bandáže atd. Člověk musí být rychlý a operativní, protože to je buď anebo.

Někde se nám podařilo zachránit už jen vybrané fragmenty jako v Milovicích. Tam k nám byli soukromí majitelé velice vstřícní. Měli jedenáctimetrovou mozaiku na fasádě a byli ochotní nám čtrnáct dnů posečkat. Ale my jsme nebyli technicky schopní sejmout 11 x 3 metry, byť jsme měli od majitelů povolení bourat, protože na stavbu existoval demoliční výměr. Tehdy jsme uskutečnili moje dosud největší transfery v kusech o velikosti 2,5 x 2,5 metru. A také jsme před transferem pořídili fotogrammetrický výměr mozaiky, podle kterého by se dala případně v budoucnu rekonstruovat například 3D tiskem.

 

Musím ještě zmínit, že v milovickém Kulturním domě, což je bývalý Dům důstojníků, funguje takové mikromuzeum makromozaiky. To považuji za svou velkou zásluhu. Pět monumentálních mozaik vytvořených různými technikami v dobách, kdy tam sídlila sovětská armáda. Přežily vlastně náhodou a dnes je z nich krásná přehlídka. A to včetně největší interiérové mozaiky u nás, která má 100 m².

 

Velkou radost mám také ze zachování mozaiky v plavecké hale na Klíši v Ústí nad Labem. Na tom nese velkou zásluhu Martin Krsek, historik z tamějšího muzea a dnešní senátor. S ním se nám podařilo přesvědčit investory, že původní mozaiku si lidé pamatují, mají k ní vztah a navíc – na což slyšeli asi nejvíc – že restaurování mozaiky vyjde levněji než nově plánované okno. Na té mozaice je dvacet jedna akvarijních rybek. A když paní investorka zpočátku namítala, že jde o komunistickou mozaiku, tak jsme si v duchu říkali, která z těch rybek asi byla ve straně…

Z kontroverzní budovy Transgasu, z části, která dosud ještě stojí a kde sídlila Světová odborová federace, jsme letos transferovali mozaiku podle Pabla Picassa vytvořenou Saurem Ballardinim. Na toho mám štěstí. Jde už asi o třetí jeho monumentální mozaiku, kterou zachraňuji. Další byla v nyní bourané Ústřední telekomunikační budově na Žižkově. To byla dosud nejtěžší mozaika, kterou jsme odváželi. Vážila přes čtyři tuny. Tenkrát jsme ji sundavali za plného provozu, a protože se nacházela přímo u vstupu, kladli na nás majitelé požadavky, abychom byli tiší a bezprašní. Přímo ve foyer jsme kvůli tomu vytvořili vestavěnou místnost, abychom nikoho nerušili.

 

Mozaiku navrhl přímo Sauro Ballardini na motivy pozlacené plakety manželů Saganových, která letěla do vesmíru jako součást sondy Pioneer. Ballardini tehdy pracoval úplně jinak, než bylo v Československu zvykem. Nebyl součástí Ústředí uměleckých řemesel, ale plánoval si založit vlastní mozaikářský podnik. Svoje mozaiky vytvářel v dílně v dnešní Zajícově ulici nedaleko AVU. A protože byl na Akademii asistentem, bral si na pomoc studenty, další asistenty nebo profesory. Takhle společně pracovali nezávisle na centralizovaném podniku.

 

U Ballardiniho se setkáváme s jistou problematikou stran techniky. Jelikož studoval klasickou mozaiku v Ravenně, v technice lomového kamene byl prakticky samouk. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, jakou metodou má pracovat. Jeho mozaiky byly proto zpočátku mírně amatérské.

Ale abych se vrátila k mozaice z Transgasu. Zatím nevíme, jestli se v budoucnu vrátí zpět na původní místo. Každopádně investor o ni jeví zájem. Hodlá ji uskladnit, a až bude jasné podoba nového interiéru, mozaika se buď vrátí, nebo přijde někam jinam.

 

Kolik je tak osvícených majitelů nebo investorů, kteří by toužili mozaiku po rekonstrukci vrátit zpět na původní místo? Anebo se vám staré nechtěné mozaiky hromadí někde ve stodole?

