Utajený archiv Sametové revoluce
Když jsem nedávno kupoval část pozůstalosti po neznámém fotografovi, netušil jsem, jaký poklad v ní najdu – desítky vyvolaných negativů z listopadu 1989 se snímky z demonstrací nebo tiskových konferencí Občanského fóra. A na nich většina těch, kteří měli tou dobou osud Československa ve svých rukou. Havel, Dubček, Klaus, Adamec, Malý, Dienstbier… A také Kubišová, Hutka, Mišík nebo Šibík.
Snímky dost pravděpodobně nikdy nespatřily světlo světa, a tak jsem se rozhodl to napravit. Naskenoval jsem výběr toho nejlepšího a poprosil o komentář dosud žijící pamětníky oněch událostí. Vzniklý text si nečiní nárok na to být uceleným průvodcem překotných revolučních dní. Spíš se jedná o mozaiku drobných střípků, které snad aspoň částečně vystihnou atmosféru tehdejší doby. Jako přílohu můžete využít sbírku autentických dobových dokumentů, kterým jsem věnoval samostatný článek.
V srdci revoluce
Do víru revolučních událostí se dostáváme ve čtvrtek 23. listopadu. Po celé republice už od pondělí probíhají rozmanité protesty v reakci na zásah proti studentům na Národní třídě. Pražská divadla nehrají, studenti stávkují a v Činoherním klubu vzniká pod taktovkou Václava Havla opoziční Občanské fórum. Na Václavském náměstí i jinde po republice demonstrují stovky tisíc lidí a požadují demisi vlády. K Občanskému fóru se přidává stále více jednotlivců i nezávislých iniciativ, a tak se protirežimní centrála stěhuje do velkorysejších prostor Laterny magiky.
Na celý další měsíc se divadelní scéna proměňuje na výrobnu letáků, ubytovnu pro mimopražské „revolucionáře“, ale především tiskové středisko. V hlavním sále probíhá téměř nepřetržitá tiskovka, na které se střídají různí mluvčí a seznamují svět s aktuální situací. Vše simultánně tlumočí do angličtiny Rita Klímová, pozdější velvyslankyně v USA.
Alexander Dubček – Mušketýr po dvaceti letech
V této situaci přijíždí do Prahy Alexander Dubček. Už o den dřív přišel podpořit protestující veřejnost v Bratislavě. Vzápětí odjel do Prahy, aby byl přítomný jednáním mezi režimem a opozicí. Tvrdí se, že Václav Havel nebyl z Dubčekova příjezdu do Prahy dvakrát nadšený. Obával se, že veterán osmašedesátého bude prosazovat pouhou reformu komunistického režimu, zatímco Havel požadoval přechod k plnohodnotné demokracii. Nicméně v následujících dnech, týdnech a měsících se z dvojice Havel – Dubček stal jakýsi symbolický tandem, který propojoval Sametovou revoluci s odkazem Pražského jara. První jmenovaný se stal prezidentem a druhému připadla funkce předsedy Federálního shromáždění, kterou vykonával až do tragické smrti v roce 1992.
Marta Kubišová – Comeback jako hrom
Není náhoda, že Dubčeka s Havlem drží za ruce zpěvačka Marta Kubišová. Také pro ni znamenal listopad 1989 návrat do záře reflektorů po dlouhých dvaceti letech nuceného zapomnění. Když 21. listopadu v podvečer zpívala z balkónu na Václavském náměstí státní hymnu, vehnala desítkám tisíc demonstrantů slzy do očí. A co víc, její Modlitba pro Martu se v následujících dnech stala neoficiální znělkou revoluce.
Povšimněte si, že Marta Kubišová má na fotografiích oblečenou mikinu s nápisem Porsche. Mimoděk tím skvěle vyjádřila to, jak rychle se tenkrát daly věci do pohybu. Podle zpěvaččiných vlastních slov měla mikinu od svého bratra z Kanady. Když jsem od Marty Kubišové vyzvídal další podrobnosti k fotografii, omluvila se, že už si na ten konkrétní okolnosti nevzpomíná. Prý jen, že Dubčeka tehdy po dlouhé době moc ráda viděla, jak dosvědčuje i úsměv na její tváři.
