Největší grázl Sametové revoluce
Psal se rok 1999 a Češi si připomínali desáté výročí Sametové revoluce. Oslavy to nebyly příliš bujaré, protože většina společnosti zažívala rozčarování z polistopadového vývoje. Menšinová vláda se tenkrát opírala o neblaze proslulou „opoziční smlouvu“, politici se snažili ovládnout veřejnoprávní média a státní správa fungovala na principu „ruka ruku myje“. V reakci na to zveřejnili bývalí studentští vůdci z listopadu 1989 výzvu „Děkujeme, odejděte!“, která měla přimět vrcholné politiky k demisi. K tomu samozřejmě nedošlo a všeobecná skepse tehdy výrazně posílila Komunistickou stranu, jejíž preference přesahovaly dvacet procent.
V této společenské atmosféře jsem oslovil s žádostí o rozhovor dva někdejší protagonisty Sametové revoluce, kteří v listopadu 1989 stáli proti sobě. Zajímalo mě, jak s odstupem deseti let vnímali listopadové události a následující vývoj. Komunista Miroslav Štěpán z pozice hlavního viníka zásahu na Národní třídě, Václav Bartuška jako jeden ze zmlácených studentů, který následně zasedl ve vyšetřovací komisi.
Oba rozhovory nyní po devatenácti letech zveřejňuji, protože i s odstupem doby jsou v lecčem aktuální a poučné. Tato část je věnována pohledu Miroslava Štěpána. Rozhovor s Václavem Bartuškou naleznete v samostatném článku.
Miroslav Štěpán (nar. 1945) byl v letech 1988-89 členem ÚV KSČ a tajemníkem pražského městského výboru strany. V prosinci 1989 byl z KSČ vyloučen a v letech 1990-92 si v plzeňské věznici odpykal trest odnětí svobody za zásahy proti pražským demonstrantům. Po návratu z vězení znovu vstoupil do KSČM, z níž byl po dvou letech podruhé vyloučen. Založil Stranu československých komunistů a stal se jejím předsedou. Zemřel v roce 2014.
Co pro vás dnes znamená 17. listopad?
Co se týká „listopadu“, neměl jsem žádné ideály. Patřil jsem mezi několik těch, kteří věděli, že nejde ani o víc socialismu, ani o lepší život pro většinu. Za těch deset let se mi tato pravda potvrdila. Dnes slaví jen menšina, která po listopadu profitovala. Různí strýčkové, kteří se předvádějí v televizi a trpí duševní a profesní nedostatečností. Ale na ulici slaví možná dva z deseti. Ostatní velmi trpí a mají se hůř, než se měli.
V čem konkrétně se mají lidé hůř? Zlepšilo se podle vás vůbec něco?
Musím říct, že se objevila řada drobných věcí, které lidé oceňují. Jako představiteli tehdejšího režimu je mi spíš líto, že jsme to tenkrát mohli zařídit mávnutím kouzelného proutku bez složitých koaličních dohod. Většina normálních lidí se ale potýká s elementární sociální otázkou. Lze říct, že deset let po listopadu je naše republika ve znamení sociálně-ekonomického kolapsu. To není výraz ideové podjatosti vůči „listopadu“ a obnově primitivního kapitalismu, který je zahalen řečmi o demokracii, lidských právech a svobodách. To je prostě realita, kterou potvrzují i průzkumy legálně fungujících režimních institucí.
Zdůrazňujete ekonomická a sociální hlediska na úkor lidských práv. Co pro vás osobně znamenají lidská práva?
Myslím, že základní chybou je vnucování univerzální dimenze lidských práv. Každá země, každý národ má svoje tradice a specifické sociální podmínky. Takže si lze jen těžko představit lidská práva odtržená od konkrétní země. Jaká lidská práva, pokud lidé nemají na nájemné? Jaká lidská práva, když člověk může týden ležet za plotem a zemřít, aniž si ho někdo všimne? Elementární právo pro mě není, že mohu vlézt na svatého Václava, křičet, že ten či onen představitel je vůl, a nic se mi nestane. Mně jde o právo na šťastný život, které je za posledních deset let ochromeno.
Mohl komunistický režim každému nabídnout šťastný život, když třeba přijetí na vysokou školou bylo podmíněno kádrovým posudkem?
Minulý režim byl v jistém ohledu racionální. Na vysoké školy chodilo tolik lidí, kolik společnost považovala za potřebné. Nechodili tam lidé do zásoby. Já jsem měl to štěstí, že jsem na vysoké škole byl, ale spousta jiných tam nebyla a hlavní problém v tom neviděla. V minulosti se děly dobré i špatné věci. Jenže reálný socialismus se v porovnání s kapitalismem vyvíjel velmi krátkou dobu, takže měl na chyby právo.
Vrátím se zpět k 17. listopadu. Co se tenkrát vlastně stalo?
Je evidentní, že nešlo o revoluci, ani o lidové povstání. Vše dopadlo jinak, než lidé očekávali. Především došlo k majetkovému a společenskému převratu. A tento převrat byl domluvený, měl mezinárodní rozměr. Těžko si umím představit, že by si všechny země bývalého socialistického společenství v jeden čas klekly – muselo jít o dohodu mezi Moskvou a Washingtonem. To je potvrzeno tím, že účastník této zrady Michail Gorbačov obdržel nejvyšší české vyznamenání.
Mluvíte o Michailu Gorbačovovi, ale kdo z českých představitelů byl podle vás tím zrádcem?
