Nejkrásnější benzínky stavěl Gočár

Když architekt Josef Gočár navrhoval ve 30. łetech benzínové pumpy, nepředpokládal, že by se z nich jednou mohly stát kulturní památky. Vlastně nemohly… Z plejády Gočárových čerpacích stanic se totiž dodnes žádná nedochovala.

Dalo by se považovat za nespravedlnost doby, že za motoristické veterány se platí milióny, zatímco stejně starým benzínkám se věnuje minimální péče. Přitom se jedná (anebo jednalo) o skvosty srovnatelné se starými aerovkami a pragovkami. Drobné funkcionalistické perly, obrácené čelem k hlavním silničním tahům.

V začátcích automobilismu se benzín prodával u drogistů nebo hokynářů, ale po první světové válce se po republice začaly ve velkém stavět čerpací stojany s vlastními nádržemi. Prvorepublikový automobilový boom si ovšem žádal čím dál víc pohonných hmot, a tak se postupně přešlo k výstavbě benzínek v dnešním smyslu slova. Zpravidla bývaly zastřešené a vybavené kioskem pro zřízence. Ten kromě obsluhy několika sloupkových stojanů zastával také servisní služby, bylo-li třeba.

V meziválečném Československu se nejlépe etablovaly dvě firmy obchodující benzínem – pardubická rafinérie Fanto a pražští Bratři Zikmundové (pozdější Paramo a Benzina). Obě z nich vlastnily sítě několika stovek čerpacích stanic, a tak kromě početného týmu pumpařů zaměstnávaly také architekty, kteří měli výstavbu na starosti. Benzínka totiž není klasickou technickou stavbou, u které jde pouze o účelnost. Do jisté míry u krajnice plní také reprezentativní roli a láká motoristy k zastávce.

Pro firmu Fanto navrhoval čerpací stanice věhlasný Josef Gočár, který má na svém kontě zřejmě nejikoničtější českou benzínku všech dob – funkcionalistickou vlnu na pražském Klárově. Dvorním architektem konkurenčních Bratří Zikmundů byl pro změnu Kotěrův spolupracovník Ladislav Machoň. Práci obou z nich na poli motoristické infrastruktury zmapoval v roce 1940 časopis Architektura, ze kterého pochází většina doprovodných fotografií.

Pokud je mi známo, z Gočárových benzínek se nedochovala ani jediná. V Machoňově případě byl osud naštěstí milosrdnější. Na pražském Zličíně dodnes stojí jedna z jeho realizací, ovšem v naprosto dezolátním stavu. Přitom se jedná o vzácný dokument doby, který by stál za záchranu. Do soupisu národních kulturních památek se dosud probojovala jen benzínka ve středočeském Milíně a čerpací stojan na Božím Daru.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!