Kdy bude proražen druhý vyšehradský tunel?

Nebojte se, nejedná se o další bizarní výstřelek současného magistrátu. Stavba druhého tunelu pod Vyšehradem se plánovala už před druhou světovou válkou.

 

Vybudovat v Praze tunel nebylo nikdy příliš jednoduché. Obyčejně tomu předcházely desítky let handrkování a hledání nejvhodnějšího řešení. Tím spíš, když se měla proděravět staroslavná vyšehradská skála.

 

První myšlenky na stavbu vyšehradského tunelu se objevily v sedmdesátých letech 19. století. Mělo jít o železniční tunel dlouhý 300 metrů, který byl součástí plánované tratě z Prahy do Modřan. Do skály se měl zavrtat poblíž vyšehradského nádraží a vyústit u podolského kostela sv. Michaela. Nakonec však dostala přednost varianta trati přes Michli a Vyšehrad zůstal dočasně ušetřen.

 

Když ne okolo, tak skrz

Jen o pár let později přišel vyšehradský tunel znovu na přetřes. Se stavebním a průmyslovým rozvojem Podolí a Braníku vyvstala potřeba silničního spojení s Prahou. V cestě ovšem stála vyšehradská skála, která v inženýrech i magistrátních úřednících vzbuzovala posvátnou úctu. Původně se proto plánovalo, že silnice povede okolo skály.

Vyšehradský tunel
První a dosud jediný vyšehradský tunel krátce po dokončení. Na podolské straně ještě tou dobou scházelo ozdobné cimbuří.

Nad tím spráskli ruce tehdejší památkáři z Umělecké besedy. Silnice anebo pouhá lávka pro pěší, která by obkroužila výběžek mýtické skály, byla pro ně z pietního a estetického hlediska zcela nepřijatelná. Raději tedy souhlasili s kompromisem v podobě tunelu.

 

I tak trvalo dalších dvacet let, než byl tunel roku 1904 konečně zprovozněn. Nejdřív jen pro pěší a vozy, zanedlouho pak i pro tramvaje. Pražané si na jeho existenci rychle a rádi zvykli. Dokonce do té míry, že jim po pětadvaceti letech přestal stačit. 

 

„Zvlášť v neděli, kdy chodí spousty lidí do Podolí, Bráníka za slunečních dní se koupat, je průchod po jedné straně – na druhé jezdí elektrické dráhy – velmi úzký,“ psala v roce 1929 Národní politika. Opět se uvažovalo o vybudování lávky okolo skály. Opět se zhrozili památkáři a vše zůstalo při starém.

Návrh druhého vyšehradského tunelu ze 30. let
Návrh druhého vyšehradského tunelu ze 30. let podle Škodových závodů. (Archiv Dopravního podniku hl. m. Prahy)

Dvě podzemní jednosměrky

Stoupající počet automobilů v Praze volal čím dál úpěnlivěji po nutnosti komplexního dopravního řešení. Už roku 1930 se proto rozběhla „Soutěž na řešení všeobecného dopravního ruchu Velké Prahy“. V návrzích se tehdy mimo jiné uvažovalo o stavbě silničního mostu z Výtoně na Smíchov. A také o proražení druhého vyšehradského tunelu.

 

S nápadem přišel tým Škodových závodů, do nějž patřili mimo jiné inženýři Bohumil Belada a Vladimír List. Podle jejich úvah měl nový tunel těsně přiléhat k tunelu původnímu, takže by kvůli jeho vyústění musel být zbourán bývalý dům geologa Jana Krejčího. Oba takřka identické tunely by pak fungovaly každý v jednom směru. Pro pěší se znovu projektovala visutá lávka kolem skály.

Druhý vyšehradský tunel
Poválečné urbanistické řešení vyšehradské oblasti. A = Poliklinika, B–C = Obytné domy, D–E = Starý tunel, F–G = Nový tunel (časopis Nová Praha, 1956)

Žádný z tehdejších soutěžních návrhů nakonec nebyl doporučen k realizaci, a tak sešlo i ze stavby tunelu. Po válce se pak Praha probudila do trochu jiných poměrů, proto došlo i k přehodnocení plánů. Dopravní a urbanistické řešení vyšehradsko-podolského pomezí tehdy dostal na starost architekt Václav Dvořák. Vycházel z předpokladů, že podolská porodnice se má vbrzku proměnit v okresní nemocnici a navíc přibude nová budova polikliniky. Tím pádem bylo třeba počítat s vyššími nároky na dopravní obslužnost.

 

Součástí jeho návrhu se tak stal i dvousetmetrový silniční tunel, který by vedl vyšehradskou skálou od podolské porodnice až k vyšehradské sokolovně. Takové řešení sice bylo ohleduplnější k místní zástavbě, než byl předválečný návrh, ovšem výrazně se tím prodražovaly náklady na ražbu. Tím spíš, že nový tunel měl být široký 15 metrů narozdíl od původního devítimetrového.

Druhý vyšehradský tunel
Druhý plánovaný tunel na zákresu Miroslava a Věry Chalupníčkových z roku 1952. (IPR Praha)

Naštěstí i po Vítězném únoru se přihlíželo k názoru historiků, kteří napnuli všechny své síly, aby návrh smetli ze stolu. To se jim po tuhém boji podařilo, nicméně ani přední pražský památkář té doby Vladimír Píša zcela nevyloučil, že by Vyšehradem mohl být nakonec druhý tunel proražen. A to zhruba v témže směru, který o sto let dříve vytýčili železničáři.

 

Ve sborníku Staletá Praha z roku 1971 Píša doslova napsal: „Mám však stále dojem, že druhý vyšehradský tunel může vést jedině někde od Neklanovy ulice a vyústit pod Slepičárnou u tzv. Slavie proti staré podolské ulici.“ Dnes už se však ani tato varianta nezdá příliš reálná, protože na zmíněné parcele naproti bývalému hotelu Slavia brzy vyroste bytový dům. A tak bude vyšehradská skála snad i nadále pomrkávat na Prahu jen jedním „okem“.