Bezpečnostní kamery z dob císaře pána
Procházel jsem před několika dny ulicí Na Zderaze, když jsem náhle pozvednul zrak do úrovně druhého patra. Obyčejně lze na fasádách v této výšce najít bezpečnostní kamery. Ale tentokrát na mě z oken shlížela dvojice zrcátek na nastavitelných ramínkách. Okamžitě jsem si vzpomněl na fejeton Ignáta Herrmanna, který tento pražský fenomén popsal už roku 1925 ve vzpomínkové knize Před padesáti lety. Úryvek z jeho textu si dovoluji zveřejnit, abyste věděli, k čemu všemu takové zrcátko v okně kdysi sloužívalo.
„A to byla taky věc, která mi ihned v prvé dny před čtyřiapadesáti lety padla do oka a hlavou vrtala. Při mých obchodních posílkách, na nedělních poutích a potulkách Prahou byly mi ihned na počátku nápadny všeliké tabulky, trčící na průčelích domů, nejčastěji ve výši prvého patra, řidčeji v patře druhém. Tabulky rozličné velikosti, připevněné buď v poloze kolmé, neb šikmé a vůbec všelijak natočené vedle oken a někdy přímo na rámech okenních. Vídal jsem je na nejednom šlechtickém paláci, ale taky na mnohých lepších domech nájemných, hlavně však na menších domech rodinných, obývaných jen domácími pány a jejich příslušníky. Mnohé z takovýchto čistě soukromých domů, domů patricijských, bývaly tehda po celý den uzamčeny a teprve po zazvonění i zabušení železným klepadlem na vrata bylo příchozím odmykáno.
Díval jsem se na ty tabulky dost udiven, až jsem pak vyzkoumal, že to jsou zrcadla. K čemu zrcadla venku za okny? Účel jejich jsem pochopil, když mi jednoho dne bylo dopřáno vkročiti do takovéto domácnosti. Dychtivě jsem přistoupil k oknu, vypoulil oči na venkovské zrcadélko a viděl jsem, kterak se v něm obrážejí postavy lidí, kráčejících po chodníku nebo vstupujících do domu. A teď jsem věděl vše. Ještě byl známý pán nebo paní dole na ulici, a již nahoře v patře věděli, jaká návštěva jim kyne, aby se honem uklidil nějaký nepořádek v pokoji, nějaká rozdělaná práce ze stolu atd. A aby domácí paní mohla naladiti výraz tváře, jaké je to nenadálé, milé překvapení.
Ale byla tato zrcadélka vůbec jakousi zábavou. Před padesáti, před šedesáti lety nebývala celá Praha pořád na ulici jako nyní. Tisíce paniček a dcerušek nebylo pořád v povětří, nevynášelo stále na odiv toalety, paničky nechodily pořád po promenádách v kožišinách navrch obrácených a s kožišinovým „aufpucem“ na podolcích sukní a plášťů, aby vzbuzovaly dojem a dráždily závist a žehravost všech ostatních. Hospodyně i dcerušky pobývaly větší část dne doma, a když byla opatřena kuchyně, sedávaly u šicích stolků mezi okny, šily, pletly, spravovaly. A chvílemi, když zraky nad prací umdlely, podívaly se na zrcadélko venku na okně a dolejší pouliční promenáda jevila se jim v něm jako obrázky v kaleidoskopu. Ba, lze říci, že takové starodávné zrcadélko bylo jakýmsi prostým, arci dosti nedokonalým předchůdcem nynějšího biografu.
Ponenáhlu a téměř nepozorovaně tyto zrcadlové tabulky z pražských ulic vymizely. Staré domy padaly, na nové už jich žádný stavebník nepřipevňoval a nakonec byly odklizeny i z domů starých. Všechen život jako by se byl vylil na ulice – zrcadélek nebylo třeba. Marně se po nich na svých potulkách ohlížím. Jen o dvou vím docela určitě. Jsou na domě zesnulého profesora a bývalého ministra krajana doktora Randy v Purkyňově ulici proti Měšťanské besedě. Jedno v patře prvém, jedno ve druhém. Byl to – pokud vím – jediný nový dům pražský (stojí snad nějakých třicet let), kterému se jich po starém zvyku dostalo.“
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
