Vyšehradští jezdci na benzínových strojích
Motocyklové závody na městských okruzích už dnes přežívají jen jako ojedinělé rarity. Přitom ještě krátce po válce se závodní jezdci proháněli často také pražskými ulicemi. Mimo jiné i po Vyšehradském okruhu.
Historii pražských motocyklových soutěží podrobně zmapoval Jiří Wohlmuth v knize Závody v Praze. Dvě stránky věnoval také Vyšehradskému okruhu, na němž se závodilo pouze jednou, a to v roce 1952. Když jsem zkoumal přiloženou mapku, zaujalo mě, že trasa je vyznačená i přes vyšehradskou pevnost. Vzpomněl jsem si, že před lety jsem viděl plakát tohoto závodu, na kterém byl okruh zakreslen odlišně. Napsal jsem proto přímo autorovi knihy, abych vypátral, jak to bylo doopravdy.
Po několika dnech mi přišla odpověď včetně několika fotografií ze závodu, které se svolením pana Wohlmutha zveřejňuji. Trojice černobílých snímků prozrazuje, že pravdivá nebyla ani jedna z publikovaných verzí mapky. Ale pěkně popořádku…
Motocyklové klání na Vyšehradském okruhu uspořádal v červnu 1952 Dobrovolný svaz lidového motorismu z Prahy 1. Tradice závodění na městských okruzích byla tou dobou už na ústupu, ale jak se lze dočíst v tištěném programu, závod na Vyšehradském okruhu si kladl nemalé cíle. „Úkolem závodu je dokázat výbornou kvalitu našich strojů, vyráběných našimi národními podniky, brannou připravenost našich jezdců a má nám z řad diváků získat nové aktivní jezdce, kteří by se ve svém jezdeckém umění zdokonalili natolik, aby byli kdykoliv a proti komukoliv připraveni chránit naši milovanou vlast,“ píše se v tištěném programu.
Vyšehradský okruh byl vyznačen v okolí dnešního Kongresového centra, kde tou dobou měli svůj stadión sokolové z pankrácké Jawy. Na stadiónu se hrál především fotbal, ale občas se tu jezdívala také plochá dráha. Nedá se tedy říct, že by Vyšehrad byl do té doby motorismem nepolíben.
Závody startovaly a končily v ulici 1. listopadu, později přejmenované na 5. května. Tehdy tu samozřejmě ještě nevedla magistrála, přesto ulice měla svou současnou šířku a tvořila hlavní pankrácký bulvár. Krátce po startu odbočili jezdci do ulice Lounských, která je svedla ze svahu dolů až do Čiklovky. Neexistoval ještě Hotel Forum ani ústřední budova policie, takže ulice Lounských byla v době závodu podstatně delší než dnes. Čiklovou ulicí pak závodníci klesli o další výškové metry až pod Vilu Bělka, kde měli podle původní propozice závodu odbočovat do Krokovy ulice. Z historických fotografií je ale jasně vidět, že trasa byla prodloužena až do ulice Neklanovy, takže jezdci absolvovali celý strmý výjezd Lumírkou podél vyšehradských hradeb. Na dohled od Táborské brány se elegantním esíčkem dostali do ulice Na Pankráci a zkratkou přes Mikešovu (dnes Štětkovu) se vrátili na místo, odkud do závodu vyráželi.
Okruh měřil zhruba 2,3 kilometru a závodníci ho měli absolvovat dvacetkrát. S výjimkou nejnižší kubatury. Majitelé „sto padesátek“ jeli dokola pouze patnáctkrát. Po trati se kroužilo proti směru hodinových ručiček, proto se smělo předjíždět trochu netypicky pouze zprava.
Zahájení závodů bylo stanoveno na čtvrtou hodinu odpolední. Nejdříve soutěžila v samostatném klání třída do 150 ccm. S desetiminutovými přestávkami po dojezdu do cíle pak startovaly závody zbývajících kubatur – 250 ccm, 350 ccm a 500 ccm. Jména vítězů dnes už pravděpodobně nikomu nic neřeknou, přesto je pro úplnost uvádím: Miroslav Dřízhal (DKW, 125 ccm), Josef Navrátil (Jawa, 250 ccm), Miroslav Berkman (Jawa, 350 ccm) a Ladislav Batovec (Walter, 500 ccm). Tato čtveřice byla první a jediná, která na Vyšehradském okruhu dobyla vavříny, neboť zdejší velká cena už se nikdy neopakovala.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
