Big Joe z Nuslí

Jak se nuselský Josef Šmejkal stal zápasnickým mistrem Evropy, přepral holýma rukama býka, vařil pivo v Mnichovicích a zvítězil nad Gustavem Frištenským.

 

Narodil se 1. března 1879 na pražských Vinohradech a až do druhé třídy bydlel s rodiči v Ječné ulici. V roce 1888 nechal jeho otec postavit dům v nuselské Čestmírově ulici, kde začal provozovat hostinec. Od té doby je Šmejkalův osud více či méně spjatý s Nuslemi a Pankrácí.

 

Podle vlastních vzpomínek se malý Josef poprvé setkal s řecko-římskými zápasy během tradiční ševcovské Fidlovačky v Nuselském údolí. Na dvoře jejich rodinné restaurace totiž každoročně tábořil potulný komediant James Delawary, africký černoch vládnoucí obrovskou silou. Jeho herkulovské kousky Šmejkalovi imponovaly do té míry, že je zanedlouho začal napodobovat s činkou, vyrobenou z násady od lopaty. Postupně se vrhnul do vytrvalého tréninku, který přinesl své ovoce. Jak sám uvádí ve svých memoárech, ve škole bavil spolužáky například tím, že uchopil židli za nejvyšší příčku opěradla, pak ji zvednul k bradě, stočil kolem příčky o 90 stupňů vzhůru a předpažil.

Šmejkal na školní fotografii z nuselské školy
Šmejkal, druhý zprava, na školní fotografii z nuselské školy. (Pražský ilustrovaný zpravodaj)

Roku 1894 přišel Šmejkalův otec v exekuci o svůj nuselský hostinec, ale rodina se nestěhovala daleko. Pronajala si První vinohradskou restauraci v Nuslích na Havlíčkově třídě, dnešní Nuselské ulici. Tou dobou onemocněl mladý Šmejkal zákeřným plicním katarem, který ho v zápasnickém rozletu značně přibrzdil. Ani na kost vyhublý Šmejkal ale nehodil flintu do žita a na radu svého bratrance Augustina Šebka, pozdějšího majitele uzenářské továrny v Nuslích, se po nemoci nechal zapsat do Sokola. Po roce houževnatého tréninku už dokázal v jedné ruce nadhozem uzvednout 64 kg těžkou činku.

 

Koňská síla v akci

Skutečnou vstupenku mezi zápasníky mu ale zajistila až vzpěračská ekvilibristika s živým koněm. Šmejkal se totiž mezi Nuseláky proslavil tím, že dokázal vlastní silou zastavit koňský potah s drožkou. Zakrátko tedy začali hospodští štamgasti mladého siláka provokovat sázkami. Nejprve Šmejkal vyhrál tuplák piva za to, že uzvedl poníka. Zanedlouho se pak ukázal v celé své formě, když podobným způsobem ze země vzepřel zapřaženého koně i s polovinou vozu.

Mladý Šmejkal na snímku z ateliéru Mulač. (Archiv města Mnichovic)
Mladý Šmejkal na snímku z ateliéru Mulač. (Archiv města Mnichovic)

Od té chvíle bylo rozhodnuto – ze Šmejkala se stane “těžký atlet”. Navzdory protestům svých rodičů začal pod dohledem legendárního Fridolína Hoyera se systematickým tréninkem vzpírání a řecko-římského zápasu. Zesílil do té míry, že ve 21 letech vážil 120 kg a odvodová komise ho z toho důvodu doživotně zprostila vojenské služby. To mu však nebránilo v účasti na zápasech. Zpočátku měřil síly s českými soupeři, kteří pro něj ale nepředstavovali vážnější konkurenci.

 

Za první rok amatérské kariéry získal dvě první ceny a dvanáct druhých. Dokonce porazil i tehdejšího českého mistra Jindřicha Vavřínka, což byl pro nováčka obzvlášť cenný skalp. V roce 1903 pak Šmejkal zvítězil na amatérském mistrovství střední Evropy, které se konalo U Labutě v Praze Na Poříčí, a poprvé na sebe upoutal pozornost zahraničí. Jako první zavětřil po novém talentu tehdejší mistr světa Němec Jakub Koch, který se za Šmejkalem rozjel osobně do Nuslí. Následující měsíce strávil Velký Josef v Kochově tréninkové skupině a s úspěchem absolvoval několik německých turnajů.

 

Na cestě kolem světa

Začátkem 20. století přesídlil Šmejkal z Nuslí o kus dál na Pankrác. Po svém otci zdědil pohostinnost a lásku k pivu, a třebaže se vyučil kolářem, provozoval od svých mladých let několik vyhlášených pankráckých hospod – Starou Pankrác a především U bílého lva. V druhé jmenované pak zakotvil na delší čas a zřídil zde dokonce zápasnickou dvoranu. Od živnostenských povinností ale čím dál častěji utíkal na zápasnickou žíněnku. Aby kvůli tomu nezůstal škodný, přešel v roce 1903 od amatérů k profesionálům.

