Popelka Biliánová – O přívoze vyšehradském
Následující text vyšel roku 1904 na stránkách Národní politiky a popisuje historii vyšehradského přívozu. Jedná se o první upoutávku z knihy Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové, která vychází ve spolupráci Vyšehradského jezdce a nakladatelství Take Take Take.
„Tunel vyšehradskou skalou jest dokončen, pobřežní zeď vyzděna a teď zavážena jest silnice. Až odejdou ledy, zbořen bude domek vyšehradského přívozu. – Tak oznámily denní listy.
Tedy až odejdou ledy, zbořen bude domek vyšehradského přívozu – novou silnicí a tunelem přívoz sám stal se zbytečným. A vyšehradský přívoz trval na místě svém jistě tak dlouho jako Vyšehrad sám i obě podhradí jeho – Podolí s nynějším Podskalím vyšehradským. Tak doba kráčí vpřed i kráčívala a čas šlépějí svou zničí tvářnost odvěkých končin.
Vyšehradský přívoz byl od starodávna důležitou spojkou dvou prastarých osad pod Vyšehradem na pravém břehu. Byl rázovitý tím, že obstarával spojení ne tolik na břeh protější, jako podél vyšehradské skály samé, kteráž po věky nepřístupně svažovala se přímo do vln Vltaviných.
A 20. století ohledalo zevrubněji tyto skály nepřístupné, věda změřila patu jejich i témě starobylé, nakreslila své přímky i pevné body – a do dna řeky u vyšehradských skal pobřežních zaberanili dubové jehly, parní stroje vysály z jímek vodu a zdivo skále rovné přičlenilo se ode dna Vltavina ke skalnatým břehům vyšehradským, aby neslo základy nové silnice – důležité to tepny v ústrojí našeho veleměsta.
A bok vyšehradské skály jest proděravěn – jako když v odvěkém památníku okno prorazí. A vděk ještě nelíčený hlavám povolaným, že jen okno prorazily přívalu nezbytnosti a neshodily hned památník celý do rumu všedních potřeb. –
Tunel vyšehradskou skalou jest na pohled neveliký, vzdušný a naprosto světlý: denní světlo dostatečně z obou stran proniká pod klenbou jeho. Tunel sám z povzdálečí vypadá jako – průjezd velkého domu; ale když v nynější jeho liduprázdnou osamělost vkročí, málem člověk by se křížem neznamenal: učiní dojem chrámu. Jen presbyteř ještě schází do světlého pozadí a svatostan. Tunel jest vysoký opravdu jako chrám a tímto jaksi velebným dojmem tak trochu usmiřuje vlastenecky rozechvělou duši s nevyhnutelnou nezbytností.
A kousek před tunelem od pražské strany krčí se malý domek přívozní a seběh až k samé vodě, jako by v důvěře hledal zde spásy své. Ale nenalezne ji – hodina jeho již odbila: až sejdou ledy, bude zbořen a přes jeho zbořeniště povede silnice. Však by se dobře ztratil v úrovni nové silnice – kromě komínů snad a hřebénku střechy –, i kdyby nebyl rozbořen. Tak je maličký – jako všecky jiné staré domky vyšehradského podhradí. A již ani převozník v něm nebydlí, než jen hlídač staveb tunelových.
A ten hlídač má – deset dětí jako řepy. Od osmi měsíců výše a tato drobota batolí se a prohání nad saminkou Vltavou – v plném toho slova smyslu. Tři nebo čtyři schůdky do bytu a krok k vodě – tak vyrůstají zde děti a neutopí se to. A když je voda jen trochu větší, vyleze hned na schůdky a vyžene obyvatele domku. Při velkých povodních sahala voda až do stropu – a hodně jich přečkal vyšehradský přívoz.
V předešlých dobách býval živný přívoz vyšehradský. Přívozník míval zde svého pomocníka, kterýž s ním v domku bydlel. V těchto malých, ale útulných světničkách s podvalovými stropy zřízena jest nyní prozatímní kovárna na potřebu při pracích stavebních. I ta zmizí, „až ledy odejdou“. –
A v daleké doby letí mysl přes nízký domek přívozní. V prastarých dobách míval přívoz vyšehradský zvláštní ještě důležitost, jsa spojkou se sídlem vladařským. V jeho bezprostřední blízkosti odehrály se staré děje a bájné pověsti i s podkladem historické skutečnosti. – Naproti přívozu vyšehradskému býval ostrov ve Vltavě v místech pozdější louky královské a nynějšího vorového přístavu. Ostrov náležíval za starodávna knížatům českým a později přešel v majetek kapituly vyšehradské. Ostrov byl stromovím porostlý a vzhledem ke skále vyšehradské doplňoval krajinný obrázek zdejší měkkým půvabem. A není s podivem, že do těchto míst položila obrazotvornost lidu sídla rusalek (rusa – řeka).
