Mozoly, mozek, peníze – příběh pankrácké továrny Kaliba a syn
Kdyby v Československu před sto lety vycházel časopis Forbes, jistě by se na obálce některého vydání objevili otec a syn Kalibové – pankráčtí továrníci, jejichž firma se stala výkladní skříní tuzemského průmyslu. Jimi zhotovené sporáky, pece, kotle a jiné kuchyňské přístroje si vydobyly skvělé renomé po celé Evropě.
Historii firmy mohu detailně rekonstruovat díky osobně sepsaným vzpomínkám Jana a Josefa Kalibových, které mi zapůjčil jeden z jejich potomků. Jedná se o pozoruhodné čtení, které velmi plasticky popisuje styl práce a podnikání za Rakouska-Uherska a v prvních desetiletích Československa. Autoři memoárů se detailně věnují vzniku a vzestupu továrny, vykoupenému neobyčejnou dřinou, pílí a odříkáním. Zvláštní pozornost je upřena také k velké hospodářské krizi, která ve třicátých letech notně zamávala československým průmyslem. Firma tehdy zápasila o holé přežití a z ekonomické šlamastyky jí paradoxně pomohlo až válečné hospodářství za Protektorátu. Ale všechno pěkně popořádku.
Zakladatelem strojírenské dynastie se stal Jan Kaliba, rodák z Ondřejova u Prahy. Na svět přišel v roce 1844 jako syn ondřejovského kováře. Stejně jako čtyři jeho bratři se také on vyučil černému řemeslu. Konkrétně u mistra Toužila v Nuslích. Následně pracoval v Mníšku, kde prý za Prusko-rakouské války brousil zbraně a obráběl vojenské potřeby. Ještě v témže roce 1866 se ovšem přestěhoval zpátky blíž ku Praze. Na Pankráci si pronajal sklepní dílnu a rozjel vlastní podnikání.
V prvních letech spočívala práce výhradně na Kalibových bedrech. Nemohl si dovolit zaměstnávat tovaryše a k ruce měl pouze hrstku učňů. Jeho tehdejší produkce čítala hlavně pečicí trouby, dvířka k topení a další potřeby pro kamnáře. Pravé požehnání ovšem pro Jana Kalibu znamenalo uzákonění metrické soustavy v Rakousku-Uhersku v roce 1871. Vytušil zvýšenou poptávku a pohotově rozšířil svůj sortiment o ruční váhy a plechové míry na obilí – čtvrtce a věrtele. Uspěl a konečně se vzmohl natolik, aby si mohl najmout první tři tovaryše na stravu.
Už v roce 1870 dal Jan Kaliba sbohem stísněnému sklepnímu podnájmu. Sňatkem s Kateřinou Novákovou z Písnice totiž vyženil věno ve výši 3000 zlatých. Hotovost okamžitě investoval do zakoupení jednopatrového domu č. 31 na hlavní pankrácké třídě, zhruba mezi dnešními stanicemi metra Pankrác a Pražského povstání. Ve dvoře domu nechal Kaliba přistavět dílnu na ploše 70 m², která se stala srdcem pozdější továrny.
O pracovních poměrech tehdejší doby nejlépe svědčí následující pasáž ze vzpomínkového textu Kalibových: „Pracovní doba dle uchovaných záznamů byla od 6 hodin ráno do 12 v poledne a od 1 hodiny do 8 večer (v sobotu do 7 hodin večer). V neděli se pracovalo dopoledne, čímž pracovní doba stoupla denně na 14 hodin, neb svačin neb nějakých pracovních odpočinků nebylo. Ráno se v 7 hodin snídal větší hrnek kávy a zároveň se při snídani obdržel bochníček chleba na celý den. V poledne polévka a příkrm a večer v 8 hodin zase káva. 2-3 dny v týdnu v poledne vůbec maso nebylo.
Jaká šetrnost v těchto dobách panovala, vidno z toho, že v místnosti na noclehy v rozloze 25 m² spalo v jedné místnosti 10-12 lidí v postelích nad sebou. Jinak v dílně byl stále spěch, tak i v kuchyni musela stačit služebná, která prala na všechny tovaryše a učně, časně ráno v nůši přinášela chleba, snášela potraviny, přinášela v putnách vodu atd., takže její pracovní čas byl od 5 hodin ráno do 10 hodin večer.
