Utajený půvab zahrady Ztracenky

Kdybych měl vybrat tři svá nejoblíbenější místa v Praze, určitě mezi nimi nebude chybět zahrada Ztracenka. Oáza klidu a skvělé místo k spočinutí ukryté ve svahu pod Karlovem.

Pamatuji se, jak zpustlý parčík za oprýskanou zdí ještě donedávna připomínal Stínadla z foglarovek. Ostatně sám Foglar prožil část svého dětství v Nuslích, a tak se dá přepokládat, že Ztracenku důvěrně znal z klučičích výprav do okolí. Stráň nad Albertovem sloužila v průběhu staletí různým účelům. Původně tu bývala vinice, potom sad a ještě později dětské hřiště.

Pojmenování Ztracenka je odvozené od takzvané Ztracené varty. Tak se dříve přezdívalo Horské ulici, vedoucí podél novoměstských hradeb. Podle staropražských legend působilo v těchto místech několik strašidel, která obtěžovala zdejší vojenské hlídky. Špatnou pověst ale tmavé uličce vysloužily především rejdy pražské galerky.

Před deseti lety se zdevastovaná zahrada dočkala společně se sousedním hradebním bastionem důkladné rekonstrukce. Přesto si však díky své členitosti zachovala jistou tajuplnost. Víc než do foglarovek by se ale dnes hodila spíš do špionážních thrillerů, v nichž si agenti předávají vzkazy skrz mrtvé schránky v odpadkových koších.

Jelikož je Ztracenka průchozí, můžete ji využít jako důmyslnou zkratku mezi vrchní partií Albertovských schodů a Horskou ulicí. Ovšem pouze za světla. Na noc se zahrada pravidelně zavírá, což místní mládež připravuje o možnost romantických půlnočních dostaveníček. Přes den má ale zahrada tu výhodu, že do ní po celé odpoledne svítí slunko, které vytrvale putuje po protějším obzoru, dokud diváka na sklonku dne neodmění úchvatným západem.

Nejkrásnější výhled se vám jako návštěvníkovi naskytne, když se opřete zády o hradební zeď zhruba uprostřed horní cestičky. Kmen ořešáku před vámi rozdělí panorama přesně napůl – vpravo kostel sv. Apolináře, nalevo vyšehradský chrám sv. Petra a Pavla. Pokud v zahradě posedíte dostatečně dlouho, možná dokonce zaslechnete vyšehradskou zvonkohru, vyhrávající šlágry jako Čechy krásné, Čechy mé nebo Ach synku, synku.

Ztracenka má ještě jeden skrytý půvab, který zpravidla odhalí až pravidelný návštěvník. Zahrada totiž přitahuje ohromně pestrou směsici ptactva. A tím nemyslím jen obligátní holuby, nebo čím dál lépe prosperující straky a sojky. Nezřídka ve Ztracence narazíte také na žluny nebo strakapoudy. Možná k tomu přispívá sousedství Brožkovy genetické zahrady, která je místem zaslíbeným fauně i flóře. Ostatně přes Albertovské schody vede migrační trasa novoměstských žab, které se zjara houfně vrhají pod nohy udivených kolemjdoucích.

Přestože Ztracenka leží jen pár minut od magistrály, panuje tu vzácné ticho. Občas sem sice dolehne ruch z nedalekých volejbalových kurtů, ale většinu z něj odstíní hradby – jak kamenné, tak ty přírodní z keřů a stromů. Nejhlučnějším narušitelem klidu tak bývá dupající ježek, který se tu a tam vydá na bezstarostný špacír zahradou. Možná ví, že do Ztracenky nesmějí psi, kteří by mu ztrpčovali život.

Zákaz vstupu psů má blahodárný vliv i na zdejší trávníky, které od jara do podzimu hostí rodinné pikniky, šprtající vysokoškoláky nebo slunící se důchodce. Všichni si mohou být vcelku jistí, že hnědou barvu pochytají jen shora od slunečních paprsků, a ne zespodu od země. Nicméně jednou jsem zde viděl dívku venčit králíka, takže riziko, že si s sebou odneste nechtěný suvenýr, pravděpodobně stále existuje.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!