Tajemná nepřístupnost tvrdé skály vyšehradské od pravěků Vltavou omývané už k tomu vybízela sama a břehy stromovím a olším zarostlé, jakož i lučiny pobřežní snivým půvabem svým samy kouzlily v klín svůj bytosti bájných světů. A dávno tomu již, co veslo přívozníkovo za nocí lunojasných tichým pleskotem svým rušilo veselé reje sličných rusalek a zahánělo je ve stíny tajuplné. Teď již navždy odstěhovaly se rusalky z vod vyšehradských; tajemným úpatím skály ovinuta jest nová silnice a brzo povalí se tudy mocný proud života a hluk a šum setře odtud všecek pel nedotčenosti a zvonky elektrické dráhy navždy odzvoní zde snivým vidinám.
Však zcela bez poezie nebude ani teď skála vyšehradská, ve služebnost uvedená požadavkům doby. Stará pověst praví, že v nitru skály vyšehradské rovněž jako v Blaníku připraveni jsou čeští rytíři na pomoc českému národu, až udeří hodina potřeby. Nuž – ajta: moderní vymoženost upravila jim cestu z tajemna skály vyšehradské a snad dočekají se toho potomci naši, že za hlaholu trub a kotlů vyrazí tunelem ze skály vyšehradské čeští rytířové na bujarých koních a přispěchají vlasti své na pomoc v pravou hodinu. Cestu budou teď míti upravenou.
Jiná pověst praví, že kdo se pod Vyšehradem utopil, byl neprodleně vtažen do skály vyšehradské štěrbinou skalní pod vodou. I to teď přestane, neboť zdivem pobřežní silnice důkladně jest každá štěrbina ucpána a utopencům bude dlužno plouti dál ku Praze.
Rovněž novou silnicí zmizela možnost dopátrati se, kudy a v kterémže místě skočil Horymír na Šemíku svém do Vltavy; teď by všude skočil na silnici.
Zajímavá drobota: posledním vyšehradským přívozníkem jest pan Komm, jehož třiaosmdesátiletá matka (nyní v chudobinci) valnou část svého života strávila na zdejším přívoze. Za dob svého studia byl u paní Kommové na bytě malíř Čermák, kterýž jí na památku namaloval Horymírův skok. Mocný a silný Šemík – hnědý – s obrovským rozmachem letí ze skály – a paní Kommová říkávala, že jí tak připadá, jako by ten hnědý Šemík chtěl jí skočit přes hlavu. (Obrázek nyní jest v kanceláři potravní daně na Hrnčířské stráži u přívozu, kamž jej paní Kommová darovala.)
Jiná pověst praví, že pod skalou vyšehradskou na dně řeky pohrouženo jest lože Libušino, jež vyplynouti má na povrch vody a s ním přijíti mají i zlaté časy zemi naší. – Panko milý – jen jestliže tam někde pod skalou páni stavitelé lože nepřizdili! To by nám draze přišla silnice!
Vyšehradský přívozník míval také všelijaké zákazníky. Například kníže Vojen potrestal odbojného Rohovice z rodu Vršovců tím, že mu kázal, aby sám se oběsil. K tomu cíli převezen byl Rohovic na druhý břeh Vltavy na ostrov svrchu zmíněný, kde vida nezbytí, Rohovic oběsil se na mohutném dubu, kterýž odtud nazýval se Rohovicův. Všaktě byla také hrůza při smrti ukrutného Rohovice: Běs vyrazil ústy jeho a Třas takovou hrůzu tropil po ostrově, že přívozník s pacholky sotva živ se dostal přes řeku zpátky.
