Vyšehradský kapitulní pivovar Libušinka
48-VI. Toto pražské číslo popisné patřilo dlouhá léta vyšehradskému kapitulnímu pivovaru Libušinka. Uplynulo už víc než sto let od chvíle, kdy se v něm uvařila poslední várka, načež pivovar smetla demolice. Tím z Vyšehradu vymizela pivovarnická tradice, která se zde udržovala po staletí.
Znalci pivní historie tvrdí, že prvním písemným dokladem o vaření piva v Českých zemích je zakládací listina Vyšehradské kapituly od krále Vratislava I. A skutečně. V latinsky psaném textu, odkazujícím k roku 1088, se dají najít dokonce dvě zmínky o pivu. Jednak se zde píše o desátku z vaření piva u dvora za horou Osek. A pak jsou tu zapsána tři nejstarší dochovaná jména pražských sládků – Sobík, Šešur a Častoň. Všichni tři dle textu působili v osadě na Trávníku. Ta se nacházela na území dnešní Malé Strany, byť ji někteří pivní popularizátoři mylně zaměňují za oblast Na Trávníčku ve vyšehradském podhradí.
Dlužno podotknout, že Vratislavovu zakládací listinu, dochovanou v Kapitulním archivu dokonce ve čtyřech exemplářích, považují odborníci za falzum, pozdější opis. Zákonitě tak panují pochyby o její skutečné shodě s originálem. Podobně se to má i s listinou z roku 1130 od knížete Soběslava I. Také v ní je v souvislosti s Vyšehradem učiněna zmínka o pivu, ale historici i tuto archiválii označují za falzum.
Jak vidno, nejstarší vyšehradské prameny vydávají o pivu řadu svědectví. Z žádného však není možné dovodit, že by v přemyslovských nebo lucemburských dobách fungoval přímo na Vyšehradě pivovar spravovaný zdejší kapitulou. Poprvé se s tímto záměrem nezpochybnitelně setkáváme až roku 1564.
Tou dobou na Vyšehradě proboštoval Ital Jan Kavalleri a hodnost děkana zastával Petr z Lindy. Tito dva přibrali do party ještě Štěpána Oskoberského z Oskobrh a na vlastní náklady nechali vystavět kapitulní pivovar. Slibovali si od toho, že vařením piva vylepší kapitulní hospodaření. Prvních osm let ovšem veškerý zisk z pivovaru putoval zmíněné trojici, aby se jí splatily vstupní investice.
Pivovar vznikl na břehu Botiče ve spodní partii dnešní Vratislavovy ulice. V těsném sousedství stával tou dobou kostel sv. Alžběty, známý též jako Pokory Panny Marie. Obě stavby pěkně pohromadě si lze prohlédnout na některých historických vyobrazeních – např. na Huberově perspektivním plánu Prahy z roku 1769 anebo na půvabné kresbě z druhé poloviny 17. století, uložené v Národním archivu.
Výstavba kapitulního pivovaru ve své době namíchla Vyšehradskou i Pražskou obec, které u krále protestovaly proti porušení městských práv. Panovník dal ale ve při za pravdu kapitule, a tak se provoz pivovaru mohl nerušeně rozběhnout. Vyšehradská obec měla navíc tu smůlu, že spor o pivovar vytvořil precedens, vedoucí o několik desítek let k odnětí vyšehradské samosprávy a podřízení obce kapitule.
Ale zpět k pivovaru. V knize Historie vyšehradská od Vojtěcha Ruffera se v kapitole „Obchod pivní na Vyšehradě“ dozvídáme: „Oučty od r. 1584-1585 ukazují, že pivovár dobře zřízen byl a hojný užitek nesl. Od narození Marie Panny až do obrácení sv. Pavla na víru, tedy ne celých 5 měsíců bylo 14 varů, z každého varu na výstav 28 věrtelů. (…) Měla kapitola z pivováru za těch 5 měsíců dle těchtot oučtů 1031 kopu užitku.“
Dále se v knize píše, že až do konce 16. století dohlíželi na činnost pivovaru probošt s děkanem. Produkce i obchodní výsledky však postupně upadaly, dokud se kapitula nerozhodla pivovar v roce 1602 pronajmout.
