Dělníci Národního divadla

V roce 1900 vyrostla vedle kostela sv. Apolináře budova Národního divadla. Že vám to neštymuje? To proto, že namísto herců zde v hlavních rolích účinkovali malíři, truhláři a rekvizitáři. Jednalo se totiž o divadelní dílnu a malírnu.

Dodnes si tenhle kout Prahy uchoval tajuplné kouzlo. Člověk si to uvědomí, když stoupá vzhůru strmou Apolinářskou ulicí, kam se noc co noc svážejí pražští opilci na záchytku. Na samém vršku pak trůní kostel z doby Karla IV., středobod novoměstského kostelního kříže. Ta tam už je legendární Jedová chýše, která se krčila v kostelním stínu, ale na staré doby stále upomíná historický dům U Charvátů. Dnes v něm sídlí lucemburský velvyslanec. Právě zde na rohu jsem se potkal s Miroslavem Kadlečkem, který mi návštěvu bývalé malírny nabídl a domluvil. V jejích službách strávil několik let, a tak se mi zároveň stal užitečným průvodcem. Za to mu budiž vysloveno upřímné poděkování.

Společně jsme do areálu vešli vjezdem z Viničné ulice, kudy každý den přijíždějí a odjíždějí kamióny naložené kulisami a rekvizitami. Vyasfaltovaný dvorek vypadá zpovzdálí jako tuctová nakládací rampa, ale několik následujících kroků vyvede člověka z omylu. Po levé ruce se v celé kráse vyloupne zadní průčelí malíren, zatímco napravo vábí pohled jedinečné pražské panorama. Tady se naplno vyjevuje, o jak lukrativní parcelu se jedná.

Malírna vznikla začátkem minulého století jako přirozený doplněk „Zlaté kapličky“. Divadelní budova na nábřeží totiž postrádala sklady, kde by bylo možné uchovávat kulisy a rekvizity z přibývajích představení. Natož že by zde byl dostatek místa pro vytváření kulis nových. V počátcích provozu divadla se dekorace objednávaly povětšinou z katalogu vídeňské firmy Brioschi, Burghart a Kautsky. České divadelní kusy si však žádaly náležitě pojednanou scénografii, evokující tuzemské zvyky, luhy a háje. Za tímto účelem si divadlo pronajímalo prostory v odsvěceném kostele sv. Petra a Pavla na Zderaze, kde vznikla improvizovaná malírna. Když se ale nad další existencí kostela začala stahovat mračna, bylo rozhodnuto o výstavbě zbrusu nové budovy. Moderní malírna s prostorným skladištěm vznikla roku 1900 v jihovýchodním cípu tehdejší Společenské zahrady, dnešní Botanické.

Dvoupodlažní budova od architekta Karla Skopce má parametry filmového ateliéru. Původně objektu vévodil monumentální malířský sál s plochou 360 m², kde se malovaly ohromné prospekty kulis. O zdejším provozu si můžete udělat představu z několika archivních snímků. Na podlaze hlavního sálu jsou rozložená plátna o rozměrech až 15 x 11 metrů. Po nich se procházejí ctihodní pánové se štětci na prodloužených násadách a vytvářejí barevné iluze krajin či rázovitých interiérů. Místo palet mají kýble s barvami a poměry si ověřují velkými kružítky. Pokud si chtějí o díle udělat celkový dojem, musí vystoupat na ochoz pod střechu a popatřit na plátno z ptačí perspektivy.

Dobový článek v časopise Zlatá Praha uvádí, že ze stropu malířského sálu viselo 200 elektrických lamp. Díky nim si mohli tvůrci vyzkoušet, jak bude barevnost dekorací působit v umělém divadelním osvětlení. Většina prací totiž probíhala při denním světle. Hotová plátna pak putovala z malírny do truhlárny. Zde se napínala do dřevěných rámů anebo se opatřovala latěmi pro zavěšení na jevišti. Kromě toho se v truhlárně vyráběly další pódiové prvky jako různé stupínky nebo praktikáble.

