Vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945 ve 12.30 hod.
V půlce února 1945 zažila Praha nejničivější den druhé světové války. Americké bombardéry svrhly náklad leteckých pum na Vinohrady, Karlovo náměstí či Emauzy. Výrazně byla tenkrát poškozena také pankrácká zástavba, o čemž podal osobní svědectví pan Jaroslav Průša. Text vznikl už v roce 1985 a já jsem se k němu dostal prostřednictvím jednoho z čtenářů. Věřím, že by se pan Průša nezlobil, když po letech jeho vzpomínky oživím. Doprovodné fotografie pocházejí s jednou výjimkou z mého osobního archivu.
Ing. Jaroslav Průša, narozen roku 1906 v Praze, bytem Praha 4 – Pankrác, M. Cibulkové 1/788 (Mikuláše z Husi 3), zeměměřičský inženýr, v té době zaměstnaný v zeměměřičském úřadě, který měl sídlo v Praze 7, Veletržní palác.
Více jak rok pravidelně 2x až 3x týdně houkaly sirény obvykle v poledních hodinách poplach. Pokud jsme byli v úřadě, odcházeli jsme při poplachu do Stromovky (dnešního PKOJF), což trvalo nejméně dvě hodiny.
Obdobným způsobem při vyhlášení poplachu z podniků a provozoven na Pankráci (Jawy a dalších) celá procesí odcházela do krytů – katakomb na Vyšehradě, což trvalo rovněž nejméně dvě hodiny.
Pravidelně jsem s několika spolupracovníky jezdil domů na oběd. Jezdili jsme tramvají č. 17 (Kobylisy – Braník) od Veletržního paláce do Podolí. Odtud pěšky po Podolských schodech a okolo Jedličkova ústavu na Pankrác. Často nás zastihl poplach u Jiráskova mostu, tramvaje zůstaly stát a všechno osazenstvo se odebralo do veřejného krytu, který byl vybudován v pětipodlažním domě na rohu ulic Resslovy a Gorazdovy. Při bombardování 14. 2. 1945 byl tento činžovní dům plně zasažen, úplně zbořen a zásah pronikl až do krytu. Zahynulo zde velké množství lidí. Dům patřil rodině Dr. Štěpánka, kterého jsem osobně znal, pracoval na astronomické observatoři v Ondřejově, a také celá jeho rodina zahynula (manželka a tři děti). Rovněž byl zasažen a silně poškozen klášter Emauzy, Praha 2 a Vyšehradská ulice.
Toho dne jsem dojel domů na oběd, snědli jsme polévku, houkaly sirény a krátce na to ve 12.30 hodin se ozvala silná rána. Vyskočil jsem, vzal čtyři a půl roku starého syna do náruče, dcerku za ruku a spěchal, následován manželkou, do domovního krytu. Krátce nato jsme slyšeli celou řadu výbuchů, což svědčilo o tom, že bombardování je v bezprostředním sousedství. U všech bylo vidět značné napětí a u dětí značný neklid.
Po uklidnění nikdo nechtěl opustit kryt. Proto jsem se osobně vydal na prohlídku domu a pak bezprostředního okolí. V domě byla vymlácena všechna okna, v chodbách plno tříště skla. V mém bytě byla v obou pokojích vrstva 15 cm červeného písku, okna všechna vymlácena, dveře z balkonu vyraženy a přes předsíň vrženy do pokoje. Na balkoně počalo hořet, což jsem uhasil vodou z vany, kterou jsme měli neustále napuštěnou. V kuchyni a předsíni byly velké otvory ve stropech, takže byla vidět obloha, neboť tlakem výbuchů byla poškozena střecha. Téměř u všech bytů byly vyraženy dveře na chodby.
Po obhlídce venku nebyla situace růžová, jak patrno ze situačního plánu i dalšího popisu zničených domů. Před naším činžovním domem v Marie Cibulkové a hřištěm Slavoje Vyšehrad byl kráter hluboký 4 m, v průměru 12 m, přičemž bylo narušeno plynové vedení a plamen byl 3-5 m vysoký. Rovněž z druhé strany našeho činžovního domu v ulici Mikuláše z Husi č. 3 k protějšímu domu č. 10 byl přes celou ulici v šíři více jak 10 m obdobný kráter s tím, že pro změnu byl narušen vodovodní řad. V poměrně širokém okolí byla zničena celá řada obytných domů. Proto uvádím jejich výčet.
Ulice Mikuláše z Husi:
Náš činžovní dům č. 3 byl narušen jednak bezprostředním výbuchem bomb z obou kráterů a štítová zeď v sousedství rodinného domku č. 5 výbuchem byla z větší části zničena.
Dům č. 5 – rodinný domek, v němž žily dvě starší ženy paní Černá a Císařová, které jsem již více neviděl. Dostal plný zásah a nezbyla z něho ani cihla.