Václav Malý – Kazatel revoluce
Další významnou postavou listopadových dnů byl katolický kněz Václav Malý. Někdejší signatář Charty 77 a zakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se stal prvním mluvčím Občanského fóra. Z toho titulu mu připadla úloha moderovat nejen tiskové konference OF, ale také statisícové manifestace na Václaváku a na Letenské pláni. Byl to právě on, kdo svým kultivovaným a duchaplným projevem pomáhal definovat revoluci jako sametovou. Některé okamžiky z letenských demonstrací působily díky němu jako kázání pod širým nebem. Navíc Václav Malý dokázal jako jediný s výjimkou papeže přimět ke společné modlitbě víc než půl milionů Čechů naráz. Možná, že mu v tom pomáhala síla Anežky České, která byla svatořečena Janem Pavlem II. o několik dnů dříve.
A jak vzpomíná na tehdejší dobu sám Václav Malý? „Vše bylo hektické, neměli jsme příliš času na promyšlené projevy, ale vše se zdařilo díky schopnostem mých tehdejších souputníků. Uměli jsme se tenkrát domluvit a soustředit na to podstatné. To už se později za svobodných časů bohužel tolik nedařilo, protože u některých převládly partikulární zájmy. V Laterně magice jsem našel také některé nové přátele, s nimiž mi bylo dobře i po listopadových událostech, například Petra Čepka.“
František Stárek – Jeho velebnost underground
Poznat muže na tomto snímku by možná dělalo problém i jeho blízkým příbuzným. Jedná se totiž o významného představitele československého undergroundu Františka Stárka, zvaného Čuňas. Věčný majitel dlouhého hára a divokého plnovousu je zde výjimečně ostříhaný na krátko a hladce oholen, protože snímek vznikl krátce po jeho propuštění z vězení.
Stárek si od února 1989 odpykával v Horním Slavkově dvouapůlletý trest za vydávání undergroundového časopisu Vokno. Jak probíhalo jeho propuštění na svobodu, vzpomíná sám aktér takto: „Dozvěděl jsem se o tom z televize, protože jsme spolu s ostatními vězni museli chodit večer na zprávy. A během nich v sobotu 25. listopadu hlasatel přečetl, že na základě jednání u kulatého stolu uděluje prezident amnestii sedmi odsouzeným nebo obviněným. Byli to vesměs lidé ze samizdatu. Ruml z Lidovek, Ján Čarnogurský, Martin Jirous a mezi nimi i já. To bylo jako bomba. Na kulturce tenkrát sedělo osmdesát vězňů a všichni hned: ‚Ty vole, tebe pustili!‘ I pro ně to bylo dobré znamení, že by se mohli dočkat zmírnění trestů. Někteří tam seděli třeba za pokus o emigraci, když se pokoušeli prostřílet přes hranice. Tvrdil jsem jim, že určitě půjdou domů, protože nikde jinde v Evropě není překročení státní hranice trestným činem.