Jestliže Alfons Mucha vytvořil jednu Slovanskou epopej, v malírně Národního divadla vznikly podobně rozměrných pláten stovky. Jako hlavní malíř tu v prvních letech působil Robert Holzer, ale řada dekorací vznikla na motivy Hynaise, Ženíška nebo Alše. V pozdějších letech přispěli i modernisté jako Hofman, Zrzavý anebo Trnka. Do dnešních dnů se z těchto skvostů dochoval jen nepatrný zlomek. Na svatého Valentýna 1945 se totiž budova malírny stala terčem spojeneckého náletu. Při následném požáru shořelo přes 30 tisíc historických dekorací, uložených ve zdejších skladištích.

Těžce poškozená budova, ze které zbyly jen obvodové zdi, se začala rekonstruovat už v roce 1946 podle plánů architekta Jaroslava Červenky. Malíři a řemeslníci se ovšem museli odstěhovat do náhradních budov na Floře, kde už také zůstali. Z obnovené budovy v Apolinářské ulici se stalo skladiště dekorací a divadelní fundus, což platí dodnes.

Zvědavě jsem se pídil po tom, jaké cenné kousky jsou ve zdejších skladištích uložené z novější doby. Vypravili jsme se proto za panem Kundrátem, který má celý fundus pod palcem. Ochotně nás provedl svým královstvím a sem tam zalovil v hromadách nábytku a všelijakého haraburdí, aby upozornil na extra buřty. Pes na kolečkách. Pár očesaných motocyklových veteránů. Chundelatá štokrlata ze Strakonického dudáka. Elektrický invalidní vozík z jedné moderní inscenace. Anebo stará truhla s vyřezaným letopočtem 1669. Ta by prý mohla být pravá, neboť po druhé světové válce získalo Národní divadlo do svého fundusu spoustu nábytku a starožitností z kostelů. Po roce 1989 pak část svého inventáře vrátilo původním majitelům.

Ačkoliv divadelní dílny jsou již několik desetiletí přestěhovány od Apolináře na Floru, přesto zdejší osazenstvo rádo zavzpomíná na některé kuriózní momenty. Jak jistá islandská režisérka nebyla za nic na světě spokojená s charakterem použité bílé barvy. Nebo jak světoznámý režisér Robert Wilson navrhl pro svou inscenaci nábytek z latěk. „Jednu židli si pak odvezl do svého muzea. Dvě další se mi válejí někde nahoře,“ prohodí jen tak mimoděk pan Kundrát.

Původně se kulisy a dekorace vozily z malírny do Národního divadla na koňských povozech. Proto byly součástí areálu také konírny. V pozdějších dobách nahradil koně traktor, až se nakonec skončilo u skříňových náklaďáků a kamiónů. Červenobílá flotila brázdí pražské ulice každý den a zásobuje dekoracemi všechny scény Národního divadla.

Kromě bohatě zásobeného fundusu skýtá malírna ještě jeden unikátní zážitek. V severozápadním cípu budovy lze točitým schodištěm vystoupat až na střechu, kde je umístěna malá věžička obehnaná cimbuřím. Kdo netrpí závratěmi, může po vratkém žebříčku vystoupat až na nejvyšší bod a pokochat se dechberoucím výhledem. Jako jistý zdrogovaný Lotyš, který před několika lety v těchto místech čekal na přílet draka a čekání si krátil házením cihel na kolemjdoucí.

Větší nebezpečí než od pomateného cizince však malírně hrozí od ziskuchtivých developerů. Vedení Národního divadla se už několikrát v minulosti vyslovilo, že vlastnictví skladiště v této části Prahy je zbytečný luxus, třebaže z logistického hlediska jde o nejlepší možné řešení. Možná se tak v budoucnu dočkáme změny majitele. Uvažovalo se prý o převodu do majetku Univerzity Karlovy, ale stejně často padají i zmínky o předělání malírny na luxusní hotel.

Věřme, že i kdyby se Národní divadlo od Apolináře jednoho dne stěhovalo, najde budova nějaký jiný bohulibý účel. Pakliže už bezmála sto dvacet let slouží k povznášení národního ducha, byla by škoda proměnit ji v ubytovnu pro kočující zbohatlíky.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!