Architekt Josef Havlíček – Mistr velkoleposti
Před sto dvaceti lety se narodil jeden z nejosobitějších českých architektů Josef Havlíček. Autor řady ikonických budov, celoživotní vizionář a neúnavný pokušitel imaginace.
Neexistuje příliš mnoho českých nebo československých architektů, kteří si během své kariéry vypěstovali vlastní unikátní rukopis. Snad Josef Chochol ve svém kubistickém období, v novější době pak Jan Kaplický se svou organicky tvarovanou architekturou. Charakteristickým rysem Josefa Havlíčka byla pro změnu monumentalita, přesněji řečeno touha po výškách. Ne nadarmo je mu připisován první pražský mrakodrap, třebaže budova žižkovského Všeobecného penzijního ústavu má pouhých jedenáct pater. Ve svých myšlenkách mířil Havlíček ještě o dost výše.
Dandy z italské fronty
Ke studiu architektury se Josef Havlíček zapsal v průběhu první světové války, do jejíchž bojů stačil ještě osobně zasáhnout. Jako čerstvě plnoletý byl roku 1917 povolán na italskou frontu, kde si odkroutil několik měsíců u Lago di Garda. Krátce po uzavření míru svlékl uniformu a proměnil se v prvotřídního pražského dandyho. Havlíčkův pozdější souputník Karel Honzík ho ve své autobiografické knize Ze života avantgardy popisuje následovně: „Byl oblečen podle módy, která se k nám po prvé světové válce začínala šířit z USA. Úzké kalhoty, hrotité střevíce, špičaté chlopně u saka, a to tak vysoké, že byly patrny i zezadu. Škrobený, dosti vysoký límec se široce rozevřenými cípy nesl hlavu jako na podstavci.“
Na stavební fakultě ČVUT se Havlíček seznámil se spolužákem Aloisem Wachsmanem, který byl prvním v řadě jeho kumpánů a parťáků. Dekadentně vyhlížející duo se zakrátko proslavilo mezi pražskou bohémou svým nápadným oblékáním, naléhavostí projevu a neustálým vtipkováním. V očích veřejnosti se stali jakýmsi předobrazem Voskovce s Werichem. Ostatně, Wachsman byl Voskovcovým bratrancem.
Kromě zájmu o architekturu disponoval Josef Havlíček také výtvarným nadáním. Maloval, tvořil sochy anebo designoval. Začátkem dvacátých let si při studiích vydělával na živobytí jako návrhář uměleckoprůmyslového družstva Artěl, pro které vytvářel vázy, dózy a jiné interiérové doplňky. Dnes se jeho výtvory z té doby draží na uměleckých aukcích za statisícové částky. Jejich renomé posiluje i fakt, že Havlíček spoluzakládal vlivnou uměleckou skupinu té doby, totiž Devětsil.
Nakonec ale v Havlíčkově tvorbě zvítězila přeci jen architektura, třebaže jisté sochařské tendence pronikly i sem. Na jedné straně precizní práce s hmotou a jejími objemy, na straně druhé snaha o vyčlenění staveb z okolního kontextu do podoby monumentálních solitérů. Zde lze hledat důvod, proč nejsmělejší Havlíčkovy vize zůstaly jen na rýsovacím prkně.
Počátky kariéry
Po studiích na Technice se Havlíček zapsal ještě na letenskou Akademii výtvarného umění k profesoru Gočárovi, aby své inženýrské znalosti osvěžil duchem nastupující moderny. Kormidlo pokroku bylo tou dobou pootočeno směrem k funkcionalismu a konstruktivismu, jejichž kouzlu podlehl i Havlíček.
Josef Gočár si svého nadaného studenta mimořádně oblíbil a nabídl mu místo ve svém ateliéru. Havlíček souhlasil a podílel se na některých Gočárových královehradeckých stavbách z té doby, například sborové budově Církve československé husitské anebo Masarykově pomníku od Otty Gutfreunda. V profesorových službách však Havlíček vydržel jen krátce přes rok.
Čím dál častěji začal obesílat architektonické soutěže svými autorskými návrhy. A brzy se na něj usmálo štěstí. V roce 1926 zvítězil v soutěži na pohraniční sloupy republiky, které pak byly umístěny na všech hraničních přechodech. Havlíček se inspiroval motivem státní vlajky, kterou pojal jako elegantní úzkou vertikálu, vyvedenou ze smaltovaného ocelového plechu.