V pondělí bylo praní prádla, vzdor tomu, že se neznalo nějakých převlékání do nočních košil neb praní ložního prádla, doděláno obyčejně v úterý pro jeho velké množství a umazanost. Služba takovéto služebné obnášela 5 zl. měsíčně, přičemž obstarala ještě úklid krávy a krmení 2 vepřů.
Při této zřejmě otrocké práci byla mzda malá a vyplácela se v neděli o 3 hod. odpoledne. Ženatí tovaryši měli týdenního platu 5-6 zl., dva nejstarší 7-8 zl. beze stravy. Mladší tovaryši ku celkové stravě dle pilnosti a dle doby, jak dlouho pracovali, po vyučení 1-3 zl. týdně.“
Spartánské podmínky byly důsledkem nevalných zisků v prvopočátcích firmy. Většina Kalibovy produkce totiž putovala k zákazníkům prostřednictvím „železníků“ – majitelů železářských velkoobchodů, kteří si z ceny výrobku ukrajovali vysokou marži. Rott, Bondy, Reichman, Landsmann, Bruck, Porges, Schulhof a další si nicméně Kalibu oblíbili pro jeho pracovitost a solidnost. Proto u něj poptávali výrobu zámečnického zboží, které pak dodávali do celých Čech a do Uher.
Jan Kaliba si brzy uvědomil, že vyšších výdělků nedosáhne jen usilovným bušením do kovadliny, ale především vývojem nových výrobků. Ideálně takových, které by mohl nabízet přímo koncovým zákazníkům, čímž by ze hry vyšachoval velkoobchodníky. Vydal se tedy cestou užší specializace a vyšší sofistikovanosti – začal se soustředit na vybavení velkokuchyní a dalších gastronomických provozů.
V roce 1885 zhotovil Kaliba plány na výrobu přenosné železné pece pro cukrářské výrobny. Šlo o převratnou novinku, neboť do té doby se pro stejné účely využívaly výhradně pece zděné. Zpočátku nebylo jednoduché proniknout skrz hradbu profesní nedůvěry. Kalibovi se však podařilo o užitečnosti vynálezu přesvědčit svého známého, pražského cukráře Viléma Stutziga. První dvě železné pece nainstaloval do jeho dílen a už zakrátko u něj Stutzig poptával další tři. Záhy se přidali i další pražští cukráři – Köpf & Jäger, Berger, Fon, Fürst, Vosátka a další. Netrvalo dlouho a pece se vyvážely po stovkách do celé rakousko-uherské monarchie. Deset let po svém vzniku pak Kalibova pec obdržela vyznamenání na Národopisné výstavě v Praze, což její věhlas ještě podpořilo.
Druhým Kalibovým ternem byl vynález velkého stolového sporáku s topením zepředu, poprvé instalovaného do pražské restaurace U Choděrů. Při jeho konstrukci Kaliba beze zbytku zúročil odborné znalosti o fungování komínů a průtahů. Zásluhou toho byl sporák neobyčejně výkonný, a zároveň úsporný ve srovnání s tehdy používanými sporáky s vrchnicí. Když se Kalibův vynález objevil roku 1891 v Plzeňském pavilonu na Jubilejní výstavě, zdvihlo se pravé pozdvižení. Tři sporáky z výstavy byly okamžitě odkoupeny do prestižních hotelů a restaurací. Brzy následovaly další desítky a stovky velkokuchyní. Dá se směle tvrdit, že začátkem dvacátého století určoval Kaliba trendy, jak by mělo vypadat moderní gastronomické vybavení.
Třetím pilířem, na kterém spočíval Kalibův byznysový vzestup, byly zakázky na vybavení pivovarů a sladoven. Jak se mi podařilo dohledat v archivu Vyšehradské kapituly, Kaliba se ucházel mimo jiné o zakázku na modernizaci kapitulního pivovaru Libušinka pod Vyšehradem. V roce 1898 podával nabídku na smontování a postavení nového parního kotle. Ačkoliv zakázku nerealizoval, sám firemní hlavičkový papír má velkou vypovídací hodnotu. Obsahuje výčet Kalibova sortimentu, který mimo jiné inzeruje stroj na tření mandlí s granitovým válcem. Právě k tomuto přístroji se váže zajímavá historka, kterou mi opět dovolte citovat z pamětí:
„Melangeur a šlehačku potřeboval každý cukrář a začátečník, právě tak jako pec. Ačkoliv cena melangeuru obnášela tenkráte jen 210 korun a šlehačka stála 160 korun, přece málo začátečníků si stroje kupovalo, protože pec a zařízení krámu byly přednější.
