Matka vyšehradského hrdiny Marie Stašková

Od roku 1915 patřil k váženým vyšehradským občanům kaplan, kanovník a pozdější probošt Bohumil Stašek. Odvážný vlastenec koncem třicátých let dodával svými kázáními sebevědomí porobenému národu, na což pak doplatil pětiletým pobytem v koncentračním táboře, kde přišel o pravé oko. Méně známá je ovšem skutečnost, že spolu se Staškem přebývala na Vyšehradě také jeho matka. Právě jí je věnován následující text, který vyšel krátce po její smrti v časopise Československá žena.

Za paní Marií Staškovou

V sobotu, dne 14. července 1934 zemřela v Praze ve věku 83 let pí Marie Stašková, vdova po rolníku, matka sídelního kanovníka vyšehradského, člena Národního shromáždění a zemského předsedy Čsl. strany lidové v Čechách, vsdp. Bohumila Staška. Byla jednou z těch poctivých staročeských žen, jež spokojenost a štěstí rodiny vykupují oběťmi celého života. Veliká účast na jejím pohřbu, konaném v úterý dne 17. července na vyšehradský hřbitov, svědčila o vážnosti, které se těšila; přijely deputace s prapory i z těch míst, kde vsdp. kanovník Stašek dříve působil. Bylo jí vzpomenuto s vážností v denním tisku všech směrů, avšak nejpěknější vzpomínku přinesla Národní politika a my ji zde přetiskujeme, jelikož v stručnosti nejlépe vystihuje život pí Staškové. Učitel a redaktor Jan Vavřík pod nadpisem „Umřela maminka“ píše:

„Roku 1894 spěchal jsem z ejpovické zastávky luční pěšinou do Klabavy, kterou jsem si zamiloval již z pouhého pohledu, abych se přihlásil ve škole jako nově ustanovený podučitel. Hned od prvního vstupu cítil jsem se jako doma, kde jsem vyrůstal mezi havíři. A teď jsem přišel mezi slevače litiny, muže práce, abych učil jejich děti.

Seznámil jsem se brzy s mnoha rodinami, ale nejdříve s rodinou rolníka Josefa Staška, jehož hospodářství sousedilo přímo se školou, že děti mohly chodit do školy přes hradbu, ale nechodily. Nejdříve jsem poznal paní Marii Staškovou, která upoutala rázem svou čilostí a rozšafností. Vedla celé hospodářství vlastně sama, vždyť hospodář vyjížděl denně s těžkým nákladem litinových výrobků do Plzně, aby zpátky zase přivezl surovou litinu. A nebylo to jen hospodářství, které vyžadovalo bystrého rozhledu a pilné práce, byly tady i čtyři děti, které byly kolem své maminky jako kuřátka kolem kvočny. Maminka Staškovic otáčela se doma i na dvoře vesele, obětavě a neúnavně. Bylo radostí vidět červenolící hospodyni, které byla práce požehnáním, děti největším štěstím a blahem, která ulehčovala ze všech sil svému dobrému manželu, který byl s párem koní stále na silnici mezi Klabavou, Plzní a Rokycany.

U Stašků byla vždy radostná pohoda i při všech životních trampotách, neboť maminka Staškovic byla vzornou manželkou, nežnou matkou i dobrou sousedkou. Na zavolání odskočila přes cestu k Šlaufovům, aby poradila nebo vypomohla. Obě hospodyně žily přímo v sesterském poměru celý svůj život.

Jako učitel měl jsem ve třídě děti i z těchto dvou rodin a dobře jsem poznal i jako mladíček, čím je pro rodinu věrná žena, pečlivá matka a zbožná duše.

Maminka Staškovic byla opravdově zbožná a věřící žena, které však zbývala jen nedělní chvilka, aby se zahloubala do modlících knížek, a zasvětila tak svůj oddech Bohu, který ji vedl, sílil a žehnal celé rodině. V skrytu své duše přála si maminka Staškovic, aby syn Bohumil se stal knězem. K radosti obou rodičů stalo se to skutkem dne 18. července roku 1909.

Letos chystal se oslaviti dp. Bohumil Stašek, sídelní kanovník na Vyšehradě, poslanec N. S. a zemský předseda Čsl. strany lidové, své dvacáté páté výročí vysvěcení na kněze, ale v předvečer tohoto výročí pochovává svou drahou maminku Marii Staškovou ve věku 83 let do posvátné půdy vyšehradské.

Maminka Staškovic žila u svého syna Bohouška (jak jej stále nazývala) na Vyšehradě, starala se a pečovala o něj s nezměněnou láskou mateřskou, chvěla se, nevracel-li se domů včas, starala se i o ostatní své děti, vroucně milovala své vnuky, ale byla také přímluvkyní mnoha návštěvníků a nenechala odejíti jediného prosebníka s prázdnem. S radostí vyšla na dvůr se zrním v zástěře mezi slepice jako kdysi v Klabavě, poseděla ráda na zahrádce mezi květy na sluníčku. Tak jsem ji našel před čtyřmi nedělemi, tak jsem ji našel mezi květy i dnes, tiše spící se šátečkem na hlavě, v záři voskovic. Přicházeli známí i neznámí, aby se rozloučili se vzornou českou maminkou, jakou byla celý svůj život zesnulá Marie Stašková.“

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!