Z pohledu architekta se však jednalo o marginální zakázku, která mohla Havlíčkovu bujnou mysl těžko uspokojit. Větší vzrušení jistě zažíval při projektování mostů. Ze soutěže na Trojský most si v roce 1926 odnesl ocenění ve výši 6000 Kč a o rok později ohromil veřejnost nekonvenčním návrhem Nuselského mostu. Společně s Jaroslavem Polívkou přehradil Nuselské údolí obrovskými věžáky, přes jejichž ploché střechy byla položena mostovka. Návrh byl do soutěže přihlášen pod heslem: „Náklad hražen výnosem“. Havlíček totiž předpokládal, že prodej bytů a kanceláří ve věžácích zcela pokryje náklady na realizaci mostu.
To je důkazem toho, jak důkladně Havlíček svoje stavby promýšlel. Vždyť k tehdejšímu architektonickému bontonu patřilo též filozofování, sepisování manifestů a hledání východisek doby. Kromě okótovaných plánů tak po Josefu Havlíčkovi zůstaly i desítky teoretických statí a úvah. Důležitý doklad toku jeho myšlenek, které se vzpíraly zemské přitažlivosti a tryskaly až do oblak.
První pražský mrakodrap
První realizovanou stavbou, nesoucí podpis Josefa Havlíčka, se stal Palác Habich ve Štěpánské ulici č. 33. Byla to jakási náplast na to, že spolu s Jaroslavem Polívkou neprosadili svou podobu Nuseláku. Místo toho alespoň společnými silami vystavěli jeden z prvních funkcionalistických domů v pražském centru.
Průlom do architektonické první ligy ovšem přišel až v roce 1929. Tou dobou Josef Havlíček sdílel projekční kancelář se svým někdejším spolužákem Karlem Honzíkem. Velkou shodou náhod se staronoví parťáci dozvěděli, že Všeobecný penzijní ústav vyhlásil neveřejnou soutěž na podobu svého nového sídla. S mladickou drzostí se do soutěže vetřeli, porušili zadávací podmínky, svým radikálním návrhem všem vyrazili dech, a přesto zvítězili. V následujících pěti letech pak na pražském Žižkově uskutečnili jednu z ikonických prvorepublikových staveb, později známou jako Dům odborových svazů.
Ve své době šlo o přelomovou stavbu v celoevropském kontextu. Měla křížový půdorys, jedenáct pater, keramický obklad a moderní vzduchotechniku, tedy všechny atributy, které definovaly funkcionalistickou architekturu. Málokdo z modernistů však dostal příležitost, aby je v takové míře uplatnil v praxi. Havlíček s Honzíkem se rázem zařadili mezi evropskou architektonickou šlechtu a vysloužili si uznání od takových veličin oboru, jakými byli Le Corbusier, Gropius nebo Perret.
Společnými silami se duo Havlíček–Honzík podílelo ještě na několika dalších realizacích. Patří k nim trojice pankráckých obytných domů pro zaměstnance VPÚ anebo Matiční škola v Lipenci u Žatce. Dohromady také promýšleli možnosti kolektivního bydlení. Ale než jim bylo dopřáno některý Koldom uskutečnit, profesní cesty obou kolegů se rozešly. Od roku 1936 tak Havlíček pracoval znovu sólově, ale nepřestal posouvat svoje limity.
Od domů k městům
Někdy tou dobou se Josef Havlíček začal zabývat koncepcemi větších obytných celků. Pro Pankrác navrhl blokovou zástavbu s malometrážními byty, která se však v době německé okupace nedočkala realizace. Lépe uspěl na pražské Letné, kde v roce 1938 došlo k výstavbě bloku čtrnácti obytných domů, v současnosti známých jako Molochov. Ačkoliv jednotlivé domy navrhovali různí architekti, Havlíčkovi se podařilo prosadit jednotné řešení půdorysu a průčelí do ulice Milady Horákové.
Velké úsilí Havlíček věnoval také zástavbě v okolí Všeobecného penzijního ústavu. Bylo mu trnem v oku, že jeho a Honzíkův „mrakodrap“ působil v kontextu Žižkova jako osamocený voják v poli. Vypracoval proto 27 různých návrhů, jak kachlíkového samotáře doplnit typově podobnými budovami. Aniž byl kterýkoliv z nich uskutečněn, pro Havlíčka šlo o skvělý urbanistický trénink. Po válce na něj navázal tvorbou několika územních plánů, např. pro Hradec Králové nebo Jindřichův Hradec.
Zároveň je nutné zmínit ještě paralelní Havlíčkův zájem o problematiku moderních zdravotnických zařízení. K přírodním vědám tíhnul architekt dlouhodobě. V roce 1933 se přihlásil ke studiu na Přírodovědecké fakultě a jeho přátelé vzpomínají, jak rád a často trávil čas u svého domácího mikroskopu.