Ovšem na melangeuru se mandlová masa mnohem důkladněji propracovala, než když se tloukla v hmoždíři, a proto mu byla dávána přednost před šlehačkami, protože sníh se ručně spíš ušlehal, než se uhnětla mandlová směs. Proto jsme raději dříve započali s výrobou melangeurů. Byly dvouválcové a rozměr válce byl 16 cm a 32 cm. Válce musely býti granitové, nikoliv železné, aby se mandlová masa neušpinila. Z tohoto důvodu bývaly při ručním propracování hmoždíře rovněž z granitu. Otočiti granitové válce čistě a hladce byla práce velmi svízelná. I diamantová ocel se o tvrdý granit otupila a válce se musely zvláštními rýhovanými kladívky opracovávati a teprve otáčením kolem smirkového kamene na žádanou hladkost dodělati.
Teprve po letech, když jsem měl již několik soustruhů, přišel ke mně kamenický dílovedoucí, který pracoval v cizině a který, když viděl mé trápení s opracováváním kamenných válců, řekl mi, že válce otočí – ovšem zhruba – tak rychle jako třeba litinové válce a že budou míti po celé délce stejný průměr, takže odpadne otloukání kladívky a bude možno válec ihned smirkem uhladiti a dodělati.
Nechtěl jsem tomu věřiti, protože ačkoliv jsem tehdy měl již několik zručných soustružníků, granitové válce jsme stále opracovávali po starém. Odpověděl jsem mu, že uskuteční-li to, co tvrdí, zaplatím mu, co si jen bude žádat. Řekl si o 50 zlatých, a ačkoliv to na tehdejší dobu bylo mnoho (nejzručnější soustružník míval 10 zlatých týdně), slíbil jsem mu je vyplatiti a dal jsem mu k ruce ještě výpomocnou sílu.
Kamenický mistr se ihned pustil do práce a za půl dne vskutku tento zázrak dokázal, a sice velmi jednoduchým způsobem. Dal si zhotoviti z obyčejné oceli kolečko 1 cm silné o průměru asi 10 cm, které bylo na obvodu upraveno do ostří, jako bývají soustružnické nože. Vložil kolečko do vidlice, v které se točilo, a upevnil celý tento přístroj na suport soustruhu místo nože. Byl to tedy vlastně nůž, který se otáčel, jak postupoval proti otáčejícímu se kamennému válci.
Výsledek byl překvapující. Válec se po celé délce drtil, aniž by někdo celý proces musel říditi, a rychle se vysoustruhoval na žádaný průměr. To byl ovšem ohromný úspěch a určenou odměnu jsem onomu dílovedoucímu rád vyplatil a ještě ho dobře pohostil.“
Už od osmdesátých let začal ve firmě působit také prvorozený Kalibův syn Josef. Ten se narodil v roce 1874 do už zaběhnutého pankráckého provozu. A třebaže otec do syna vkládal velké studijní naděje, Josef na to nedbal a šel vlastní cestou. Jak se ukázalo, pro rodinnou firmu to v důledku znamenalo výhru.
Josef se svým mladším bratrem přišli v raném dětství o svou maminku, a tak kvůli otcově pracovní zaneprázdněnosti chodili do dětské opatrovny Na Hrádku nedaleko Emauz. Obecnou školu pak Josef absolvoval na téže adrese, načež nastoupil na reálku do Ječné ulice. Tam ale nevydržel dlouho. Víc než vysedávání v učebnách ho přitahovala tvrdá dřina v přítmí dílny, a tak zakrátko zběhnul do učení ke svému otci.
Kaliba starší sice nebyl rozhodnutím syna nadšený, ale dal mu šanci. A tak mladý Josef kroutil spolu s ostatními učni čtrnáctihodinové směny a nasával dělnický úděl. Když se prosadily Kalibovy první kuchyňské vynálezy, chodil si Josef občas po směně přivydělávat jejich údržbou v různých pražských provozech. Kolikrát toho příliš nenaspal, ale aspoň se dokonale seznámil s fungováním továrny a celého jejího sortimentu.
