Jakápak revoluce? Všichni přišli, až když bylo po všem

Psal se rok 1999 a Češi si připomínali desáté výročí Sametové revoluce. Oslavy to nebyly příliš bujaré, protože většina společnosti zažívala rozčarování z polistopadového vývoje. Menšinová vláda se tenkrát opírala o neblaze proslulou „opoziční smlouvu“, politici se snažili ovládnout veřejnoprávní média a státní správa fungovala na principu „ruka ruku myje“. V reakci na to zveřejnili bývalí studentští vůdci z listopadu 1989 výzvu „Děkujeme, odejděte!“, která měla přimět vrcholné politiky k demisi. K tomu samozřejmě nedošlo a všeobecná skepse tehdy výrazně posílila Komunistickou stranu, jejíž preference přesahovaly dvacet procent.

 

V této společenské atmosféře jsem oslovil s žádostí o rozhovor dva někdejší protagonisty Sametové revoluce, kteří v listopadu 1989 stáli proti sobě. Zajímalo mě, jak s odstupem deseti let vnímali listopadové události a následující vývoj. Komunista Miroslav Štěpán z pozice hlavního viníka zásahu na Národní třídě, Václav Bartuška jako jeden ze zmlácených studentů, který následně zasedl ve vyšetřovací komisi.

 

Oba rozhovory nyní po devatenácti letech zveřejňuji, protože i s odstupem doby jsou v lecčem aktuální a  poučné. Tato část je věnována pohledu Václava Bartušky. Rozhovor s Miroslavem Štěpánem naleznete v samostatném článku.

 

Václav Bartuška (nar. 1968) byl jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce. Jako přímý účastník pochodu na Národní třídu zasedl v parlamentní komisi pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. O svém tehdejším působení napsal knihu Polojasno. V době konání rozhovoru vykonával funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě Expo 2000. Nyní pracuje jako zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost na Ministerstvu zahraničních věcí.

 

Jak jste po deseti letech prožíval oslavy 17. listopadu?

Hodně střízlivě, protože mi došlo, že jsem ještě ani třetinu života neprožil v demokratické zemi. Na druhé straně, když vidím české dějiny, tak si říkám, že těch deset let je docela úspěch.

 

Bývali studentští vůdcové zveřejnili během oslav prohlášení „Děkujeme, odejděte!“. Co říkáte takovému pokusu o zásah do politiky zvnějšku?

Nepodepsal jsem ji. Nikoliv proto, že bych nesouhlasil s jejím textem – opravdu si myslím, že naši vrcholní politici se přežili a nemají co nabídnout –, ale  protože jde o laciné řešení daleko složitějšího problému. Nikdo z bývalých studentů nebyl před deseti lety natolik prozíravý, aby založil obdobu maďarského FIDESZu – Strany mladých demokratů. Nenapadlo nás, že země bude za deset let potřebovat novou krev. Nenapadlo nás říct: „Vážení politici, předáváme vám moc, kterou jsme pomohli vybojovat. Teď budeme deset let cestovat, učit se jazyky a za deset let vám natrhneme zadek.“

 

Ale tahle možnost stále existuje. Přemýšlíte, že v budoucnu vstoupíte do politiky?

Pokud budoucnost znamená příštích sto let, tak možná ano. V příštích deseti letech ale určitě ne.

Václav Bartuška
Václav Bartuška na snímku, který vznikl současně s rozhovorem v roce 1999. Bartuška tou dobou zastával funkci generálního sekretáře české účasti na výstavě EXPO 2000.

Co vás na politice tak odpuzuje?

Mě na ní nic neodpuzuje, ale vždycky se ptám: „Co chci dělat?“ A existuje spousta věcí, které bych dělal radši, než se ucházel o politickou funkci. Baví mě cestovat, občas něco napsat. A přiznám se, že když potkám Marka Bendu, který strávil posledních deset let v parlamentu, je mi ho spíš líto. Do stávky jsme tenkrát nešli, abychom se dostali do parlamentu, ale protože jsme chtěli normálně žít. Každý měl svoje zájmy – pomáhat lidem po zemětřesení, odjet do Ameriky, naučit se čínsky… A jenom na chvíli jsme byli jednotní, protože proti nám stála silná moc. Jakmile padla, padla i pojítka mezi námi.

 

Krátce po zásahu na Národní třídě jste usedl ve vyšetřovací komisi, která měla objasnit jeho pozadí. Podařilo se vám svou práci odvést tak, jak jste si představoval?

Rozhodně ne. Dosáhnout jsme toho mohli jen velmi málo, jakmile začala platit teorie právní kontinuity –  heslo „Nejsme jako oni!“ převedené do paragrafů. Stíhat komunistické funkcionáře podle komunistických zákonů je dost směšné. Aloiz Lorenc byl nakonec odsouzen za to, že skartoval záznamy Státní bezpečnosti a tím porušil bolševické zákony. Že tyto záznamy vznikaly, ale nikdo nežaloval, protože to bylo legální. Legální bylo někoho odposlouchávat, pronásledovat, zavírat, mučit, popravit, zastřelit na hranicích. Nelegální bylo pouze zničit o tom dokumenty. To mi dodnes přijde absurdní.

 

Je za takových podmínek vůbec reálné naše vyrovnání s minulostí?