Jsem přesvědčen, že skupina vedená Ladislavem Adamcem, která šla bez souhlasu prezidenta ke kulatým stolům, nepostupovala v souladu s ústavou. Ústava nezná takový institut, že si s někým sednu za stůl a předám mu moc.
Nakonec jste se ale ve vězení ocitl vy, takřka jako jediný z tehdejších vedoucích funkcionářů. To přímo vybízí k interpretaci, že jste byl „největší grázl“. Jak toto své odsouzení hodnotíte s odstupem let?
Dodnes jsem přesvědčen, že jsem se naprosto ničeho nedopustil. A pakliže jsem měl být souzen, tak spíš za to, že jsem neudělal víc pro obranu tehdejšího ústavního zřízení. Nikoliv proto, že někdo někoho vyplácel za účast na nepovolené demonstraci. V takovém případě by si musela Margaret Thatcherová odsedět doživotí a Mitterand dostat in memoriam dvě stě let.
Cítíte se být politickým vězněm?
Jistě šlo o politickou otázku. Jenže každý, kdo před „listopadem“ seděl v base, se nazývá politickým vězněm, proto tento termín nepoužívám. Nerad bych se k nim přiřadil.
V prosinci 1989 jste byl vyloučen z Komunistické strany. Když jste do ní po dvou letech znovu vstupoval, byla to stejná Komunistická strana?
Samozřejmě že ne. Po návratu z vězení mě organizace Prahy 2 vyzvala, abych se stal členem KSČM. Záhy jsem se seznámil s nehoráznostmi, kdy se pod stejnou značkou dělala jiná politika. Když jsem dospěl k tomu, že i při přání dobrého dne se musím jít podívat, jestli vůbec den je, vytvořil jsem platformu za socialismus. To vyústilo v mé druhé vyloučení na prostějovském sjezdu. Nakonec jsem obnovil KSČ v podobě Strany československých komunistů.
SČK je ve vnějších prvcích, jakými jsou třeba srp a kladivo, ještě agresivnější než KSČM. Není to v rozporu s vaším proklamovaným reformním názorem?
Myslím, že formální znaky nejsou v rozporu s reformním úsilím. Podívejte se na Italy, na Francouze – mají ve znaku srp a kladivo, a nikomu to nevadí. Jenom v naší zemi se zůstává u fanglíčkářsko-cimprlíkovských přístupů. Mě tohle nevzrušuje – prostě navazujeme na tradici KSČ založené v roce 1921. Považuji to za mnohem mravnější, protože ač s námi lidé nemusejí souhlasit, vědí, na čem jsou. Zatímco pánové ze sousední strany prohlásili, že nemají politicky, právně, ideologicky ani ekonomicky s předlistopadovou KSČ nic společného. Na to my říkáme: Vraťte třináct a půl miliardy movitého a nemovitého majetku! Vraťte název, který nekoresponduje s obsahem!
Když cítíte kontinuitu s předlistopadovou KSČ, jak se díváte na politické procesy v padesátých letech a podobné události v historii strany?
Kdybych chtěl odpovědět spekulativně, tak bych řekl: Tahal jsem v té době kačera na šňůrce a učil se chodit. Ale neodpovím tak. Do KSČ jsem vstupoval i s vědomím těchto skutečností, o nichž jsem z dostupných materiálů věděl, i když ne v takové hloubce jako teď. Jen blázen by dnes říkal, že politické procesy z padesátých let byly báječné, ani ode mě to neuslyšíte. Ale je potřeba, aby se na to analytika podívala racionálním pohledem. Církvi dnes také nikdo nevytýká, co bylo v jejím jménu za tisíc let provedeno. Jak dlouho se táhne jen to, aby otevřeně řekla: Byli jsme lotři, upálili jsme mistra Jana Husa. Církev si hájí určitou identitu, aby nezpochybnila ani to dobré, o čem je přesvědčena, že vykonala.
Vaše strana se podle průzkumů veřejného mínění pohybuje spíš v oblasti desetin procenta podpory, kdežto KSČM se stala nejsilnější stranou ve státě. Čím si vysvětlujete tento rozdíl?
Věci jako atraktivnost a neatraktivnost mají časový rozměr a jsou podmíněné. Naši představitelé nemají možnost prezentovat svůj názor ve sdělovacích prostředcích. Naše strana není dávána do stupnice měření preferencí. Tím vzniká dojem, že si společnost může vybírat pouze z pěti parlamentních stran. Navíc je lidem potřeba pravdivě říct, co KSČM chce. Nechat si název komunistická, ale pomáhat kapitalismu, vytvářet kapitalismus s lidskou tváří, je nesmysl. Nikomu na světě se to nepovedlo a ani pánům Grebeníčkům a Ransdorfům se to nepovede. Globální svět v tomto momentě není nakloněn představám SČK, ale to ještě neznamená, že se neprohlubuje rozpor mezi těmi, kteří vytvářejí hodnoty, a těmi, kdo si je potom přivlastňují a rozdělují je.
Zahrajte si na proroka a řekněte mi, kdy se podle vás SČK ujme vlády.
Spíš bych rád odpověděl na otázku, jestli socialismus má ještě vůbec šanci. Jsem přesvědčen, že ano – spíš dříve než později – a jsem přesvědčen o zákonitosti takového vývoje. Po kapitalismu přirozeně přichází socialismus. Ne ten, který tu byl, ale odpovídající stupni poznání, zkušenostem, katarzi, očištění se z chyb atd. Je to společenský pohyb, který funguje stále, akorát se o něm nehovoří. Takový pohyb má třídní povahu, jakkoli nepopulární je o tom nyní hovořit.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