Většina developerských firem by všechno nejraději zlikvidovala, protože jde o čas a o peníze. To jsou pro ně zásadní veličiny. Proto je potřeba neustále dokola upozorňovat na hodnotu mozaik. Beru to jako svoje poslání. A naštěstí mám kolem sebe bublinu lidí, kteří fungují na stejných principech. Je nás poměrně dost a jsou mezi námi památkáři, historici nebo lokální patrioti, kteří jdou a upozorní na něco unikátního nebo vzácného. Když za někým z investorů osobně přijdete, tak většinou zbystří. Buď ho napadne, že by mozaiku mohl nějak zpeněžit, anebo s ní začne nakládat opatrněji. Anebo mu nabídneme, že ji na svoje náklady sejmeme a najdeme pro ni nové využití.

 

Teď hledám uplatnění pro mozaiku milicionáře od Arnošta Paderlíka. Není to úplně jednoduché téma, které by se dalo zakomponovat jen tak někam. Navíc mozaika má šest metrů na výšku. Zájem projevili z Milovic, ale tam bychom museli mozaiku krátit, což je proti mému přesvědčení. Uříznout hlavu nebo nohy není řešení.

 

Na závěr se tě zeptám, které pražské mozaiky bys lidem doporučila, ať si rozhodně prohlédnou.

Mým oblíbeným tvůrcem je Jaroslav Šerých. Jedna jeho mozaika se nachází v Ječné ulici. Když jdete ulicí vzhůru, je to hned první dům nad kostelem sv. Ignáce. Funguje v něm prodejna obuvi. A zpoza regálu s botami bizarně vykukuje Šerýchův Kristus, dobrý pastýř – jedna z nejkouzelnějších mozaik u nás.

Stejný tvůrce udělal v osmdesátých letech také svatou Zdislavu v kostele sv. Jiljí. Mozaika se nachází za sakristií, takže není jednoduché se k ní dostat. Člověk si to musí domluvit, ale zatím vždycky nás tam ochotně pustili. Kromě svaté Zdislavy je na mozaice vyobrazená také její rodina. A jeden z těch portrétů, myslím manžel Zdislavy, má tvář Václava Havla.

 

Velká škoda je, jak dopadla mozaika Zdeňka Sýkory ve vietnamském bistru v Jindřišské ulici. Je začleněná do kuchyně, kde na ni prská omastek.

Z toho, co jsme přesouvali, bych ještě zmínila mozaiku Magdaleny Cubrové, která se znovu objevila v malešické nemocnici. Až do rekonstrukce byla skoro čtyřicet let schovaná za sádrokartonovými stěnami a nikdo netušil, že na něco podobného natrefí. Naštěstí nám dali včas vědět a mozaiku jsme přesunuli v rámci budovy do prostoru poblíž hlavního vstupu.

 

Během letoška bychom měli transferovat také mozaiku od sester Válových, kterou jsme objevili v Michli. Byla považovaná za zmizelou, o to větší byla naše radost a zadostiučinění. Zásluhu na tom má hlavně Ondra Surový. A právě teď restaurujeme skleněnou mozaiku od Josefa Kaplického v Severočeském muzeu v Liberci.

 

V jakém stavu je česká mozaika dnes? Vyrůstají noví tvůrci? A daří se osvěta, aby si veřejnost mozaik víc všímala a vážila?

Minulé dva roky jsme se snažili o osvětu v malém prostůrku ve vestibulu metra Můstek. Před časem jsem se dozvěděla, že asi skončí, což pro nás není úplně dobrá zpráva. Tam jsme představovali průřez historií a současností zároveň, abychom našli srovnání. Samozřejmě mozaika jako taková neumře. Už od pravěku má člověk touhu něco tvořit a skládat. Tyhle principy budou v lidech vždycky, stejně jako touha po barevnosti.

 

Co chybí, jsou investoři. Už to nejsou státní ani církevní zakázky. Jsou to spíš komorní věci, protože materiál je velmi nákladný. Když člověk udělá kalkulaci, tak to většinou neodpovídá představám zadavatele. Proto nenajdete tolik realizací v architektuře. Ale rozhodně to není tak, že by mozaika skomírala.

 

---

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/5500. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!