Vyšehradský mistr barev Jaroslav Otčenášek
O minulých podobách Prahy nevypovídají pouze žloutnoucí fotografie, ale také malby, kresby a další umělecká díla. Mezi nejznámější výtvarné dokumentaristy Vyšehradu patřili mimo jiné Jan Minařík, Vlastislav Hofman nebo Karel Filip. Tím nejpilnějším z nich byl ale bezesporu Jaroslav Otčenášek, který na Vyšehradě prožil celý svůj život.
Celou šíři Otčenáškova díla odhalují příznivci výtvarného umění až v současnosti, tedy bezmála padesát let po jeho smrti. Na stále živějším aukčním trhu se postupně objevují malby, kresby i prosté skicy z jeho pozůstalosti, při jejichž prohlížení si každý milovník Vyšehradu a Podskalí přijde na své. Za zveřejnění řady Otčenáškových děl chci poděkovat zejména aukční galerii Obrazy v aukci, která v minulosti zprostředkovala jejich prodej.
Otčenášek se narodil v půlce května 1909 a byl pokřtěn jako Jaroslav Jan František. Jeho otec sloužil coby pražský listonoš a s celou rodinou bydlel ve vyšehradské Vratislavově ulici č. 67. O tomto tajuplně působícím domě se ve svých vzpomínkách zmiňuje i spisovatel Adolf Branald, který byl Otčenáškovým vrstevníkem. Výhledy z oken tohoto domu se pak objevily na některých malířových plátnech.
Tehdejší Vyšehrad musel být pro malého kluka bohatým zdrojem dobrodružství. V Otčenáškových vzpomínkách se objevují zmínky o toulkách po vyšehradských šancích anebo zvědavém okukování archeologických vykopávek. K tomu je potřeba přičíst i nedalekou Vltavu se svým plovárenským ruchem nebo přitažlivým světem voroplavby.
Samotář s paletou
Na výtvarnou dráhu se Jaroslav Otčenášek vydal relativně pozdě, téměř ve třiceti letech. Původně ho totiž zlákala učitelská profese, která ho zavedla do jihočeských Vodňan. Tady lze hledat zárodek Otčenáškovy hluboké lásky k jižním Čechám, které dal malíř později průchod i prostřednictvím štětců a barev.
První umělecké zkušenosti získával Otčenášek po návratu z Vodňan do Prahy v Národním památníku na Vítkově. Sem nastoupil jako asistent sochaře Karla Babky, kterému pomáhal při tvorbě plastických map Československa. Získal tím dostatečné sebevědomí k tomu, aby se v roce 1938 přihlásil ke studiu kreslení na Fakultu architektury ČVUT. Ale třebaže byl přijat, jeho vzdělání záhy přerušila německá okupace. Tehdy se Otčenášek uchýlil do svého ateliéru a tříbil výtvarný projev jako autodidakt.
Jistá osamělost byla pro Otčenáškovu tvorbu typická. Až do konce padesátých let maloval coby svérázný solitér, který neinklinoval k žádnému aktuálnímu trendu nebo umělecké skupině. Teprve na prahu své padesátky se přihlásil k tzv. Skupině 58, do níž patřili například Josef Liesler, Antonín Kalvoda nebo Jaroslav Grus. Spolu s nimi vystavoval například v pražském Mánesu.
Pro Otčenáškovu tvorbu jsou typické především krajinářské a městské motivy. Naopak do figurálních námětů se příliš často nepouštěl. Možná si v tomto ohledu nebyl dostatečně jistý. Ačkoliv během své kariéry často experimentoval a pozměňoval styl, v průběhu let si přeci jen vytvořil vlastní rozeznatelný rukopis. Zjednodušené, až naivní vidění skutečnosti probarvené svěžími tóny. K tomuto pojetí jej prý inspirovaly zahraniční cesty – na Balkán, a především do Paříže.
Druhou Otčenáškovou polohou je pak tradičnější výtvarné pojetí šmrncnuté impresionismem. V tomto duchu se nesou například jeho malby, které v roce 1953 přihlásil do soutěže na výzdobu malého foyer Národního divadla. Tehdy jako nepříliš známý umělec překvapivě obsadil druhé místo za Vincencem Benešem a někteří kritici označovali jeho návrhy za nejpovedenější ze všech.
Bavič a funkcionář
Úspěch v soutěži ale nebyl jediným zářezem na Otčenáškově paletě. S nástupem padesátých let a socialistického realismu začala být poptávka po lidových umělcích. Nevyžadovalo se od nich akademické vzdělání. Stačilo, že šli dostatečně na ruku komunistickému režimu. Otčenáškovo jméno v té době můžeme najít hned pod několika manifestačními prohlášeními, jimiž se čeští umělci hlásili k „pokrokové“ sovětské estetice. Tato angažovanost z Otčenáška záhy udělala funkcionáře. V roce 1954 se stal na tři roky prvním předsedou Českého fondu výtvarných umělců.
Byla by však mýlka považovat Jaroslava Otčenáška za prorežimního umělce. V jeho díle nenajdeme žádné výjevy z barikád, partyzánského boje nebo budovatelského nadšení. Na některých svých plátnech sice Otčenášek zachytil severočeské doly, ovšem toto téma mu bylo blízké už v předválečném období, kdy jezdil na návštěvy Kladna. Přiznaný komunismus se tak projevoval pouze v soustředění na civilní výjevy z městského života.
Nejraději se Jaroslav Otčenášek pohyboval po Vyšehradě a jeho nejbližším okolí. Z některých oblíbených stanovišť tak existuje vícero obrazů, podle nichž si lze utvořit představu jak o vývoji města, tak malířova stylu. Ať už jde o Výtoň s bývalou Podskalskou celnicí, pohled z vyšehradských hradeb na Vltavu anebo výjevy z podolského „háfnu“.
Malířskou tvorbu prokládal Otčenášek ještě vypravěčskou činností. Byl totiž členem Sedmilhářů, humoristického seskupení okolo Zdeňka Jirotky. Společně pábili na vlnách rozhlasu či na stránkách knih a časopisů. I z toho si snadno dovodíte, že Otčenášek nebyl žádným prototypem kovaného aparátčíka. Spíš by se dal s trochou nadsázky označit za „civilního levičáka“.
Bohužel Otčenáškovu životu bylo zhůry vyměřeno jen třiašedesát let. Zemřel náhle na infarkt v létě 1972. Přesto po sobě zanechal bohatou uměleckou pozůstalost, ze které se vynořují plastické obrysy Vyšehradu před padesáti lety. Na jeho památku se pak ve vyšehradské pevnosti běhal vytrvalostní závod na 10 kilometrů, pojmenovaný jako Memoriál Jaroslava Otčenáška.
Máte-li zájem pokochat se dalšími výtvarnými pragensiemi nejen od Jaroslava Otčenáška, navštivte virtuální Galerii U Jezdce. V současnosti obsahuje přes 170 maleb a ilustrací, shromážděných z různých zdrojů. Jejich výběr probíhá s přihlédnutím k Vyšehradu a jeho blízkému okolí.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