Dům č. 7 byl vzadu na pozemku provizorním, dvě podlaží, v přízemí rozsáhlá truhlářská dílna pana Kýry, kde byly vyráběny lodičky pro jednu osobu pro potřebu „vermachtu“. Dostal rovněž plný zásah. Kromě toho při ulici byly složeny nejméně tři vagony prken, které hořely dlouho do noci s nesmírným žárem. Oheň byl vidět až z Petřin, a proto mne druhý den ráno přišel navštívit bratr a švagr.
Dům č. 9 dostal rovněž plný zásah a polovina čtyřpodlažního domu byla rozvalena. Teprve odpoledne ve 14 hodin vybuchla v něm další bomba, která rozvalila druhou polovinu a údajně na protějším chodníku tlakem zabila dva lidi. V domě mimo jiné oběti zahynul též Pepíček Zeman, žák první třídy.
Dům č. 11 železobetonový, šestipodlažní dostal několik plných zásahů a byl otřesnou ruinou, neboť na pilířích visely na obnažených železech kusy betonu (2-4 metry široké).
Na křižovatce ulic Mikuláše z Husi a Na Pankráci byly další tři nevybuchlé bomby, které odstranili pyrotechnici.
Ulice Na Pankráci:
Dům č. 1 – jednopatrový dostal plný zásah a rozmetán, všichni v domě zahynuli.
Dům č. 3 – také dostal plný zásah. Byla to zahradní restaurace U Attlů, paní Attlová zasypaná a udušená.
Dům č. 5 u Míšků, dostal rovněž plný zásah. Zahynulo tam asi deset lidí – rodina Míškova, bratr, dcera a služebná, Lajtmajerovi, Boubínovi se švagrovou, Podhradská, Šedivá. Při vykopávce jich bylo několik zachráněno – jedna paní pod stolem, pod vaničkou živé mimino a další.
Dům č. 13 – nemocnice Jedličkova ústavu – dostala zásah a zničena dvě podlaží. Přízemí a první patro zůstalo stát. Zda někdo zahynul, není známo.
Dům č. 2 naproti byl rovněž zasažen a zničena dvě podlaží. Přízemí a první patro zůstalo stát. Rovněž zde se nepodařilo zjistit oběti.
Štětkova ulice:
Mezi ulicí Marie Cibulkové a Na Pankráci byly čtyři domy č. 4, 6, 8, 10, z nichž dům č. 6, který byl ukrajinským muzeem, dostal plný zásah až do sklepa, kde zahynul domovník s manželkou a synem. Vzpomenout si na jeho jméno se lidem z protějšího domu nepodařilo. Ostatní domy byly odstraněny jednak při výstavbě metra, jednak výstavbou rozsáhlé budovy Mlýny a pekárny.
Ulice Na Topolce:
Dům č. 10 – dům „Smíření“ – modlitebna baptistů – zápalná puma prorazila plochou střechu a pronikla do bytu Standy Suchana – taxikáře, který ji duchapřítomně vzal a vyhodil oknem na zahradu, kde okamžitě shořela. Zabránil tak požáru domu.
Hřiště Slavoje Vyšehradu bylo poseto zápalnými pumami, ale žádný objekt nezapálily.
Do celého uvedeného areálu mělo údajně padnout celkem 36 bomb vyšších jednoho metru a několik dalších zápalných pum. Mělo údajně zahynout 40 až 50 lidí, neboť většina obyvatel byla v práci.
Je již poskrovnu tu a tam pamětníků, kteří by si podrobnější údaje pamatovali nebo alespoň jména. Obešel jsem řadu protějších domů – bohužel většina jsou již mladší lidé, kteří nic o bombardování nevědí. Ti, kteří přežili bombardování, dostali bydlení jinde, a tak běží život dál a v další době nebudou lidé vědět, že zde bylo první bombardování Prahy.
Proč? Říká se, že bří Müllerové ve svých dílnách vyráběli speciální hadice pro potřebu „vermachtu“ a truhlářský mistr Kýra vyráběl pro potřebu „vermachtu“ lodičky pro jednu osobu pro překonání vodních toků. Zdá se mi to velmi pochybné. Dotazoval jsem se také plukovníka letectva anglické armády Ing. Vlastimila Chrásta, mého spolužáka, a ten říkal, že to byl omyl, a více o tom nechtěl hovořit.
O nějakých oficielních pramenech u úředních orgánů jako je ONV, není mi známo, zda by bylo někde něco v archivech. Domnívám se, že amatérským způsobem se těžko získají přesnější data. Musel by to být profesionální orgán, jemuž by byly přístupny archivy úřadů orgánů hlav. města Prahy.
Tím bych své kusé vzpomínky na první bombardování Prahy na konci druhé světové války ukončil. Děkuji panu Jaroslavu Veselému, V Pevnosti č. 89 za informaci o bombardovaných domech v ulici Na Pankráci.
Jaroslav Průša, v Praze, únor 1985
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