Ostrov pod Vyšehradem nějak divné měl asi určení. Jiná pověst vypráví o potměšilém Durynkovi, kterýž uťal hlavičku pacholeti Zbyslavu, synku po přemoženém Vlatislavu Luckém, domnívaje se, že velikou odměnu za to dostane od Neklana. Ale šlechetný Neklan dal mu odměnu, jíž zasluhoval: dal mu voliti jednu ze tří smrtí: prokláti se mečem, skočiti ze skály neb oběsiti se; Durynk zvolil oběšení a oběsil se na olši někde na ostrově, přičemž přívozník měl zase svůj počinek. A olše opět dle toho zvána Durynkovou.
Nahoře na skále vyšehradské jest malebná zřícenina, ze které světitý nesmysl udělal Libušinu lázeň. Mohla by tam být lázeň – buď vzdušná, nebo slunečná –, ale takové lázně neznal otužilý starověk a nelezl by s nimi na skálu, kamž by v nejlepším případě vodu tahati bylo dlužno. Libuše mohla míti svou lázeň, ale dole pod skalou, někde poblíž nynějšího přívozu, kde na březích olšovím porostlých dost bylo zapadlých a krytých „lázní“ od přírody utvořených.
Ostatně – poblíž přívozu bývaly i lázně stavěné: asi roku 1382 koupil Chval, purkrabí vyšehradský, ke hradu lázeň pod kostelem kapitulním – tedy v místech asi, kudy vedou od pradávna schody k Vltavě a ku přívozu. Ale král Václav milou lázeň brzo poté – roku 1393 – zase prodal. Patrně bylo dost přirozených koupadel v řece a lázně nebylo zapotřebí.
Přívoz jakož i Vltava s oběma břehy i s ostrovem od pradávna náležely vyšehradské kapitule z daru Přemysla Otakara. Ale zdá se, že užitek z přívozu byl vlastně proboštův, neboť roku 1285 probošt Petr mezi jiným postoupil kapitule desátek z přívozu vyšehradského.
Za pohnutých dob vyšehradských bývala vůbec dokonalá spleť v právech i majetku kapituly a jejích proboštů. Roku asi 1610 soudil se děkan kapitulní Materna s proboštem Kašparem Arzeniem o zmíněný ostrov kapitulní, jejž si probošt i s přívozem přisvojoval. Materna při vyhrál – ale proto přece nemá teď nikdo nic: ostrov zmizel.
Ve starých zápisech dosti často děje se zmínka o přívoze vyšehradském. Tak například roku 1342 táhly se zahrady a polnosti kláštera kartouzského (stával v místech nedávno zbořené brány Oujezdské na Smíchově) až k přívozu vyšehradskému a ještě dál „ke Zlíchovu“. Bohatý kdys klášter – dnes se jeho majetkem pyšní celé město Smíchov a ještě Zlíchov k tomu.
Jiný obrázek. V roce 1523 byla divná epidemie v Praze; hořelo tu a hned zase tam, každé chvíle v jiném konci města, a příčina ohňů byla nevysvětlitelná. Někde proti vyšehradskému přívozu cestou ke Zlíchovu jel sedlák s vozem a najednou se mu vůz vzňal z příčiny nevysvětlitelné. Sedlák sjede do Vltavy, kteráž byla tenkrát právě rozvodněná, a div, že se mu zas koně neutopili – s bídou je vytáhli lidé seběhlí na pokřik sedlákův. Jak časté a veliké byly povodně na Vltavě, svědčí některé ukázky, při nichž při všech jest měřítkem bradáč z Juditina mostu u křížovníků (vedle kamenného mostu), jemuž šla voda „pod bradu, pod oči i nad hlavu“ – jak kdy – a rozlévala se pokaždé ke kostelu Panny Marie na Louži (Mariánské náměstí za Klementinem), ba i na Kuří trh (Mikulášské náměstí u ruského kostela), ba i na rynk, kde se po loďkách jezditi mohlo.
Vyšehradskému přívozu (domku) asi nevalně škodily povodně tyto, jinak by domek nepostavili skorem do samé řeky. Vltava byla na povodně odjakživa z míry úrodná, jak svědčí tyto ukázky: roku 1359 byla povodeň v září, roku 1367 v březnu, roku 1370 v srpnu, roku 1373 v březnu, roku 1374 v únoru hned dvě. Anebo: roku 1563 v květnu, roku 1589 v srpnu, roku 1569 v červnu, roku 1582 v květnu, roku 1589 v srpnu, roku 1601 v prosinci. A paměti hodno jest, že při povodních těchto nebo po nich byl skorem vždy mor nebo – zemský sněm.