Po skončení Třicetileté války působil ve funkci vyšehradského děkana Martin Veselanský. Ruffer o jeho zásluhách píše: „Švédskými válkami byli statkové tak zhanobeni, že lid z nich utekl a pusté je nechal. Měl Veselanský co dělati; vápenici a cihelnu hned zřídil a k stavění se připravoval. Pivovár do stavu postavil, aby se vařiti mohlo, s kotlářem Václavem Kristmanem smlouvu učinil, aby za dva měsíce pánev půl páta lokte dlouhá, půl třetího lokte široká a pět čtvrti hluboká, měděná. Dostal za ni kotlář 400 zl. na hotovosti a vybíral něco piva, slíbil ale, že když pánev správu potřebovati bude a nebude-li správa přes 50 zl. dělati, že ji zdarma spraví.“
Děkan Veselanský přikoupil k pivovaru ještě dva domy, jejichž polohu Ruffer bohužel v knize blíže nespecifikuje. Lze se však domnívat, že jedním z těchto domů bylo vyšehradské č. p. 48. Tomu by napovídala jiná pasáž z Historie vyšehradské: „R. 1784 dne 28. února byla povodeň veliká; kanovník Brigido musil v prvním poschodí na lodičce oknem vyplavati ze své residence u cihelny, které stavení k pivováru nyní patří.“ Eduard Herold ve svých Malebných cestách po Praze ještě doplňuje, že onomu stavení se říkalo po někdejším majiteli Bissingenovský hraběcí dům.
Právě na pozemek tohoto domu byl pivovar přesunut koncem třicátých let 19. století. Postarali se o to vyšehradští kanovníci František Dřevěný a Tomáš Weininger. Zejména druhý jmenovaný byl podnikavého ducha a hleděl na to, aby náležitě zabezpečil chod kapituly. Nejprve nechal zgruntu opravit Bissingenovský dům a zřídil u něj zahradu. Vzápětí začal spřádat plány na výstavbu moderního pivovaru, jenž by nahradil starého předchůdce. Realizace své myšlenky se ale Weininger nedočkal, neboť v roce 1836 zemřel.
Pomyslnou štafetu po něm převzal František Dřevěný, jenž stavbu v následujících letech uskutečnil. Jak ale dodává Ruffer, nový pivovar „s velikým nákladem, s mnohým nerozumným vydáním, na oko nádherně, ale sám v sobě velmi bídně a neuměle vystaven a zřízen.“ Třebaže novostavba spolkla 16 tisíc zlatých, už roku 1854 bylo potřeba investovat další 4 tisíce, pak „mohl teprv sládek pohodlně vařiti“.
Jak už bylo výše řečeno, nový pivovar se oproti původní stavbě přesunul zhruba o sto metrů jižněji do míst zvaných Na Běličkách. Bissingenovský dům v západní části parcely byl původně adaptován na obydlí pro sládka, ovšem zanedlouho se proměnil v sídlo pivovarské restaurace.
Další vývoj Libušinky už Ruffer popsat nezvládl, neboť roku 1870 zemřel. O pár desítek let později ale na jeho kronikářskou činnost navázal Mikuláš Karlach knihou Paměti proboštů vyšehradských, kde se o pivovaru lze dočíst také několik zmínek. Jinou cennou pomůckou v pátrání je pak starý Kapitulní archiv, uložený nyní v Národním archivu na Hradčanech. Tam je možné seznámit se nejen s mnoha písemnostmi, ale také s architektonickými a polohopisnými plány, které velmi dobře ozřejmují podobu, členění a prostorovou orientaci stavby.