Hostinec U bílého lva na Pankráci
Pankrácký hostinec U bílého lva, který začátkem 20. století provozoval Josef Šmejkal.

O dva roky později se v Paříži zúčastnil turnaje o mistra světa v těžké váze a skončil s 23 vítězstvími na pátém místě. Mistrovský titul toho roku vydobyl Šmejkalův dobrý přítel Rus Ivan Padubnyj. Většina závodníků ze světové špičky se tenkrát důvěrně znala, neboť společně absolvovala mnohaměsíční zápasnická turné po všech možných koutech světa. Vždyť i Šmejkal stačil objet před první světovou válkou prakticky celou zeměkouli a některé jeho vzpomínky si zhola nic nezadají s Hanzelkou a Zikmundem.

 

Nejdřív Šmejkal sklízel slávu po Evropě. Zavítal do Švédska, Polska, Anglie nebo Portugalska. Ve Varšavě vystupoval coby židovský silák Joshua Šmejkal, protože jeho manažer tím chtěl do publika nalákat místní movité Židy. V Lisabonu se naopak postaral o prvotřídní senzaci, když během místní koridy přemohl býka holýma rukama. Portugalci pak českého “toreadora” odnesli na ramenou až do hotelu.

Býk vs. Josef Šmejkal při lisabonské koridě. (Archiv města Mnichovic)
Býk vs. Josef Šmejkal při lisabonské koridě. (Archiv města Mnichovic)

Sedm kilo zlata

Na další cestě navštívil Šmejkal arabský sever Afriky. Ze zápasů s místními siláky vyšel vítězně, ale málem zahynul na zpáteční plavbě z Alžíru do Francie. Jeho loď se na moři dostala do silné bouře, která po tři dny smýkala bezmocnou bárkou ve vlnách. Jen zázrakem nakonec doplula šťastně až do Marseille.

 

Úsměvnou dohru mělo naopak Šmejkalovo ruské působení v roce 1907. Pod záštitou velkoknížete Vladimíra zápasil nejprve v Petrohradě a pak i v dalších městech, Moskvu nevyjímaje. Když o sedm let později přišla světová válka, bojoval Šmejkalův bratr shodou okolností na východní frontě. A při prohledávání jednoho z dobytých domů ho čekal skutečný šok. Najednou před ním stál Josef v celé své kráse. Až po chvíli mu došlo, že jde o starý plakát, zvoucí na Šmejkalovo ruské turné.

 

O tom, že jméno Šmejkal ve světě něco znamenalo, svědčí mimo jiné bohatý výdělek, který si Velký Josef přivezl ze šňůry po Jižní Americe. Za několik měsíců svého působení dokázal v Argentině a Brazílii vyzápasit 7 kg zlatých mincí. Na zpáteční plavbě domů je střežil v koženém opasku, který za žádných okolností neodkládal. Po návratu pak svůj jihoamerický poklad vystavil ve výkladu České banky na Václavském náměstí.

 

Výzva jménem Gotch

Na vrchol kariéry vystoupal Šmejkal v Severní Americe, kam se vypravil na dlouhých devět měsíců. Absolvoval zde obdivuhodnou sérii 54 vítězných zápasů v řadě. Výkon o to cennější, když uvážíme, že v Americe se narozdíl od Evropy zápasilo volným stylem. Šmejkal jako řecko-římský specialista se musel přizpůsobit pravidlům, která zápasníkům dovolovala útočit na jakoukoliv část soupeřova těla. Novou techniku si Josef osvojil stejně rychle jako americký životní styl. Zakrátko z něj byl Big Joe, jak se patří. Zázemí na svém americkém putování nacházel v českých krajanských a sokolských spolcích, které ho vítaly coby chloubu české tělovýchovy. Zároveň mu poskytovaly i náležitou diváckou podporu.

Novinový titulek z The San Francisco Call představuje Šmekala coby vyzyvatele Franka Gotche.
Palcový titulek z deníku The San Francisco Call představuje Šmekala coby vyzyvatele Franka Gotche.

Šmejkal procestoval Spojené státy křížem krážem a ochotně pokládal na lopatky jednoho soupeře za druhým. Americké publikum si začalo zvykat na Josefovo proslavené “Krucifix!”, kterým si ulevoval, když zápas spěl do rozhodující fáze. A stejně tak si na přítomnost českého siláka začal zvykat i soupeř z nejtěžších – neporazitelný volnostylař a živoucí legenda Frank Gotch.

Právě Gotch měl být posledním americkým zářezem na Šmejkalově pažbě. Syn německých přistěhovalců hájil světový zápasnický trůn a ve Spojených státech patřil ke sportovním celebritám. Nebylo myslitelné vyzvat ho na souboj, dokud protivník neosvědčil dostatečné kvality v předešlých zápasech. Šmejkalovi se to narozdíl od Frištenského podařilo.

