Detektivka ze starých Holešovic s překvapivým koncem
U některých rodinných fotoalb je věčná škoda, že leží kdesi na dně skříní a šuplat. Když je totiž člověk vytáhne na světlo, užasne nad jejich obsahem. A s trochou důvtipu se dozví nečekané věci!
To se mi přihodilo v případě následujícího souboru fotek, který dokumentuje život jisté holešovické rodiny začátkem dvacátého století. Jejich domovem byla tehdy čerstvě dostavěná Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy. Na řadě snímků se tak tyčí tamější vysoké komíny, případně se tu a tam mihne stařičká tramvaj. Možná nejcennější částí alba jsou ale momentky z procházek a výletů do okolí. Fotograf na nich zvěčnil situaci na holešovickém a trojském břehu Vltavy zhruba v rozmezí let 1904-06. Tak tedy hurá do Holešovic!
Ženy a děti s radostí pózují před areálem Ústřední elektrické stanice, která vyrostla v Holešovicích během let 1898-99. Ve své době šlo o jednu z nejmodernějších elektráren v Evropě a chloubu českého strojírenství. Dvojici komínů doplnily v následujících letech další dva, které pak sedmdesát let tvořily v panoramatu města charakteristické „píšťaly“. Do dnešních dnů se dochoval pouze jediný. Zbylé tři komíny byly totiž kvůli havarijnímu stavu strženy v osmdesátých a devadesátých letech.
Zde se nacházíme na holešovické náplavce. Po pravé straně se rýsuje Císařský ostrov, vlevo scénu rámuje železniční pešunk. Dáma uprostřed šátkem decentně zakrývá, že je v požehnaném stavu. Trojice holčiček tak vbrzku získá sourozence.
V opačném směru spatřujeme korzo po holešovické náplavce s návrším Truhlářka na protějším břehu. Přibližně na místě fotografa dnes stojí nový Trojský most. Nepletu-li se, pak budovy a komíny u pravého okraje snímku by mohly patřit holešovické kartounce rytíře Kubinského.
Svátečně vymóděná společnost se slunečníky si to štráduje na výlet. Kudy? Podle některých indicií by se mohlo jednat o cestu z Holešovic do Stromovky, ale ruku do ohně za to nedám. Dokáže-li někdo z vás poznat víc, napište mi na vysehradskej.jezdec@yahoo.com.
Tady už se nalézáme u jednoho z holešovických přívozů. Dobové mapy prozrazují, že v úseku mezi Pelc-Tyrolkou a Císařským ostrovem se začátkem minulého století uživili hned tři převozníci. Na protějším břehu se zvedá stráň Jabloňka, zhruba uprostřed snímku pak vykukuje dvojice budov trojského Pomologického ústavu.
Společnost se úspěšně nalodila a vydává se na protější břeh. Košaté stromy uprostřed snímku rostly původně na ostrově, který býval mezi Holešovicemi a Trojou až do konce 19. století. Ze severní strany ho od pevniny oddělovalo staré vltavské rameno, jehož koryto bylo sice zasypáno, ale při větších povodních se občas připomene jako historické memento.
A zde je vidět protější břeh v celé kráse. Trojský zámeček Jabloňka s nádherným výhledem na Prahu je dnes v soukromém vlastnictví podnikatele Marka Vydry. Skalnatý svah, který byl krátce využíván též jako kamenolom, slouží zčásti jako vinice. A v pravé partii snímku se nyní vzpínají budovy vysokoškolských kolejí.
Jsme svědky slavnostní události – vítání nového člena rodiny před vchodem do administrační elektrárenské budovy. Tu už byste dneska hledali marně, protože v osmdesátých letech ustoupila vzniku moderní výškové stavby.
Dvojice portrétů představuje spanilejší polovinu rodiny. Čerstvá maminka se chlubí novorozencem, zatímco z hlavy jí raší elektrárenské komíny. Dvojice žen vpravo pak svým oděvem i oduševnělým výrazem naznačuje příslušnost k majetnější společenské třídě.
Třígenerační rodina zahrnovala také tetu Ninu – jedinou pojmenovanou osobu v albu – a malou dcerku. Obě zapózovaly tak šťastně, že si za nimi můžeme povšimnout elektrárenských budov. Holčička navíc stojí na plošině starého tramvajového vozu, neboť v areálu sídlila též tramvajová vozovna, tzv. Centrála.
