Smrt krasobruslařů ve Vyšehradském tunelu

Když jsem nedávno chystal zevrubný článek o Vyšehradském tunelu, objevil jsem při svých rešerších krátkou zprávu v Rudém právu. Ve čtvrtek 21. prosince 1972 se z ní čtenář dozvěděl následující: „Čtyři mrtví a jeden těžce zraněný – to je výsledek srážky osobního vozu s tramvají ve Vyšehradském tunelu v Praze. Došlo k ní v důsledku nepřiměřené rychlosti osobního vozu ve středu krátce po půlnoci. Osádku vozu tvořili členové lední revue Holiday on Ice, hostující v Praze.“

Udivilo mě, že jsem o této tragické události dosud neslyšel. Proto jsem se pustil do usilovného pátrání po podrobnostech. Naštěstí Rudé právo uveřejnilo následujícího dne ještě upřesňující zprávu, která zmiňuje i jména obětí: „Nepřiměřená rychlost a podnapilost řidiče byly příčinou tragické dopravní nehody v noci ze středy na čtvrtek (ve skutečnosti z úterý na středu – pozn. autora), při níž zahynuli ve Vyšehradském tunelu v Praze čtyři britští státní příslušníci. Jak prokázalo vyšetřování, při vjezdu do tunelu pracovník britského velvyslanectví 21letý Christopher Paul Sheffield, v jehož krvi bylo zjištěno 1,42 promile alkoholu, nezvládl za nepřiměřené rychlosti řízení a srazil se s tramvají. Ve zcela zdemolovaném autě zahynuli kromě řidiče členové krasobruslařské lední revue Holiday on Ice 21letá Anita Jagerová z Nottinghamu, 18letá Janice Catherine Wellsová z Nottinghamu a 21letý Andrew Aitkenhead z Howe Sussexu. Pracovník amerického velvyslanectví v ČSSR 23letý Richard A. Seaquist byl těžce zraněn. Tolik pro upřesnění naší čtvrteční zprávy.“

Vybaven těmito informacemi jsem nasměroval své další kroky do Archivu bezpečnostních složek. Zde se mi podařilo dohledat denní svodku událostí, která je sice podrobnější než novinový výcuc, ale nikoliv o moc. Lze se z ní dozvědět, že k nehodě došlo přibližně padesát minut po půlnoci. Soukromé osobní vozidlo jelo ve směru z vnitřního města do Podolí. Při najíždění do tunelu ovšem řidič P. C. Sheffield vjel do protisměru, kde se čelně srazil s tramvají č. 17, řízenou padesátiletým J. S. Na voze elektrické dráhy vznikla škoda ve výši 2000 Kčs, na osobním vozidle ve výši 60 000 Kčs. Zajímavá je i drobná zmínka, že nehodu vyšetřuje OIN MS VB Praha. Tedy Odbor inspekce náčelníka Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze. To svědčí o tom, že vyšetřování smrti čtveřice cizích státních příslušníků podléhalo zvýšené pozornosti.

Samosebou jsem se v Archivu bezpečnostních složek pídil přímo po vyšetřovacím spisu, který by mohl ledacos osvětlit. Byl jsem však vyrozuměn, že v minulosti došlo k jeho skartaci. Přesto na mě kromě denní svodky vypadl z archivu ještě jeden zajímavý záznam. V estébáckém svazku, vedeném na jistého A. Z., se objevuje následující odstavec: „(Dotyčný A. Z.) … vlastní automobil Ford Zephir, který před léty odkoupil na BVV (Britském velvyslanectví – pozn. autora), dále ještě odkoupil od Angličanky, dříve zaměstnané na BVV lehce havarované auto Morris-mini, které dal svému synovi. Koupil rovněž havarované auto Morris-mini patřící dříve účetnímu BVV, který se před 2 lety při havárii zabil ve Vyšehradském tunelu.“ Tak vida. Ačkoliv to z bonzáckého pamfletu přímo nevyplývá, je možné, že „smrtonosnou zbraní“ bylo v prosinci 1972 legendární autíčko proslavené Mr. Beanem. To by zároveň vysvětlovalo fatální následky nehody. Bezpečnost a robustnost totiž nikdy nepatřily k silným vlastnostem Morrisu Mini. Obzvlášť s pěti lidmi na palubě v souboji s tramvají.