Šmejkal v Americe
Josef Šmejkal v Americe. Se svým manažerem a v zápasnickém postoji. (Světozor, 1912)

Utkání s Gotchem se odehrálo na Den nezávislosti 4. července 1912. V chicagském Coliseu aplaudovalo oběma borcům přes 6000 diváků. Za rozhodčího byl určen Antonín Čermák, pozdější starosta Chicaga s českými kořeny. Bohužel jeho nekompetentnost zásadně ovlivnila průběh zápasu. Po sedmi minutách souboje prohlásil za vítěze prvního kola Gotche, třebaže Šmejkal podle svědků prokazatelně neležel na obou lopatkách. To českého matadora rozhodilo do té míry, že ve druhém kole vinou nesoustředěnosti podlehl definitivně. Domů se tedy vracel bez nejcennějšího triumfu, ale i bez vydělaných 2000 dolarů, se kterými zmizel jeho manažer neznámo kam.

Po návratu do Evropy si naštěstí spravil chuť. Nejdřív se roku 1913 stal profesionálním mistrem Evropy a zanedlouho obsadil druhé místo na mistrovství světa ve Vídni.

 

Do křížku s Frištenským

V roce 1915 opustil Šmejkal Prahu a spolu s rodinou se přestěhoval do Mnichovic, kde zakoupil místní pivovar s rozlehlým hospodářstvím. Konečně tak mohl naplno zúročit své sladovnické sklony vařením vlastního piva a provozem restaurace. Jelikož za války byla nouze o pracovní sílu, musel Šmejkal na statku sám zastat většinu hospodářských činností. Bral to však jako svéráznou formu tréninku, při které shodil 20 kilo a výrazně nabral svalovou hmotu. Jakmile se tedy mezinárodní poměry uklidnily, pustil se znovu úspěšně do zápasení.

Šmejkal po návratu z Ameriky.
Šmejkal po návratu z Ameriky. (Český svět, 1913)

Proti nejslavnějšímu českému zápasníkovi Gustavu Frištenskému se Šmejkal postavil čtyřikrát – dvakrát v roce 1904 a pak v letech 1913 a 1923. První pražský souboj v holešovické Uranii zůstal po 30 minutách nerozhodnutý. V odvetě, konané o pár měsíců později v sále Plodinové burzy, Šmejkal prohrál. Frištenský po dlouhých 69 minutách prolomil jeho most a položil Šmejkala na lopatky.

 

Na další jejich střetnutí si diváci museli počkat adlouhých devět let. Možná i proto se jich sešlo na pražské Letné pod širým nebem víc než osm tisíc. Byli svědky napínavého zápasu, ze kterého se v Národním filmovém archivu dochoval filmový záznam. Výsledek skončil po hodině remízou, což Šmejkalovi stačilo k tomu, aby vyhrál vypsanou odměnu.

Josef Šmejkal na Letné v roce 1913 před zápasem s Gustavem Frištenským
Josef Šmejkal na Letné v roce 1913 před zápasem s Gustavem Frištenským. (Národní filmový archiv)

Poslední klání dvou největších zápasnických legend se konalo roku 1923 v rámci zápasnického mistrovství Evropy. V sále pražské Lucerny zvítězil Šmejkal, ačkoliv výrazně těžil z toho, že Frištenský měl z předešlých zápasů bolestivě zraněný loket. V každém případě je potřeba před oběma aktéry smeknout, protože v době konání zápasu jim bylo 43, potažmo 44 let. Šmejkal měl navíc za sebou vážně zranění z roku 1919, kdy spadl z prudce jedoucích saní, tažených koňmi. Skončil tehdy v bezvědomí a ztratil na čas hybnost od pasu dolů. Dlouhé týdny se zdálo, že při nehodě došlo k přerušení míchy a Šmejkal už se nikdy nepostaví na nohy. Dokonce uvažoval o sebevraždě, ale jako tolikrát předtím osvědčil i tehdy svůj tuhý kořínek.

 

Šmejkal definitivně ukončil zápasnickou kariéru v roce 1925, ale nadále byl své životní vášni nablízku. V Mnichovicích založil nejprve atletický klub KA Šmejkal a později i klub fotbalový AFK Šmejkal Menčice. Mnichovický pivovar, odkud během války distribuoval pivo například do pražské hospody U Ježíška, provozoval až do roku 1925. Pak sice s vařením vlastního piva přestal, ale ponechal si alespoň stáčírnu a sklad velkopopovického piva. Z Mnichovic se po čtvrtstoletí odstěhoval do Ledče nad Sázavou, kde se z něj stal hoteliér. Zemřel 8. dubna 1942 v Mnichovicích, kde je také pochován.