V druhé půlce třicátých let byli představitelé Prahy rozpolceni v názoru na modernizaci fakultních nemocnic. Do úvahy přicházelo rozšíření stávajícího areálu v sousedství Karlova náměstí, anebo výstavba zbrusu nové nemocnice v Motole. Jako snáze proveditelná se jevila druhá varianta, protože výkup pozemků a výstavba v centru skýtala lecjaká omezení. To by ovšem nesměl být Havlíček, aby v tom nespatřoval příležitost k popuštění uzdy fantazii.
Všechny požadované nemocniční kapacity se Havlíčkovi podařilo soustředit do několika deskových budov, obklopujících jižní okraj Karlova náměstí. Praha tím na papíře získala novou výraznou dominantu, která však ke škodě věci zastiňovala sv. Kateřinu, sv. Apolináře i Emauzy, a výrazně tím nabourávala novoměstský kostelní kříž. Uvědomíme-li si však, že plány vznikly v roce 1937, pak Havlíčkovy výrazové prostředky předběhly dobu o dobrých dvacet let.
K realizaci návrhu nikdy nedošlo, protože do handrkování o pražské nemocnice vstoupila druhá světová válka. Nicméně Josef Havlíček nelenil a poctivě své předválečné plány přepracovával do ještě monumentálnějších podob. Od nemocničního areálu se odrazil až k radikální přestavbě celého pražského centra, které mělo nabýt podobu velkolepé „Pražské City“. Utopický projekt korunovala trojice štíhlých pyramidálních staveb, které se Havlíčkovi v následujících letech staly svébytným rukopisem.
Pyramidální období
Poválečná atmosféra a nastupující komunismus Havlíčkovi příliš nevoněly. Majitel svobodomyslného ducha se cítil svázaný stranickými doktrínami, které předepisovaly, co si myslet a jak správně budovat. Tím spíš se tedy zaradoval, když ho v roce 1947 oslovil americký architekt Wallace Harrison a nabídl mu místo konzultanta při vzniku newyorského sídla Organizace spojených národů.
Budova OSN je považována za kolektivní dílo, na němž se podílelo dohromady patnáct architektů. Havlíček strávil ve Spojených státech čtyři měsíce ve společnosti Le Corbusiera či Oscara Niemeyera a na podobě stopadesátimetrového mrakodrapu nese nesporný podíl.
Vzhůru k nebesům se toužil Havlíček vydat znovu i na české půdě, leč po válce už mu pšenka příliš nekvetla. Odmítl zabřednout do socialistického realismu, který byl na počátku padesátých let jediným oficiálně prosazovaným stylem. Místo toho dál zdokonaloval svoje pyramidy, které sveřepě umisťoval snad do všech svých návrhů. „Tato donkichotsky zatvrzelá posedlost jednou fixní ideou začala už vzbuzovat útrpné úsměvy u mnoha jeho kolegů, kteří v ní spatřovali podivínský, leč neškodný vrtoch stárnoucího protagonisty naší moderní architektury,“ napsal František Čížek v článku k desátému výročí Havlíčkova úmrtí.
Havlíček projektoval dvojici pyramid na pankrácké předmostí Nuselského mostu. Později prosazoval budovy stejného tvaru do zástavby Holešovic, Smíchova nebo Žižkova. A jednou ze svých pyramid dokonce obeslal architektonickou soutěž na novou radniční budovu v kanadském Torontu. Bohužel, umístil se na druhém místě, takže ani v zámoří mu nebyl osud nakloněn. Při Havlíčkově kremaci v roce 1962 prý hlavní architekt města Prahy pronesl, že architektův odkaz nebude zapomenut a jeho životní dílo, pyramidová dominanta, bude v dohledné době uskutečněna. Nestalo se tak. Pokud tedy nepočítáme odlišně koncipovaný Hotel Pyramida od manželů Cajthamlových.
Přesto se Josefu Havlíčkovi ještě za života naskytla jedna příležitost, jak překonat svůj osobní výškový rekord. Jedenáctipatrový Penzijní ústav trumfnul šesti monumentálními věžáky na kladenském sídlišti Rozdělov, které mají ještě o dvě patra více. Pohříchu šlo o poslední dokončenou Havlíčkovu stavbu před jeho předčasným skonem. Zemřel v předposlední den roku 1961.
Budete-li chtít na architekta Josefa Havlíčka zavzpomínat, můžete navštívit jeho hrob na Bubenečském hřbitově. Je tu pochován spolu se svou ženou Martou Jiráskovou, oceňovanou sochařkou. Před časem hrob adoptoval a zvelebil kladenský spolek Halda, kterému za to patří dík.
Krátce před svou smrtí pak Havlíček stačil připravit k vydání knižní retrospektivu svého architektonického díla s názvem Návrhy a stavby. Jedná se o nesmírně zdařilou publikaci, která potvrzuje autorův vizuální talent. Až budete míjet veřejnou knihovnu nebo antikvariát, zkuste po tomto klenotu zapátrat v regálech.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