V Josefovi čím dál víc klíčila touha po modernizaci otcova závodu. Motivaci v něm zažehl zejména parní stroj, který otec zakoupil v roce 1886. Na své zprovoznění ovšem čekal v koutě továrny dlouhých pět let. Mezitím se Josef zapsal ke studiu do pokračovací školy a po jejím zdárném absolvování nastoupil na mistrovskou průmyslovou školu. Zde si osvojil znalosti progresivních technologií, které hnaly strojírenskou výrobu mílovými kroky vpřed.
Jakmile se Josef po dvouleté průmyslovce vrátil zpátky do otcovy dílny, započalo období jeho inovací. Nejprve zprovoznil parní stroj, ke kterému připojil dvě vrtačky, dva soustruhy, brousicí stroj a pumpu na čerpání vody. Stroj se osvědčil, ale jeho výkon se brzy ukázal jako nedostatečný. Kaliba ho tedy nahradil motorem plynovým a posléze strojem na nasávané plyny o výkonu 40 koňských sil, který poháněl i dynamo k osvětlení celého podniku. Během první světové války pak došlo k zavedení elektřiny a ke stavbě nových motorů.
Stejně jako Kalibu seniora provázeli i jeho syna na cestě k úspěchu mnozí podporovatelé a mentoři. Například proslulý Josef Hlávka, kterému mladý Josef pomáhal zařizovat kuchyň Hlávkovy studentské koleje a s kterým konzultoval zdokonalování výrobků. Sám mecenáš prý tehdy zkonstruoval hnětač těsta a speciální výtah pro vyndavání uvařených knedlíků z kotle. Dalším učitelem byl pro mladého Kalibu p. Wych z cukrářské a perníkářské firmy Tichý a Wych – vzor pořádku, dochvilnosti a dodržování dodacích lhůt. První velkou zakázku pak Josefu Kalibovi svěřil Emil Reisser z podbabské sladovny Marie Reisserová a synové, pro kterou Kaliba zbudoval nový hvozd a výtah.
Není divu, že když se syn v byznysu osvědčil, učinil ho otec v roce 1905 podílníkem ve firmě a vetknul ho i do firemního štítu. Od té doby se továrna nazývala Jan Kaliba a syn. O rok později Josef uzavřel sňatek s Marií Hustolesovou a vyženil 50 tisíc korun, kterýžto kapitál investoval do dalšího rozvoje firmy a zdokonalení vynálezů. V roce 1908 zakladatel Jan Kaliba zemřel a syn Josef zůstal jediným majitelem podniku.
Tou dobou už zaváděl do praxe mnohá vylepšení, která racionalizovala provoz. Ještě za otcova života si Josef vyžádal jeho souhlas k zaměstnání úředníka, který se staral o obchodní knihy a dohlížel na platební morálku odběratelů. Na jeho doporučení pak Josef koupil v roce 1907 první ojetý automobil od knížete Coloredo Mansfelda. A do továrny nechal zavést první pankráckou telefonní linku.
Průběžně také docházelo k rozšiřování továrního provozu. Původní dílna ve dvoře pankráckého domu č. 31 praskala ve švech, a tak bobtnala a bobtnala. Tím spíš, když došlo k plnému přechodu na strojní provoz. Ve dvacátých letech před příchodem krize zaměstnával Kaliba 400 dělníků, rozdělených do několika specializovaných dílen – slévarny, kotlárny, smaltovny, cínárny, niklovny i speciální zkušebny, kde se kontrolovala funkčnost výrobků před jejich expedicí. Naštěstí uspokojivé obchodní výsledky a dobrá pověst firmy otevíraly Kalibovi dveře při žádostech o finanční úvěry. Během první světové války Josef Kaliba osvědčil výtečný developerský instinkt. Zakoupil tehdy zhruba 4 hektary pozemků naproti továrně, kam dílny mohly expandovat. Po patnácti letech pak tytéž pozemky úspěšně prodal za patnáctinásobek pořizovací ceny. Zhodnocené prostředky pomohly firmě popasovat se s velkou hospodářskou krizí na přelomu dvacátých a třicátých let.