Lední revue Holiday on Ice se zrodila na konci druhé světové válce ve Spojených státech. V bývalém Československu pak hostovala pravidelně od roku 1964. Přispělo k tomu otevření nové Sportovní haly ČSTV na pražském Výstavišti, která rozšířila tehdejší programové možnosti. Zároveň nabídla dostatečnou diváckou kapacitu, aby se „kapitalistická show“ zaplatila. Krasobruslení bylo u nás tou dobou na vrcholu popularity a zdejší publikum už znalo například Vídeňskou lední revue nebo francouzskou Paris sur Glace. Navíc českoslovenští reprezentanti tenkrát patřili do úzké světové špičky. Ostatně řada z nich po skončení sportovní kariéry v Holiday on Ice působila – namátkou Hana Mašková, sourozenci Romanovi nebo Ondrej Nepela.

A právě Hana Mašková s Pavlem Romanem zahynuli shodou okolností při autonehodách ve stejném roce, kdy došlo i k vyšehradskému neštěstí. Bývala mistryně Evropy přišla o život v březnu 1972 ve Francii a je pochovaná na Vyšehradském hřbitově. Starší ze sourozeneckého tanečního páru Romanových a čtyřnásobný mistr světa se zabil o dva měsíce dřív na opačném konci světa v americkém Tennessee.

Ale zpátky k nehodě ve Vyšehradském tunelu. Stručné zprávy o fatální bouračce přinesla i některá zahraniční média – britské deníky Daily Mirror a Birmingham Post a také časopis Skating World. Článek v posledně jmenovaném magazínu odhaluje, že Anita Jager a Andrew Aitkenhead vyhráli několik trofejí v mládežnických kategoriích, byť jen na lokální úrovni. Ostatně bez krasobruslařského talentu by se jen stěží propracovali do souboru prestižní lední revue.

Loni od vyšehradské nehody uplynulo padesát let. Řeklo by se, že za tu dobu už vzpomínky vyblednou. Ne tak docela. V den výročí vyšel v deníku Nottingham Post nenápadný odstavec, jehož otištění zadali Tony Smith a Peter Brown. Coby „staří přátelé ze šoubyznysu“ v něm připomněli památku Anity Jager a Janice Catherine Wells. S vděčností jsem přivítal, že k textu připojili také černobílou fotografii obou dívek. Alespoň dvě ze čtyř obětí díky tomu získaly tváře.

Dvojice nerozlučných krasobruslařských kamarádek si zůstala nablízku i po smrti. Spočívají vedle sebe na hřbitově v nottinghamském Beestonu. Dá-li si člověk trošku práce, dokonce se na internetu prokliká k fotografii obou náhrobků. Text na hrobě Anity Jager pak usvědčuje redaktory Rudého práva z drobné nepřesnosti. V době nehody nebylo dívce 21 let, jak psali, ale o dva roky méně. Neméně zajímavé jsou také komentáře pod zveřejněnou fotografií náhrobků. Nejvíc mě zaujal osm let starý příspěvek od jisté Zoe Davis, neteře zesnulé Janice Catherine Wells. Píše v něm, že rodiče Wellsovi byli na sportovní úspěchy své dcery nesmírně pyšní, ale po její tragické smrti se manželství rozpadlo. Nicméně na nottinghamském zimním stadiónu se pak prý každoročně pořádal krasobruslařský memoriál Jager-Wells Trophy. Kdy tato tradice zanikla, mi bohužel není známo.

Jiný komentář pod tutéž fotografii připsal David Segal. Uvádí, že v mládí s Janice Catherine Wells randil. A připojuje další střípek do mozaiky toho, co se osudné noci odehrálo. Krasobruslaři byli prý hosty večírku na Britském velvyslanectví, z něhož se pak vraceli zpátky do hotelu. To by vysvětlovalo, proč auto řídil mladý zaměstnanec ambasády. Pokud však auto bouralo ve směru z vnitřní Prahy do Podolí, není mi jasné, který konkrétní hotel měl být cílem jejich cesty. Nevylučoval bych ani možnost, že měli namířeno do rezidence Britského velvyslanectví, která se nacházela v pankrácké vile Bělka. Upozorňuji však, že jde pouze o mou spekulaci. Dovedla mě k ní vzpomínka jednoho vyšehradského pamětníka na nuselskou Lumírovu ulici, kudy se k Bělce přijíždí. Kdykoliv prý v zimě napadl sníh, děti strmou ulici proměnily ve zledovatělou sáňkařskou dráhu. Žádné z tehdejších aut pak nedokázalo stoupání zdolat. S výjimkou malého Morrisu Mini, ve kterém jezdil kdosi z Britského velvyslanectví.

Když jsem se o vyšehradské nehodě bavil s přáteli, někteří kroutili hlavou nad tím, proč na místě není nějaký pomníček. Nebo aspoň pamětní destička. Necítím to jako křivdu. Při podobné praxi by na světě bylo brzy přepomníčkováno. Nechť je oním pomníčkem tento článek. Snad přispěje k tomu, aby se na osud čtveřice vyšehradských obětí nezapomnělo.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!