Parta malých nestydů vystavuje svá vysportovaná těla u holešovického břehu. Výjev tou dobou běžný na mnoha místech Prahy, namátkou Na Františku, v Podskalí nebo na Cindě.
Starší generace si počíná spořádaněji. Svá těla smáčí v plavkách a v oficiálních říčních lázních. Tou dobou jich v Praze na Vltavě fungovalo zhruba deset. Pominu-li vojenskou plovárnu nedaleko Invalidovny, pak nejblíže Holešovicím bývala plovárna na Štvanici. Ovšem kdo ví, zda je na fotce právě ona.
Tři sestry vyrážejí na turné. Kromě starožitného kolečka si povšimněte také dřevěných špulek od kabelů – jedné z nejuplatňovanějších plastik v pražském veřejném prostoru. Začátkem dvacátého století dodávala elektrárně kabeláž zejména firma Františka Křižíka.
Páni silnoproudaři práskají svými kníry na prosklené pavlači. Pravděpodobně se jedná o snímek z tzv. kovárny. Tato budova byla včleněna do elektrárenského areálu, ačkoliv vyrostla už o pár let dříve. Dnes je stejně jako zbytek areálu památkově chráněná, tudíž v zoufalém stavu. Snímek vpravo názorně demonstruje někdejší zabezpečení elektrárny zlým psem.
Tahle fotka se jeví z celého souboru nejstarší. Soudím tak alespoň ze zdánlivého stáří tří sester. Ze skupinové portrétu je zjevné, v čem tkví hlavní výhoda elektrárny oproti plynárně. Totiž že si v areálu můžete bez obav zapálit čvaňháka.
Jistě teď čekáte onen překvapivý konec, slíbený v titulku. Tak tedy… Když jsem měl tenhle text skoro hotový, napadlo mě zapátrat po identitě neznámé rodiny. Z mnoha náznaků jsem předpokládal, že bydlela přímo v administrační budově elektrárny na adrese Palackého 1 (dnes se ulice jmenuje Partyzánská). A drahá garderoba sváděla k domněnce, že otec rodiny zastával „vyšší manažerskou funkci“.
Pražský adresář z roku 1906 mi prozradil, že ze zaměstnanců elektrárny bydleli na uvedené adrese následující: přednosta elektrárny a vrchní inženýr Karel Novák, dále inženýři Josef Sixta a Antonín Kopista, vrchní strojmistr Jan Kameník a skladník Josef Fatka. Stačilo tedy zjistit, kdo z nich měl tři dcery. S nadějí jsem se tedy obrátil na digitalizovaný soupis pražských obyvatel, tzv. konskripce z let 1850-1914. Postupně jsem zadal všech pět jmen a prohrabal se desítkami záznamů. Ale místo vytoužených zaměstnanců elektrárny jsem narážel pouze na truhláře, čeledíny nebo nádeníky stejných jmen.
V pokušení hodit flintu do žita mě napadla ještě jedna možnost. Jinou kopii konskripcí uchovává také Archiv hlavního města Prahy. Když v příslušné sekci vyťukáte jméno Karel Novák, nabídne se vám k dispozici sto padesát výsledků. A jeden z nich vás dovede k naskenovanému soupisovému archu s rukopisně vyplněnými údaji: „Karel Novák, nar. 31. 8. 1867 v Nových Benátkách, katolík, ženat, přednosta elektrárny při elektrické dráze v Praze, vrchní inženýr“. Jakmile jsem očima sjel k výčtu narozených potomků, věděl jsem, že jde o trefu do černého. Pan přednosta zplodil dohromady čtyři děti: dcery Karlu (1895), Marii (1896), Růženu (1901) a syna Karla (1904). Ještě se sluší dodat, že paní přednostová se za svobodna jmenovala Karla Katonová a měla uherské kořeny.
Mimochodem ing. Karel Novák nebyl žádný nazdárek. Šéfování holešovické elektrárně znamenalo v jeho bohaté kariéře jen krátké intermezzo. Už v předchozím desetiletí působil jako asistent na pražské technice a prošel několika významnými elektrotechnickými firmami. V roce 1907 se habilitoval a několik let nato byl dokonce rektorem ČVUT. Na svém kontě má mnoho odborných publikací a také několik elektrárenských staveb. Kromě toho byl zdatným amatérským fotografem, což mě vede k úvaze, že u většiny snímků mačkal spoušť právě on. Je mi ctí, že jsem mohl nakouknout do jeho soukromí.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