Prodej pankráckých pozemků nicméně znemožnil další rozšiřování výrobních kapacit. Během druhé světové války si proto Josef Kaliba pronajal žižkovské pozemky na Viktorce. Zároveň koupil volnou parcelu na Betáni, kde hodlal vybudovat kompletně nový tovární provoz. Zůstalo ale jen u záměru, jehož realizaci předběhlo znárodnění podniku v roce 1948.
Vraťme se však v čase ještě do období největšího rozmachu továrny. Ten lze datovat od pražské Jubilejní výstavy v roce 1891, kde se Kalibovy výrobky dostaly poprvé do širokého povědomí. Od té doby se dá bez nadsázky říct, že žádná velkokuchyňská zakázka v Čechách se neobešla bez Kaliby. V hotelech, restauracích, závodních jídelnách, nemocnicích, ba i církevních seminářích se vbrzku vařilo na moderních úsporných sporácích s Kalibovým logem. A z obsáhlého katalogu výrobků si zákazníci mohli kromě sporáků vybrat ještě ohřívárny, ohřívací stoly a americké vydávací stoly topené plynem neb parou, cukrářské pece uhelné neb plynové, kotle pro vaření pokrmů též s vodní lázní, speciální kotle pro sváření mléka, na škvaření sádla, na pražení jíšky, uzenářské kotlíky, umývadla na mytí mas, zelenin a nádobí, stroje na škrábání bramborů, čištění nožů, polírování stříbra, stroje na mytí nádobí pro střední i velké výkony, kuchyňské pomocné strojky jako mlýnky na kávu, na mák, šlehačky, strojky na řezání masa, stroje třecí, strouhací, pasírovací, hnětací apod.
Také výčet referencí z počátku třicátých let zní úctyhodně: „Naše kuchyně chrání peníze a nervy podnikatele. Proto nám svěřili v poslední době své kuchyně: Spolek čs. inženýrů v domě SIA, inž. Havel na Barrandově a v Lucerně, inž. Krofta v hotelu Alcron, hotelier Šroubek, Obecní dům a majitelé snad všech pražských velkorestaurací a v celé republice tisíců.“ Husarským kouskem pak bylo zařízení dvou „mamutích kuchyní“. První se nacházela v Masarykových ústavech v Krči. Druhá ve Zlíně u Bati, kde bylo potřeba denně uvařit 12 tisíc obědů. Pro tento účel pankrácká továrna vyrobila dva nejdelší sporáky v republice – šesti- a osmimetrový, jejichž stěhování bylo dokonce dokumentováno tiskem.
Josef Kaliba se snažil neustále držet prst na tepu doby a reagovat na překotný technický vývoj. K uhelným sporákům a pecím proto postupně přibyly plynové varianty. V průběhu třicátých let pak po americkém vzoru začaly námluvy firemních designérů s elektrifikací přístrojů.
Velkou šlamastyku znamenala pro celý český průmysl, Kalibovu továrnu nevyjímaje, hospodářská krize v letech 1929-33. Ačkoliv pankrácká firma měla zdravý kořínek, přesto období všeobecného úpadku přežila jen tak tak. Na jedné straně ji ohrožovala druhotná platební neschopnost, neboť za spoustu dodaného zboží nedostala zaplaceno. Hotely, restaurace a další provozy houfně krachovaly a k vypořádání závazků neměly dost prostředků. Z druhé strany pak Kalibu hnaly do kouta banky, které šponovaly výšku úrokových sazeb, tudíž i splátek z úvěrů do závratných výšin. Počet zaměstnanců se proto v obtížných letech smrsknul ze čtyř stovek na dvě, a když ani to nepomohlo, zkrátil se pracovní týden na polovinu. Tato opatření byla Kalibovi mocně vyčítána levicovým tiskem, který nenechal na pankráckém továrníkovi nit suchou. Ve stejné době dokonce začala v továrně působit komunistická buňka, která vydávala ilegální časopis Kalibák.
Právě během krize se však ukázalo, jak prozíravý byl někdejší nákup čtyř hektarů pankráckých pozemků. Kaliba je začátkem třicátých let prodal se ziskem Janečkově Jawě. A díky tomu udržel svou firmu při životě. Ze stejného důvodu tenkrát prodal také trojici domů, které mu odkázali rodiče. Mezi nimi byl i rohový dům ve vyšehradské Vratislavově třídě č. 1, tzv. Staré děkanství.