Žádné vyrovnání s minulostí se nemůže konat, dokud si nepřiznáme zásadní vinu za to, co tu bylo. A nepřiznáme si ji, protože k tomu nejsme nikým donuceni. Zapomíná se, že Němci byli po roce 1945 k denacifikaci donuceni okupační mocí a tím, že před očima měli rozbombardovaná města. Ruiny Mnichova, Berlína, Hamburku měly ohromný výchovný efekt. Lidé si uvědomili, že prohráli, a přemýšleli proč. U nás k ničemu podobnému nedošlo a spousta lidí měla v roce 1990 pocit výhry. To nebyla pravda – prohráli jsme Studenou válku a jako zhuntovaný stát jsme byli u konce se silami.

 

Po roce 1989 bylo odsouzeno jenom mizivé procento komunistických zločinců. Z těch prominentních pouze Miroslav Štěpán a Aloiz Lorenc. Byla tu před deseti lety vůbec vůle zamést si před vlastním prahem?

Byla, ale minimální. Panovala představa, že díky odpuštění a lásce k bližnímu dokážeme minulé bolesti zahladit co nejrychleji. Udělá se tlustá čára za minulostí a řekne se, co jsme si, to jsme si. Z toho pramení dnešní pohrdání právem. Hovoří se o tunelování, o vykrádání bank. Ale jak má být trestné vykradení banky, když jsme neodsoudili ani ty, kteří jsou odpovědní za popravy, za střelbu na hranicích, za mučení politických vězňů. Tím nehájím Koženého a podobné čímany. Jenže oni „pouze“ výhodně přesunuli hodně peněz, zatímco na svobodě zůstávají lidé, kteří spáchali největší zločiny. Za ně já stále považuji vraždy, a ne krádeže majetku.

Václav Bartuška - Polojasno
O listopadových událostech a svém působení v parlamentní vyšetřovací komisi napsal Václav Bartuška knihu Polojasno.

Přesto to vypadá, že lidé mají před očima pouze to dobré z minulosti a jsou ochotní znovu dát svůj hlas komunistům. Jak si vysvětlujete dvacetiprocentní podporu KSČM?

Pro lidi střední a starší generace je těžké a skoro nemožné zahodit velkou část života. Říct: „Žil jsem v režimu, který byl od základů špatný.“ To se říká špatně i mně, kterému bylo v době pádu komunismu jednadvacet let, takže jsem zas tak o moc nepřišel.

 

Znamená to, že komunisté začnou s postupným vymíráním starších generací svou podporu ztrácet?

Že komunisté vymřou, byla velká iluze. Komunismus je přitažlivý tím, že nabízí všechno, a přitom nemá sebemenší úmysly svá předsevzetí naplnit. Taková utopie je přitažlivá pro lidi, kteří nechtějí pracovat, jsou věčně nespokojení a neschopní hledat chybu sami v sobě.

 

U nás přežívá Komunistická strana v nereformované podobě, zatímco v Polsku nebo Maďarsku se komunisté blíží spíš sociální demokracii. Proč naše KSČM zůstala taková jako před deseti lety?

Já nemám rád pojem reformní komunisté. Jak říká jeden bonmot, reformovaný komunista je totéž, co odbarvený černoch. Je úplně jedno, jestli se ten, kdo v padesátých letech tleskal popravám a později normalizaci, označuje za sociálního demokrata, člena ODS nebo komunistu. To je mi fuk, podstatní jsou lidé. Ti jsou zasaženi tím, co prožili a co pomáhali vybudovat. Jak se budou jmenovat partaje, je podružné. Chválit polské a maďarské komunisty za to, že se přejmenovali, je laciné. Komunista jako komunista.

 

Jaký vliv měl na listopadové události vývoj v okolních státech? Byl by vůbec český národ schopen revoluce, kdyby v NDR, Polsku, Maďarsku nedošlo k převratům?

To nebyla otázka schopnosti revoluce. Režim byl natolik shnilý, že padnout musel. Stačilo, aby zafoukal větřík. Ale bylo by přehnané hovořit o listopadu 1989 jako o revoluci. O žádnou revoluci nešlo, protože neexistovala žádná Bastila, kterou bychom mohli dobýt, neexistovala Aurora, ze které bychom mohli vystřelit, nebyl ani žádný Zimní palác, na který bychom mohli zaútočit.

Sametová revoluce v listopadu 1989
„Když se lidé vyvalili na ulice až v listopadu 1989, bylo už pozdě. Později jsem se na Letné sám sebe v duchu ptal, kde ti lidé byli o měsíc dřív?“

Znamená to, že režim padl sám, bez přičinění občanů?

Ne, nepadl sám. Padl, protože zavraždil a umučil příliš mnoho lidí a tahle noční můra ho pronásledovala. Padl, protože nebyl schopen naplňovat potřeby a přání občanů. Nebyl schopen dát jim svobodu a plné obchody. Padl, protože byl totálně neschopný a zločinný. Pohrdal lidským životem a lidem už to lezlo na nervy.

 

Aktivních bojovníků za svobodu byla ovšem nepatrná menšina. Ostatní lidé začali cinkat klíči, až když jim policisté zmlátili děti na Národní třídě.

To rád připomínám všem, kteří mluví o revoluci. O tu by se jednalo, kdyby k ní došlo v roce 1985 – v době, kdy ještě bylo proti komu jít. Ale když se lidé vyvalili na ulice až v listopadu 1989, bylo už pozdě. Později jsem se na Letné sám sebe v duchu ptal, kde ti lidé byli o měsíc dřív? Kde byli v lednu, když nás honili po Václaváku? Zalezlí doma! Takže jakápak revoluce? Všichni přišli, až když to bylo beztrestné, když bylo takřka po všem.