Nejprve mi dovolte citovat Mikuláše Karlacha, který krátce po svém nástupu na Vyšehrad v roce 1872 provedl revizi kapitulních účtů. Dozvídáme se od něj toto: „Pivovar Libušinka na Vyšehradě ode dávna trávil z těla kapitolního jmění, aniž by se byl náležitě odvděčil. Jakkoliv za kanovníka Dřevěného velké sumy na zřízení jeho věnovány, sešel za poslední doby tak, že by byl bez mála nemohl nájemník na něm existovati. Zejména voláno po vrchních sklepích, po novém hvozdu dupláku, po přetvoření výroby na spodní kvasnice atd. Byla toho celá řada. Nájemného vynášel (bez konsumního piva 48 sudů) 1584 zl. 16 kr.“
Se stavbou nových pivovarských sklepů se započalo už krátce před Karlachovým příchodem na Vyšehrad. Situovány byly naproti pivovaru přes uličku, která vybíhala z Libušiny ulice směrem k řece. Restaurace v pivovarském areálu se tou dobou potýkala s nevalnou návštěvností. Proto kvůli jejímu zatraktivnění vznikla v zahradě Libušinky letní terasa s verandou. Denní tisk o ní při otvíračce v roce 1873 napsal, že je odtud „rozkošná vyhlídka do půvabného údolí vltavského“. Z jiných zdrojů se pak dovídáme, že v roce 1880 získal pivovar zcela nové zařízení ku vaření piva.
Všechny výše jmenované investice se však ukázaly jako „pouhé záplatování“, jak se nechal slyšet opět Mikuláš Karlach. A tak když kapitula hledala v roce 1884 nového nájemce pivovaru, ozvali se jí pouze dva zájemci. Oba navíc svorně požadovali, že mají-li s pivovarskou produkcí obstát na trhu, je potřeba pivovar v mnoha ohledech zmodernizovat. Kapitula musela chtě nechtě přistoupit k dalším rozpočtovým výdajům.
Mikuláš Karlach požádal smíchovskou firmu Ringhoffer o vyslání zástupce, jenž by posoudil aktuální stav pivovaru a navrhl změny. K návštěvě skutečně došlo, jak dokazuje čilá obchodní korespondence na toto téma. Výsledkem pak byl návrh na dostavbu pivovaru a jeho vybavení parostrojním provozem. Doslova šlo o „Plán ku zřízení nového hvozdu, strojírny, kotelny a místnosti pro chasu“. Architektonický návrh, uložený v Kapitulním archivu, je podepsaný stavitelem Janem Herainem. Obsahuje také nákres pětadvacetimetrového komínu, který se ale narozdíl od zbytku nerealizoval. Ohradila se proti němu veřejnost s pochopitelnou námitkou, že kouř z vysokého komínu by zahaloval vyšehradskou stráň a znešvařoval pohled na rekonstruovaný kapitulní chrám sv. Petra a Pavla.
Dokonce se tehdy ozývaly hlasy po kompletním přestěhování pivovaru na méně exponované místo. Kapitula proto oslovila pražský magistrát s nabídkou na odprodej pivovaru i s přilehlými pozemky do rukou města. Ostatně tou dobou už se pilně plánovala úprava vyšehradského nábřeží a proražení tunelu do Podolí. Bylo tedy zřejmé, že pozemek pivovaru v budoucnu částečně ukrojí veřejná komunikace. Prodej se však neuskutečnil kvůli odlišným finančním představám obou stran.
Novinový inzerát z května 1887 nám dává hrubou představu o tom, kdy byla rekonstrukce pivovaru dokončena. Nový nájemce Zdenko Strach v oznámení zval k návštěvě Parostrojního pivovaru a velkohostince Libušinka v následujícím duchu: „Převzav počátkem letošního roku ve všech částech znovuzřízený, anglickým hvozdem nejnovější konstrukce, novými sklepy atd. opatřený výše jmenovaný parostrojní pivovar, dovoluji si ctěnému obecenstvu co nejzdvořileji oznámiti, že jsem nyní na počátku nastávající letní saisony veškeré místnosti restaurační s verandou a terassou, z níž nejkrásnější vyhlídka na hořejší údolí vltavské, co nejvkusněji a nejpohodlněji upravil a že tamtéž pivo (12stupňový ležák) jen nejjemnější jakosti čepuji.“ Restaurační jídelní lístek tehdy nabízel čerstvé vltavské kapry, raky a mřínky.