Pak si pro mě na kulturku přišel bachař a říká: ‚Pojďte se mnou.‘ Začal se mnou sepisovat propouštěcí dotazník, kam z vězení půjdu, co budu dělat a tak… A během toho mu volali z ředitelství, ať prý mi o propuštění neříká. Chtěli to přede mnou zatajit, asi kdyby se to náhodou znovu otočilo. Ale bachař na to: ‚No jo, on už to ví stejně z televize.‘
Každopádně vydání propouštěcího příkazu se zadrhlo až do následujícího odpoledne. Museli kvůli tomu volat dokonce až Adamcovi, aby to urgoval u prokurátora. Kamarád Mirek Vodrážka na mě čekal před věznicí už od rána, ale nakonec jsem vylezl až po obědě. Hned mě posadil do auta a hnali jsme do Prahy, abych prý stihl vystoupit na demonstraci na Letenské pláni. Ale přijeli jsme pozdě a lidé už se rozcházeli. Tak jsme jeli k Řečickým, kde sídlily všechny samizdatové iniciativy a vydávaly Informační bulletin. Vládla tam Petruška Šustrová a já jsem se tam potkal s Jirousem, kterého toho dne přivezli ze Stráže pod Ralskem. Teprve odtamtud jsme společně šli do Laterny magiky, kde byl Havel. A ten hned: ‚To je výborný, že jsi tady, pojď!‘ Počkali jsme, až se dočte nějaká rezoluce a pak mě Havel vyvedl na jeviště. Měl jsem tenkrát na sobě svetr s vyšitým nápisem Vokno, ve kterém jsem přijel z kriminálu. V něm jsem byl i odsouzený. Jinak jsem ale z kriminálu odcházel v tom nejhorším, co jsem sehnal. Všechny lepší hadry jsem rozdal ostatním vězňům, jak se to dělává, když jde člověk domů.
Asi od svých šestnácti let jsem nebyl dobrovolně u holiče. Stříhali mě jenom ve vězení, když jsem třikrát seděl. Někdy jsem byl dokonce úplně do hola, třeba když jsem byl na díře.
Devět měsíců po návratu z vězení se mi narodila dcera Bety. Vězni tomu říkají: ‚Přijedu rychlíkem s nabitým pytlíkem.‘ Já jsem se mimochodem taky narodil devět měsíců po tom, co se z vězení vrátil můj táta.”
Už v polovině prosince 1989 obnovil František Stárek vydávání undergroundového časopisu Vokno, které vycházelo nepřetržitě následujících šest let. Stárek sám se však z redakce záhy stáhl, neboť nastoupil do služeb porevoluční kontrarozvědky. V BIS byl zaměstnaný do roku 2007 a dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jaroslav Hutka – Návrat ztraceného barda
Během posledního listopadového víkendu se začali vracet nejen političtí vězni z kriminálů, ale také emigranti ze zahraničí. Jedním z prvních byl folkový zpěvák Jaroslav Hutka, žijící od roku 1978 v Holandsku. V sobotu 25. listopadu popadl futrál s kytarou a sednul na letadlo z Amsterdamu do Prahy. Celníci v Ruzyni se zpočátku zdráhali vydat Hutkovi vízum, a tak zpěvák svůj první koncert po návratu do Československu odehrál divákům přes sklo příletové haly. Po několika hodinách naštěstí padla i tato „skleněná opona“ a Jaroslav Hutka se vydal z letiště přímo na první letenskou demonstraci. Zde na něj čekal sborový doprovod, při jehož poslechu i po letech běhá mráz po zádech. Ovace stovek tisíc diváků sklidil Hutka na stejném místě i následujícího dne, ze kterého pochází černobílý snímek. Hutkův dojemný návrat do vlasti shodou okolností natočil štáb holandské televize, a tak si inkriminované okamžiky můžete připomenout ze starého VHS záznamu.
Chtěl jsem vědět, jak Jaroslav Hutka vnímá listopadové dění s odstupem doby. Dostal jsem od něj následující odpověď: „Sametová revoluce byl pěkný název, ale žádná revoluce to nebyla. Nikdo s tím nepočítal a nikdo na to nebyl připravený. Spadlo to z nebe s celkovým zhroucením Východu, ale dodnes není jasné, jak a proč se to stalo. Podobný vývoj probíhal tou dobou i v Číně, ale tam to v létě rozstříleli. Někdy to vypadá, že se minulý režim jen jaksi proměnil. Sice trošku jinak, než původně plánoval, ale celkem úspěšně.“
A nelákalo Hutku zapojit se v polistopadových poměrech do politiky? „No jo, řeči byly všelijaké, ale fakticky mi nikdo nic konkrétního nenabídl. Já bych to stejně asi nevzal, i když pomatení bylo tehdy veliké. Byl jsem hlavně rád, že jsem zpátky před publikem. Blbé bylo, že mi trvalo dva roky, než jsem sehnal byt. Pomohlo mi až to, že se mi v roce 1991 narodila první dcera.“
Vladimír Mišík – Live on CNN
Pod dohledem televizních štábů z celého světa zazpíval Vladimír Mišík prokřehlým listopadovým demonstrantům svou Variaci na renesanční téma. A vděčné půlmilionové publikum na Letné po skončení písně žadonilo o přídavek. Vladimír Mišík se tímto vystoupením zařadil na pomylný soundtrack Sametové revoluce po bok Kubišové, Hutky, Kryla nebo Třešňáka.
