Praha s okolím jindy a nyní (2. část)

Následující přírodovědná črta o výskytu brouků v Praze pochází z pera Jindřicha Dietze a vyšla na pokračování koncem roku 1891 v časopise Vesmír. Text zvěřejňuji v původní podobě, ale pro větší názornost jsem ho doplnil ilustracemi popsaných druhů. Jelikož od doby vzniku článku se latinské názvy některých druhů změnily, v popiscích obrázků jsem použil ty aktuálně platné. Brouci jsou zobrazeni v různých měřítcích, takže jejich vzájemné poměry neodpovídají skutečnosti. První díl textu si můžete přečíst tady.

 

Jindy octl se Pražan vbrzku „za branou“, v místech, jež uvykl si nazývati venkovem. Dnes dlouhými řadami činžáků pronikne např. do údolí nuselského, kde dnes rovněž se nacházejí tyto spousty domů; jindy tam prostírala se žírná pole a louky vroubené „stezičkou filosofů“ — se svou zvláštní faunou. Pole tato byla lehoviskem hrbáčka (Zabrus gibbus), jenž však v létech šedesátých nebyl ještě znám jako škůdce obilí. Nacházeje dosti živočišné potravy, neměl chuti pro vegetarianismus; teprve nedostatek potravy živočišné přiměl jej, že se stal zhoubcem obilí. Po cestě filosofské, zejména v posledním čase, pobíhali různí střevlíci, zejména dva druhy větších střevlíků Carabus intricatus a granulatus.

Brouci v Praze
Zleva: Hrbáč osenní (Zabrus tenebrioides), střevlík svraštělý (Carabus intricatus) a střevlík zrnitý (Carabus granulatus)

Jak půvabné bývalo jindy údolíčko nuselské, žádným domem nezastavěné! Návštěva údolíčka toho značila pro zoologa pravou žeň. Pod skalou vyšehradskou ukrývali jsme nějakou menší zdechlinu, zcepenělou kočku nebo králíka. Za nějaký čas vytahovali jsme pak z prohnilé zdechliny pinzetami na světlo denní celou řadu kožojedů (Dermestes lardarius), staphylinů, histerů, necrophorů, aphodiů a různých mršníků. Samozřejmo, že jsme po této pitvě nezaváněli zrovna pačulím. Znaveni ulehli jsme na palouk do trávy poblíže usedlosti Folimanky. Velebné zvuky karlovských zvonů zalétaly sem, kde k sluchu pozorlivému doléhalo šustění hmyzu ve trávě. Tu vlétla na tvář Haltica oleracea, Nitidula aenea nebo se na naší ruce objevil kohoutek liliový (Lema merdigera), a když jsme jej vzali do ruky, tož úzkostně cvrčel.

Brouci v Praze
Zleva: Kožojed obecný (Dermestes lardarius), dřepčík zelený (Altica oleracea) a chřestovníček cibulový (Lilioceris merdigera)

Též Galeruca alni a Cassida nobilis učinily nám svou návštěvu. Jako zvláštnost podotýkám, že obyčejně Cassida viridis jen zřídka se v okolí pražském objevuje. Na východní části louky překvapovaly nás četné vodní tůně s hojnou zvířenou, hnízdili tam potápníci, vodomilové, vířníci, splešťule, vodoměrky. Tůně tyto jsou vesměs zasypány. Vůbec dlužno v okolí pražském konstatovati úbytek přirozených vodních nádržek, s nimi zmizely zároveň i mnohé rarity entomologické. Jako příklad uvádím rybník v bývalé Sakrabonce, zahradě to, na níž stojí dnes nádraží dráhy Františka Josefa. Rybník ten byl jediným v celých středních Čechách, jenž choval vodomila černého (Hydrophilus piceus), největšího to vodního brouka našeho.

Brouci v Praze
Zleva: Bázlivec olšový (Agelastica alni), štítonoš (Cassida nobilis) a štítonoš zelený (Cassida viridis)

Malou náhradu za bývalé touně skýtá dnes nádržka a močál na Jezerce nad Michlí, skutečně nenacházíme tam nic vzácného ani velkého vodomila, ni potápníka Dytiscus latissimus, nejvýše druh Dytiscus marginalis.

Brouci v Praze
Zleva: Vodomil černý (Hydrophilus piceus), potápník široký (Dytiscus latissimus) a potápník vroubený (Dytiscus marginalis)

Na bývalou bohatost fauny pražské upomínají ještě lesy krčský a kunratický, nebylyť dosud značným změnám podrobeny. Dosud najdeme na tamních smrčkách brouka Dorcus parallelipipedus, zajímavého bizarním tvarem, a dále na doubkách soudruha jeho roháče i v trpasličí variaci, s kterou mnozí badatelé nevědí si dosud rady. Na rozhraní obou hvozdů sídlí čarokrásný krasec Lampra rutilans. Co se týče krasců (Buprestis), tož střední Čechy jsou na ně chudé, jedině na pryskyřnících přicházívá častěji maličký krasec čokoládové barvy Anthaxia quadripunctata. S půvabnou Chalcoforou marianou nikde se zato nesetkáváme.