V následujících letech se v Libušince měnili nájemci i sládci jako na běžícím páse. Přitom jsem přesvědčený, že kapitula v roli zřizovatele si přála, aby v Libušince někdo zakotvil na delší dobu, případně pivovar odkoupil. V kapitulním archivu se dochoval dopis děkana Františka Kočího z května 1890, ve kterém oznamuje, že o nájem a případnou koupi Libušinky se uchází londýnská firma The Bohemian Breweries Limited, která už v předchozím roce koupila pivovary v Libni, Práčích a U Štajgrů. Ze spolupráce bohužel z neznámých důvodů sešlo. Je však pravděpodobné, že vinu na tom nese ničivá povodeň, která Prahu zasáhla pár měsíců po začátků anglicko-českých námluv.
Velká voda se Prahou prohnala v září 1890 a areál pivovaru zatopila z podstatné části. Je možné, že jen nejvýchodnější partie pozemku se vodě ubránily. V každém případě uvedení do provozuschopného stavu vyžadovalo další peněžní dotaci.
Kapitule se tak zřejmě ulevilo, když v roce 1899 přišel pražský magistrát s nabídkou na odkoupení Libušinky. Jednání netrvalo příliš dlouho a obě strany si plácly. Převod majetku se uskutečnil za úhrnnou cenu 140 tisíc zlatých. Kromě pivovaru samého obsahoval prodej také několik dalších stavebních pozemků na vltavském břehu a požitečná práva k řece Vltavě od ústí potoka Botiče k hranici obce Podolské. Tato práva zahrnovala sekání ledu, dobývání písku, rybolov a převoznické právo mezi tzv. Hrnčířskou stráží a Podolím.
Pivovar ještě dva roky po změně vlastníka vařil pivo. Bylo ale nad slunce jasné, že jde o jeho labutí píseň. Urbanistické záměry s pivovarem nadále nepočítaly. Chvíli se sice uvažovalo, že by na místě Libušinky mohly vzniknout obecní ledárny, ale pražští radní nakonec upřednostnili branickou lokalitu. V opuštěném pivovarském provozu se ještě nějaký čas vyrábělo alespoň droždí. Nakonec však v roce 1906 přijela demoliční četa a Libušinku vymazala z povrchu zemského.
Velkou část zplanýrované parcely vzápětí překryly vozovky dvou ulic – té nábřežní a zkrácené Libušiny. To by býval byl skutečně smutný konec jedné z nejmalebnějších pražských hostinských zahrad. V roce 1911 naštěstí severní část pozemku opanovali mladí architekti Josef Chochol, Emil Králíček a Otakar Novotný. Postavili zde tři reprezentativní vily, které se dostaly do čítanek české moderní architektury. Králíčkova stavba nadto složila hold místní historii tím, že si do štítu vetkla název „Na Libušince“.
V místech, kde dnes stojí vyšehradská sokolovna, zůstávala dlouhou dobu proluka. V oblibě ji chovali hlavně cirkusáci a pouťoví kejklíři, kteří zde čas od času rozbíjeli svá šapita. Teprve v letech 1930-33 tu podle návrhu architekta Františka Roitha vyrostl tělovýchovný svatostánek, fungující dodnes jako zázemí vyšehradských basketbalistů a šachistů. Vznikem sokolovny se stavební vývoj na troskách někdejší Libušinky prozatím uzavřel. V místech pivu zaslíbených vládne sport a kubismus.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/5500. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