Že lidé choulostivější volili lázně až pod Vyšehradem i za starých dob, není s podivem, neboť Vltava v Praze obdařována byla odjakživa vším možným. Tak například v noci 12. ledna roku 1506 pověsili dva najatí kati mistru Martinovi z Vlašimě pošlého psa na dveře pro hanu a teprv druhého dne opět v noci kati z rozkazu odvlekli mrchu na Vltavu.
A že všecky možné nečistoty sváděny a sváženy byly do Vltavy, o tom dokladů by byl nepočet. Byla tedy Vltava poblíž skály vyšehradské nejčistější, neboť Podolí nebylo tak hustě zalidněno jako břehy pod Vyšehradem.
Přívoz vyšehradský býval vlastně trojí: vyšehradský do Podolí a druhý na Smíchov a podolský do Prahy. Přívoz vyšehradský náležel kapitule obojí až do té doby, když probořila se chatrná pramice přívozu ke Smíchovu a lidé spadli do vody. Ač se nikdo neutopil, byl přece přívoz kapitule odňat a zbyl jí pouze přívoz do Podola až do dnešních dob.
Vyšehradský přívoz nebyl teď juž tak živný, jako někdy býval. Parníky a parníčky vzaly přívozu pěknou skývu chleba a paní Kommová, stará přívoznice, ráda vypravuje o zašlých dobách, kdy po pramici i v loďkách jezdívali výletníci k svatému Prokopu, do Braníka i do Chuchle. To se přec ještě vydělaly peníze – ale teď již? Sotva tak, že sehnalo se na nájem a na živobytí. A povídává ráda rozličné příhody své – jak ji voda v bytě zaskočila, o povodních co všecko plavalo, o utopencích atp.
Jednou v zimě usnula hodně promrzlá a najednou tak ze sna slyší, jako by po přívozních schodech kůň dupal a vůz drkotal. I myslí, že to sen, ale nedalo jí to, popadne kožíšek a hajdy na led. Řeka byla zamrzlá, padal sníh a kde nic, tu nic. Přívoznice rozběhla se kus po Vltavě až „pod zámeček“ (zřícenina na skále) a „zámeček“ se zrovna „díval okem na led“. Přívoznici obešel mráz a ona se vrátila. Jde domů, vleze do postele a za nějakou dobu buch buch na okno. Přívoznice ptá se, kdo to.
Nějaký muž to byl – nejel-li tu prý kůň s vozem. Jel nejel – přívoznice slyšela něco a neviděla nic. Ale ráno ukázalo, že kůň s vozem tudy skutečně jel: majetník zašel do hostince a kůň mrazem zpitomělý šel a šel ulicí a na led pod skálu, kde ve výseku spadl i s vozem do vody a utonul.
Když „zámeček“ se dívá „okem“ na Vltavu, každý se varuje tudy jíti (po ledě) nebo jeti: „zámeček“ vyhlídá neštěstí. Místní hra okolností: „zámeček“ se dívá „okem“ jenom tenkrát, když na hradiště vyšehradské vypluje měsíc tím směrem, aby zapadl svitem do zříceniny vodárny na skále tak, že světlo jedním z oken padá na Vltavu. A to stává se dosti zřídka.
Nová silnice odzvoní všem podobným báchorkám a po ledě budou běhati teď jen bruslaři. Silnici padne za oběť i starobylý dům kanovnický, kterýž potom náležíval slavnému geologu Krejčímu, v němž učenec tento žil i zemřel. Dům tento dosud honosí se důkladnou stavbou a jest při něm skalní sklep, kterýž bude zachován jako řídká zvláštnost. Ve sklepě uprostřed jest studánka s dobrou vodou. Při stálé teplotě své (asi 14 stupňů) hodí sklep se jen na víno – led v něm příliš brzo roztaje.
Za všecky oběti, kterýchž si vyžádala silnice podolská s tunelem, kéž vykoupen jest – Vyšehrad! Kéž zůstane opravdu posvátným národu a nezalehne tam všední hamižná ziskulačnost.“
Knihu Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové si můžete koupit za příznivých 200 Kč v knihkupectví Take Take Take ve Vratislavově 7. Anebo si knihu objednejte přes e-shop PŘÍMO ZDE!
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