Po odeznění krize posílila vedení podniku důležitá osoba – Kalibův zeť Jan Pražák. Dlouhá desetiletí pracoval jako ředitel Pražských vzorkových veletrhů a mimo jiné dohlížel na výstavbu Veletržního paláce. Jakmile byl holešovický veletržní chrám dokončen, Pražák získal svolení k odchodu z PVV a nastoupil do „rodinné firmy“. Jeho letité kontakty a zkušenosti s prezentací výrobků akcelerovaly další vývoj. V křesle ředitele firmy ho vystřídal až v roce 1942 ing. Laube, jehož nástup byl reakcí na tehdejší válečnou situaci.
Už krátce po zřízení Protektorátu v roce 1939 uzavřel Kaliba první obchod s německými okupanty. Vybavil dvěma kuchyňskými kotly dragounská kasárna a důstojnické kasino v Olomouci. Výrobky se osvědčily, a třebaže si za ně Kaliba účtoval víc než němečtí konkurenti, dostal se na armádní seznam doporučených firem. Do konce války pak dodal podobných kotlů ještě několik tisíc. Kromě toho Kaliba uspěl ve výběrovém řízení na úsporný kuchyňský sporák pro zabraná území v Polsku a na Ukrajině. Ten byl pak berlínskou komisí předepsán k výbavě nově zakládaných selských statků v dobytých oblastech. I v tomto případě se následný obrat počítal v milionech.
Druhá světová válka Kalibovi pomohla, aby se finančně zahojil po hubených třicátých letech. Nad tehdejšími obchodními úspěchy se ale vznáší temný stín. Během příprav tohoto textu se mi podařilo zjistit, že v letech 1940-43 vedla pankrácká továrna čilou obchodní korespondenci s koncentračním táborem v Osvětimi o dodávkách kuchyňských kotlů a dalšího vybavení. Bohužel nemám zdání, zda k obchodu skutečně došlo. Sérii otázek nicméně vzbuzuje i jedna pasáž z Kalibových pamětí: „Rovněž horentně vysokou cenu prosadil u nadřízených německých orgánů ing. Laube při dodávce výhřevných kamen pro dřevěné ubytovací baráky. Zkonstruoval jsem násypná kamna v pěti velikostech, která byla uvnitř celá vyšamotovaná a spalovala kouř. Veškeré garnitury byly lité, takže se tento druh kamen vyráběl ve velkých seriích bez obtíží a velmi rychle. Dodávali jsme těchto kamen celé tisíce i s komíny, tj. s kouřovými rourami a koleny. Několik šamotových závodů nepostačilo dodávati nám materiál pro jejich výrobu, která nám vynesla mnohamilionové inkaso.“
Nechci vznášet nepodložená obvinění. Ostatně Kaliba se svými kolegy těžko mohli v roce 1940 tušit, co se v Osvětimi skutečně odehrává. Po válce sice Kalibovi kdekdo vyčítal jeho výnosnou spolupráci s Němci, ale pokud vím, nikdo z něj nedělal kolaboranta. Továrna se záhy po Pražském povstání vrátila do obvyklých kolejí a výrobní sortiment doplnila několika novými elektrickými spotřebiči. Ani ty ale firmě nepomohly dosáhnout takových hospodářských výsledků, na které byla zvyklá. Bilance dvou poválečných let skončila ztrátou ve výši 5 milionů korun.
To už se ale nezadržitelně blížil zánik pankráckého rodinného podniku. V únoru 1948 zahřímal ze staroměstského balkónu Klement Gottwald a přivolal na Československo čtyřicetiletou komunistickou bídu. Už o dva měsíce později došlo k přijetí znárodňovacího zákona, který vyvlastnil podniky s více než 50 zaměstnanci, což se týkalo i Kaliby. Veškerý firemní majetek, movitý i nemovitý, přešel pod národní podnik Alba Hořovice. A Josefu Kalibovi byla vyměřena měsíční renta 2000 Kč měsíčně. Tím se po osmdesáti letech uzavřel příběh firmy, která pražskou Pankrác proslavila po celém světě.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