Petr Miller – Z fabriky rovnou do vlády
Jak dokáže být historie nevyzpytatelná, dokládá příběh Petra Millera, který na tomto snímku „kryje záda“ Václavu Havlovi s Jiřím Dienstbierem. S trochou nadsázky se dá říct, že Petr Miller odešel jednoho rána do fabriky a vracel se jako ministr.
Bývalý kovář z ČKD se 23. listopadu postavil do čela nespokojených dělníků, kteří vyrazili v průvodu z Vysočan na Václavák. „Tehdy si Havel uvědomil, že hlavní síla není ani ve studentech, ani v umělcích, ale ve fabrikách. Asi pro něj nebylo lehké připustit si to, ale výsledkem bylo, že jsem se stal členem té podivně sebrané skupiny v Laterně magice. A vlastně jsem byl přítomný všem rozhodujícím jednáním OF s tehdejší politickou mocí,“ popisuje s odstupem let Petr Miller.
A dodává: „Možná, že právě na té fotce Havel Jirkovi Dienstbierovi vysvětluje, proč mně přikládá takovou důležitost. Ale to už je historie, o kterou už kromě několika nadšenců nikdo nestojí. Proč? Protože by se ukázalo, že někteří si přisvojují zásluhy, které vlastně nebyly.“ Pro úplnost se sluší dodat, že Petr Miller působil v letech 1990-92 jako federální ministr práce a sociálních věcí a byl poslancem Federálního shromáždění.
Ladislav Adamec – Capo di tutti capi
Tím, kdo v listopadu 1989 držel v rukou Černého Petra, byl Ladislav Adamec. Kovaný komunistický kádr, který strávil skoro třicet let v různých vládních funkcích, byl od října 1988 předsedou československé vlády. A bylo především na něm, aby ve zjitřené atmosféře adekvátně zareagoval. Nejlépe demisí. Zvěsti o pádu Adamcovy vlády se sice šířily už 25. listopadu, ale radost opozice se tehdy ukázala jako předčasná. Ke složení funkcí prý tehdy skutečně došlo, ale přes noc si část ministrů svá rozhodnutí rozmyslela a demise stáhla. Ladislav Adamec se tak udržel v čele vlády až do 10. prosince, kdy svou funkci postoupil Mariánu Čalfovi.
Snímek zachycuje Adamce během jeho projevu před demonstranty na Letenské pláni 26. listopadu. Byl toho dne jediným vystupujícím, koho lidé vypískali, protože je odrazoval od generální stávky plánované na následující den.
Letenská pláň – Gusto, je tu husto!
„Podívej se, Gusto, jak je tady husto!“ skandoval nekonečný dav demonstrantů během posledního listopadového víkendu. Na Letenské pláni se v sobotu 25. listopadu sešlo odhadem až 800 tisíc lidí, o den později půl milionu. Všimněte si v davu muže s magnetofonem nad hlavou. Pravděpodobně pořizoval z celé demonstrace záznam v obavě, že oficiální sdělovací prostředky budou o události mlčet. Ovšem Československá televize poprvé vysílala obě demonstrace v přímých přenosech, takže pokoutní nahrávka nebyla potřeba.
Letenská pláň – Pusťte k nám papeže!
