Jedličkův ústav v čele českých vojsk

Až se budou 28. října na Hradě udílet státní vyznamenání, věnujte pozornost slavnostnímu defilé vojenských praporů a zástav. Část z nich totiž vyšili tělesně postižení v Jedličkově ústavu.

 

Jedličkův ústav na pražském Vyšehradě byl od svých počátků velmi pokrokovou institucí. Jedním z pilířů zdejší výchovy bylo vedení „dětských mrzáčků“ nejen k samostatnosti při obstarávání všedních potřeb, ale také k vlastní výdělečné činnosti. Chovanci proto zdokonalovali svou manuální zručnost například v košíkářské nebo litografické dílně. Proslulý Bezruký Frantík tu svýma nohama upletl nespočet proutěných košů, jakkoliv to může znít přitažené za vlasy.

Košíkářská dílna v začátcích Jedličkova ústavu. U okna splétá proutí na speciální židli Bezruký Frantík.

Specifickým oddělením ústavu byla ortopedická dílna. Zakladatel ústavu Rudolf Jedlička ji považoval za nezbytnou součást zdejší péče. Pacientům se tu měly vyrábět a průběžně upravovat protetické pomůcky, aby se dosáhlo co nejúčinnější kompenzace hendikepů. Dílna měla zároveň sloužit jako výrobní podnik, který by svým ziskem přispíval na chod ústavu.

 

To se podařilo, ovšem jinak, než si Jedlička představoval. Do fungování ústavu totiž hned zpočátku promluvila první světová válka. Ústav začal ve velkém vyrábět protézy pro válečné invalidy, což mu přineslo unikátní know-how a skvělou reputaci. V dobách míru sice poptávka rapidně klesla, ale ortopedická dílna přežila, byť v menším měřítku. Mimochodem, po druhé světové válce si tady prý nechal vyrobit protézy dokonce legendární beznohý letec Alexej Maresjev.

 

Byznys jak vyšitý

Ruku v ruce s postupným rozrůstáním Jedličkova ústavu v meziválečném období se rozvíjela i jeho podnikatelská činnost. Začal se zde vyrábět nábytek, šít oblečení anebo tkát koberce – mimochodem, jeden z nich získal v roce 1925 ocenění Grand Prix na výstavě v Paříži. Největší proslulosti však dosáhli zdejší šiči a šičky, kteří se specializovali na vyšívání vlajek, praporů a standart. Ústav se díky nim mohl roku 1936 pochlubit tím, že „…po Československu vlaje dnes 167 praporů z dílny Jedličkova ústavu. Skoro polovina československé armády má naše prapory a standarty. Vedle toho jsme zhotovili velké množství praporů a standart pro legionářské jednoty, národní gardy, tělocvičné spolky, selské jízdy, vzdělávací spolky a sportovní kluby.“

Standarta Dělostřeleckého pluku 151 z dílny Jedličkova ústavu
Standarta přerovského Dělostřeleckého pluku 82 z dílny Jedličkova ústavu. Snímek Josefa Hufa vyšel roku 1935 v časopisu Fotografický obzor.

Samozřejmě mě zajímalo, o které konkrétní prapory a zástavy šlo. Obrátil jsem se proto na Zdeňka Špitálníka, kurátora vexilologické sbírky ve Vojenském historickém ústavu. „Při vzniku praporů pro pluky a oddíly byla prvorepubliková praxe taková, že grafickou podobu vytvořil tehdejší Památník odboje. Výroba pak většinou probíhala v Jedličkově ústavu, kde vznikaly také repliky legionářských praporů a stuh,“ tvrdí Špitálník a odhaduje, že ve sbírkách VHÚ jsou dnes desítky praporů vzniknuvší v Jedličkově ústavu. Bohužel však toto téma dosud nikdo uceleně nezpracoval.

 

Jedním z exponátů s doloženým původem v Jedličkově ústavu je standarta Dělostřeleckého pluku 153 v Bratislavě. Je provedená podle jednotného vzoru, předepsaného vyhláškou z roku 1929, s neodmyslitelným heslem „Nám tvrz, nepřátelům hráz!“, v tomto případě přeloženém do slovenštiny. O pět let později vznikly ve stejné dílně podobné standarty i pro pražský Dělostřelecký pluk 151 nebo přerovský Dělostřelecký pluk 82.

Standarta Dělostřeleckého pluku 153 z dílny Jedličkova ústavu
Standarta bratislavského Dělostřeleckého pluku 153 z dílny Jedličkova ústavu. (Archiv VHÚ)

Právě podobné standarty dnes defilují při slavnostních příležitostech nejčastěji, protože narozdíl od praporů mají vnitřní podpůrnou konstrukci. Díky tomu nezplihnou a dělají parádu i za naprostého bezvětří.

 

Správce archivu Jedličkova ústavu Petr Kolář mě upozornil ještě na jeden zajímavý prapor, který vznikl na Vyšehradě. Za protektorátu prý zdejší dílna vyšila prezidentskou vlajku pro Emila Háchu. Ta se však dnes z pochopitelných důvodů při slavnostních příležitostech nevystavuje.

 

Vyšívačská dílna byla v provozu ještě pár let po druhé světové válce. Definitivní tečku za její existencí učinil rok 1948 a nástup komunismu, který pro Jedličkův ústav znamenal konec podnikatelské činnosti a všeobecně příchod horších časů.