Shakespeare v převleku za sociálního demokrata

Ten příběh jako kdyby psal sám Shakespeare. Obsahuje všechny ingredience správného dramatu – velké přátelství, nenávist, bohatství, moc, tragickou smrt i podezření z otravy. To vše se přitom odehrálo v kulisách Vyšehradu jen před pár lety. V hlavních rolích Miloš Zeman a Stanislav Gross… S epizodním přispěním Rocca Siffrediho.

Zastavení první – Na Výtoni

Píše se únor 1996 a z domovních dveří na pražské Výtoni vychází Miloš Zeman. Obývá tu malý byt ve stejném domě, ve kterém kdysi spáchal sebevraždu básník Konstantin Biebl. Zeman zadumaně míjí pamětní desku na fasádě a odchází na tramvaj do Vršovic. Na tamějším zámečku se toho dne žení Stanislav Gross a Zeman mu jde za svědka. Oba muže spojuje nejenom členství v ČSSD, ale též velké přátelství. Gross totiž o tři roky dříve zajistil Zemanovi podporu při volbě předsedy strany. Od té doby ho Zeman tituluje jako svého „korunního prince“ a předvídá mu velkou budoucnost. 

Už o pár měsíců později se Miloš Zeman s celou sociální demokracií nachází na vrcholu blaha. Strana pod jeho vedením získává v parlamentních volbách druhý nejvyšší počet hlasů a dohání do té doby neohroženou ODS. Přesto vyčkává další dva roky v opozici až do předčasných voleb v roce 1998. V nich už ČSSD vítězí a vzápětí uzavírá kontroverzní „opoziční smlouvou“ s ODS, aby mohla vládnout. Zeman vyměňuje svou výtoňskou špeluňku za Strakovu akademii a svého korunního prince z Vršovic dělá ministrem vnitra.

Zastavení druhé – Kongresové centrum

Sociálním demokratům se na přelomu tisíciletí výrazně daří. Když se v roce 2001 koná stranický sjezd ve vyšehradském Kongresovém centru, panuje uvolněná nálada, delegáti hýří úsměvy a v předsálí se rozdávají koláče. O tehdejším sebevědomí strany nejlépe vypovídá fakt, že Miloš Zeman po osmi letech předává předsednickou funkci Vladimíru Špidlovi a odchází do ústraní. Chystá si tím půdu pro volbu prezidenta o dva roky později. Stanislav Gross se v Kongresovém centru stává místopředsedou strany, takže ve stranické hierarchii se nachází těsně pod vrcholem.

Následující sjezd strany se po dvou letech odehrává znovu v Kongresovém centru, ale tentokrát ve zcela jiné atmosféře. Po zpackané prezidentské volbě, ze které Miloš Zeman nakonec zbaběle utekl zadním vchodem, jsou sociální demokraté ve při. Vladimír Špidla si ale na sjezdu posype hlavu popelem a s přispěním Grossova křídla předsednickou funkci obhájí. Od kormidla odchází až o rok později po neúspěchu v evropských volbách. Do čela vlády i sociální demokracie se tak dostává mladý Stanislav Gross.

Zastavení třetí – Nevěstinec Escade

Po kolejích pod Nuselským mostem projíždí dlouhý nákladní vlak. Tuny železa hlasitě rachotí po kolejích a jejich hluk se nese skrz otevřené okno do domu stojícího u trati. Na kancelářském stole už chvíli vyzvání mobilní telefon, ale jeho melodie v hluku zaniká. Až po chvíli ho zvedne ženská ruka a z opačné strany se ozve: „Ahoj, tady Standa Gross.“ Ve stejnou chvíli na jiném místě Prahy sundá zkoprnělý policista z hlavy sluchátka a oznámí kolegovi: „Nebudeš věřit, s kým si volá Barková!“

Libuše Barková vlastní v nuselské Křesomyslově ulici vyhlášený nevěstinec Escade, kde jednou natáčel sám Rocco Siffredi. V nenápadném domě bývala původně tiskárna, ale její restituent dům v devadesátých letech prodal Barkové. Ta z něj vybudovala prvotřídní bordel, který dlouhá léta skvěle prosperoval. V roce 2003 ale na veřejnost prosakuje informace, že Barková je kvůli podezření z obchodu se ženami odposlouchávána. A že si velmi často telefonuje s tehdejším ministrem vnitra Stanislavem Grossem.

Kontakty s podsvětím by nejspíš jinému ministrovi zlomily vaz, ale Gross první odhalení ještě ustojí. Dokonce se navdory tomuto škraloupu o rok později stává předsedou vlády. V tu dobu se Libuše Barková objevuje na scéně podruhé. Novináři totiž zjistí, že společně s Grossovou ženou Šárkou připravuje pochybný kšeft za desítky milionů. Nejmladší český premiér v historii má znovu co vysvětlovat. Když se k tomu přidají pochybnosti o původu peněz, za které si Gross pořídil svůj byt, kariéra „korunního prince” Miloše Zemana je u konce.

Zastavení čtvrté – Vyšehradský hřbitov

Zvony vyšehradské baziliky sv. Petra a Pavla zní toho dne o něco smutněji než obvykle. Před kostelem postává několik televizních štábů, fotografů a novinářů, kteří se mísí se smutečními hosty. V kostele právě probíhá poslední rozloučení se Stanislavem Grossem, který před pár dny podlehl vážné nemoci. Naposledy se mu přichází poklonit několik českých premiérů, plejáda dalších politiků i široká veřejnost. Miloš Zeman chybí a pro Grosse má po smrti jen slova opovržení.

Stanislav Gross krátce po svém neslavném odchodu z politiky závratně zbohatnul a všem bylo jasné, že „vydělané“ desítky milionů byly pořádně špinavé. Když pak v dubnu 2015 zemřel na zákeřnou chorobu ALS, řada lidí mluvila o pověstných božích mlýnech. Zároveň se však objevily i spekulace o tom, že Gross byl cíleně otráven. Sám prý v posledních letech života tuto možnost připouštěl.

Jestli Grossovu smrt zavinila jen nešťastná souhra okolností, anebo jí někdo napomohl, to už se asi nikdy nedozvíme. Manželka Šárka odmítla po smrti provést pitvu a Grossovo tělo bylo po obřadu zpopelněno. Urna s popelem byla o pár měsíců později uložena do hrobu na Vyšehradském hřbitově, který Šárka Grossová koupila od řádu benediktinů. Původně v něm ležely ostatky převora Emauzského kláštera Emanuela Františka Hrdličky, jak dosud upozorňuje drobný nápis na spodním okraji náhrobku.

Byl jsem tenkrát osobně na posledním rozloučení se Stanislavem Grossem. Věnoval jsem mu v kostele tichou modlitbičku a zápis do kondolenční knihy, protože i gaunerům by se mělo odpouštět. Neměli by se však posmrtně stavět na piedestal. Proto mi jeho hrob na Vyšehradském hřbitově připadá jako nebetyčná drzost a vrchol nevkusu. Tím spíš, že stojí jen pár metrů od hrobky Milady Horákové.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!