Brouci v Praze
Zleva: Roháček kozlík (Dorcus parallelipipedus), krasec lipový (Lamprodila rutilans) a krasec čtyřtečný (Anthaxia quadripunctata)

V krčském hvozdě zdržují se oba kousavci Rhagia: Rhagium mordax i menší druh Rhagium indagator z rodu tesaříků. Nevzácná jest tam též největší zobonoska česká Molytes germanus černé barvy se žlutými skvrnami, dále klikoroh olšový (Curculio lapathi) s bílým páskem na krovkách, klikoroh tyčkový (Curculio piniphilus) a Cleonus marmoratus.

Brouci v Praze
Zleva: Kousavec hlodavý (Rhagium mordax), kousavec korový (Rhagium inquisitor) a klikoroh skvrnitý (Liparus germanus)

Po prostorné louce poletuje žluťák (Cistela sulphurea), tesařík smrkový (Callidium luridum), tesařík proměnlivý (Callidium variabile), jenž začátečníka mate svými různobarevnými krovkami. Na četných scabiosách a okoličnatých rostlinách najdeš tam dosud nejkrásnější a nejrozmanitější cryptocephaly, podřadí to mandelinek se skrčenou hlavičkou.

Brouci v Praze
Zleva: Květomil žlutý (Cteniopus sulphureus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum) a tesařík skladištní (Phymatodes testaceus)

Lesy krčské byly dosud ušetřeny od lýkožroutů. Sběratel pražský však, chtěje si opatřiti tyto dřevokaze, nemusí daleko z Prahy jíti; vory na Vltavě při královské louce poskytují jich v hojnosti. Odstraníme-li nožíkem kůru z naplavených kmenů, odhalíme celé brlohy lýkožroutů jako Bostrychus suturalis, Tomicus stenographus, Tomicus cembrae atd. Lov na kládách těch vždy se zdaří, neboť dříví to přichází z pralesů šumavských, eldoráda to koleopterologů! Jest to zajímavé studium. Vycvičené oko sezná již podle vyrytých ve dřevě chodbiček, které lýkožrouty kmen v sobě chová. Neméně zajímavo jest stopovati tu rodinný život lýkožroutů; snadno možno se přesvědčiti, že Bostrychus suturalis vede život pospolitý jako Turek v harému, kdežto Tomicus cembrae libuje si v samotě, v jednoženství.

Brouci v Praze
Zleva: Lýkožrout úzký (Orthotomicus suturalis), lýkožrout borový (Ips sexdentatus) a lýkožrout modřínový (Ips cembrae)

Jsme-li již jednou při louce královské, poohlédněmež se po ní. Pohřešíme tu sice bývalé bařiny a touně, zato písečné pouště dosud tu najdeme. Po drobném saharském písku polo letí, polo skáčou svižníci (Cycindelidae). Jsou tu dosti četně zastoupeni. Zříme tu zelenou C. campestris, hnědou C. sylvatica a hybrida, kdežto svižníka C. germanica v celém okolí pražském jsem nenašel. Královská louka chovala jindy na sítí v močálech vzácnou jinak štítonošku Cassida sanguinolenta rudých krovek s černými čárkami. Škoda jen, že preparovaný brouček ztrácí časem ve sbírce svou krásnou červenou barvu. Cassidu tuto nezřel jsem ani ve větších cizozemských sbírkách, což důkazem její vzácnosti v krajinách jiných.

Brouci v Praze
Zleva: Svižník zvrhlý (Cicindela hybrida), svižník polní (Cicindela campestris) a štítonoš (Cassida sanguinolenta)

Bedlivý sběratel bývá tu za svou návštěvu odměněn krásným tesaříkem, zdržujícím se na topolech a vrbách, Saperda carcherias zvaným. Tento největší druh Saperd poskytuje pěkný vzhled jak tvarem těla, tak i svou barvou žlutavou. Nejobyčejnějším obyvatelem královské louky jest mandelinka topolová (Chrysomela populi) na vrbách a topolích, dále tři mršníci: Silfa sinuata, atrata a obscura na zemi, na látkách zahnívajících, konečně při kořenech vrbových nalezneme tesaříka Lamia textor dosud v hojnosti.

Brouci v Praze
Zleva: Kozlíček osikový (Saperda carcharias), mandelinka topolová (Chrysomela populi) a mrchožrout obecný (Silpha obscura)