Sobotní letenská demonstrace byla specifická tím, že následovala krátce po slavnostní dopolední mši, kterou na Pražském hradě sloužil kardinál František Tomášek. Mše se konala u příležitosti svatořečení Anežky České a na Hrad dorazily desítky tisíc věřících z celé republiky. Odpoledne se pak přesunuli na Letnou, aby přispěli k nejpočetnějšímu shromáždění lidu v dějinách Československa.
Přítomnost věřících na demonstraci dokazuje i tento transparent. Tehdejší papež Jan Pavel II. byl považován za jednoho z aktérů, kteří přispěli k pádu komunismu a Železné opony. Českým a slovenským katolíkům dodával v osmdesátých letech naději na lepší zítřky a krátce po revoluci zavítal do Československa na svou první návštěvu. Shodou okolností sloužil mši pod širým nebem právě na Letenské pláni, kde si ho demonstranti půl roku předtím vyžádali.
Letenská pláň – Pro pána Štěpána
Tahle lopata je věnována Miroslavu Štěpánovi, jednomu z antihrdinů revoluce. Dlouholetý komunistický aparátčík byl totiž tím, kdo z pozice předsedy pražského výboru KSČ vydal rozkaz k rozehnání demonstrace na Národní třídě. V roce 1990 byl jako jediný vrcholný představitel moci odsouzen k odnětí svobody. O devět let později jsem měl příležitost dělat s ním rozhovor, jehož přepis si můžete přečíst v samostatném článku.
Jan Šibík – Revoluce jedním okem
Havel s Adamcem trpělivě vyčkávají na letenské tribuně, až na ně přijde řada u mikrofonu. A nad nimi pátrá po dokonalém záběru Jan Šibík. Mladý fotograf tou dobou pracoval v časopisu Vlasta a revoluci dokumentoval od samého počátku svou Leikou M4-P. „To je pro reportéra skvělý foťák. Byl jsem díky němu nenápadný narozdíl od těch, kteří měli velká děla. Možná i díky Leice jsem měl štěstí, že jsem na žádné demonstraci nedostal nařezáno. Tím nemyslím jenom na Národní třídě, ale ani na předchozích demonstracích, které jsem fotil už od srpna 1988. Z Národní třídy se mi podařilo odejít asi čtyři minuty předtím, než začal zásah proti studentům. Šel jsem tenkrát směrem ke Slavii, kde už se připravovali policajti, a proklouznul pryč,“ vzpomíná Jan Šibík.
Vzápětí dodává: „To období pro mě bylo ohromně hektické. Skoro jsem nespal, protože jsem se bál, aby mi něco neuteklo. Měl jsem štěstí, že tehdejší šéfredaktorka Vlasty Marie Formáčková mě nechala běhat čtrnáct dnů po Praze s foťákem na krku. Dokonce jsem ji tenkrát přesvědčil, abychom vydali speciální číslo věnované listopadu a předchozím demonstracím. Tenkrát to vyšlo v obrovském nákladu. A myslím, že to bylo jedinkrát, kdy jsem měl celý časopis jenom sám pro sebe.“
Kolik fotek tenkrát Jan Šibík v ulicích udělal? „Nafotil jsem tenkrát asi dvě stě negativů. Kdysi jsem z nich udělal výběr asi třiceti nejlepších snímků, které jsem si dal do zvláštní složky. Nedávno jsem si říkal, že bych se mohl podívat i na ten zbytek. Ale zjistil jsem, že ten archiv nemůžu najít. Což mě mrzí, protože člověk se časem vyvíjí a možná bych tam našel nějaké fotky, které mi tenkrát nepřišly dobré nebo důležité.“
A co přinesly listopadové události Janu Šibíkovi osobně? „Především jsem si tenkrát uvědomil, čemu se chci v životě dál věnovat. Že chci být reportážní fotograf. Tím jsem si do té doby nebyl úplně jistý. Ale už pár dnů předtím jsem fotil pád Berlínské zdi a pak ještě revoluci v Rumunsku, což mě nasměrovalo k tomu, co dělám doteď.“
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
