Nejlevnější nocleh v Praze nabízí Hotel Díra

Tuláci, bezdomovci, problémová mládež i pražská galerka. Ti všichni si dávali dostaveníčko v podzemním Hotelu Díra ve stráni pod Karlovem.

 

S označením „hotel Díra” se lze setkat v souvislosti s více pražskými místy. V tulácké hatmatilce značil tento termín v podstatě jakýkoliv komfortnější brloh, kam se vešlo víc osob najednou. Do pomyslné hoteliérské sítě patřily například jeskyně v proseckých skalách a na Břevnově, podzemní kanál Na Františku anebo doupě v žižkovské stráni nad Karlínem. Nejznámější pobočka ovšem fungovala nad nuselskou Folimankou a měla dokonce vlastní „vývěsní štít“.

 

Jednalo se o prostor v bývalých kasematech novoměstských hradeb pod Českou dětskou nemocnicí. Původně do něj ústil klenutý vchod, ale protože se z hradeb často shazovalo bláto a různý odpad, byl takřka celý zasypaný. Návštěvníci se dovnitř museli plazit po břiše a být „slabších objemů tělesných“, aby cestou neuvízli.

Hotel Díra
Vchod do Hotelu Díra ve dvacátých letech. (K. L. Kukla: Konec bahna Prahy, 1927)

Zhruba po pěti metrech plazení se vstupovalo do předpokoje a ještě dále do prostorného salónu. Kvůli nízkému stropu se zde lidé pohybovali většinou po kolenou, ale i tak se jich sem dokázalo vměstnat až patnáct najednou. V salónu prý panovalo i uprostřed zimy příjemné teplo. Komfort zvyšovaly ještě různé houně nebo pelechy z roztrhaných kabátů. V improvizované kucyhni se navíc vařila kradená káva nebo čaj.

 

Policii byl tento brloh znám dlouhá léta. Často se tu skrývali jedinci, kteří se předtím dostali do křížku se zákonem. Marně ale policejní komisařství žádalo vojenský erár coby vlastníka hradeb o zazdění vchodu. K tomu došlo až v lednu 1909, kdy policisté podnikli razii proti mladým delikventům. Hotel Díra sice našli opuštěný, protože jeho obyvatelé dostali včas echo, ale výsledkem akce bylo alespoň uzavření vchodu. Nikoliv však natrvalo.

 

Místo zůstalo v paměti pražského podsvětí i nadále a jeho pověst přiživovaly také umělecké kruhy. Už během roku 1909 se hrálo divadelní představení „Hotel Díra“ v pražském zábavním podniku Ba-ta-klan de Paris (!!!). O deset let později zpopularizoval tuláckou ubytovnu pro změnu Karel Ladislav Kukla ve svém romanetu Podzemní Praha.

Hotel Díra
Palcový titulek na titulní straně Poledního listu z 11. února 1935 oznamuje umrznutí tuláka v Hotelu Díra.

Přes veškerou snahu úřadů se v Díře bydlelo s přestávkami až do roku 1936. K jejímu definitivnímu zániku bohužel přispěla lidská tragédie – v únoru předchozího roku zde umrznul podkarpatský tulák Štěpán Šalenik. Teprve na základě toho byla Díra důkladně zazděna.

 

Tím by příběh mohl skončit. O jeho pokračování se ovšem postaral speleolog Vladimír Vojíř. Začátkem roku 1970 se mu podařilo lokalizovat vchod Hotelu Díra a společně s dalšími jeskyňáři vniknout dovnitř. Průzkum záhy překazila hlídka Veřejné bezpečnosti, která měla důvodnou obavu, že by mohlo dojít k prokopání do sousedního krytu civilní obrany.

Hotel Díra
Odhalení Hotelu Díra speleologickou skupinou Vladimíra Vojíře na jaře 1970. (Archiv SKP)

Vladimír Vojíř s přáteli byli nejspíš poslední, kdo v Hotelu Díra prošli přes pomyslnou lobby. Krátce po jejich návštěvě zmizely zbytky tulácké „pětihvězdy“ pod základy Nuselského mostu. Naštěstí dnešní bezdomovci si mohou vybrat z plejády podobných ubytoven po celé Praze.

 

Za fotodokumentaci podzemního průzkumu Vladimíra Vojíře děkuji Vladimíru Bláhovi ze Speleologického klubu Praha.